ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.3042.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3042/2022-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně Iskro s.r.o. , se sídlem v Praze 4 – Kunraticích, Fadějevova 575/11, IČO: 03982343, zastoupené JUDr. Milošem Kopeckým, advokátem se sídlem v Praze 8, Feřtekova 739/16, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 853/12, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 35/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022, č. j. 35 Co 412/2021-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. ledna 2022, č. j. 35 Co 412/2021-113, potvrdil rozsudek ze dne 29. září 2021, č. j. 17 C 35/2020-84, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se domáhala určení, že je neoprávněná výpověď z nájemní smlouvy č. NAN/35/04/002417/2017, uzavřené dne 19. října 2017 (dále jen „Nájemní smlouva“), kterou jí dal žalovaný dopisem z 11. listopadu 2019 (dále jen „Výpověď“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Vzhledem k použitým dovolacím námitkám je zapotřebí již na tomto místě zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilý důvod, jímž brojila proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu rozhodného pro závěr, že byl naplněn ve Výpovědi uplatněný výpovědní důvod (výpovědní důvod podle čl. VII odst. 2 Nájemní smlouvy). Nad rámec toho Nejvyšší soud výjimečně dodává, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl, nejsou – vzhledem k pořízené fotodokumentaci pronajatých prostor sloužících podnikání, jakož i s přihlédnutím k obsahu dalších listinných důkazů a k tomu, co v průběhu řízení uvedla sama dovolatelka (§132 o. s. ř.) – vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení jejích práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-St. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Pro úplnost zbývá dodat, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.) lze uvést následující.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudky z 30. srpna 2018, sp. zn. 26 Cdo 5461/2017, a z 18. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 1509/2019) zdůraznil, že žaloba upravená v ustanovení §2314 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“, resp. „občanský zákoník“), o niž jde i v předmětné věci, je specifickou žalobou, definovanou v hmotněprávním předpise, jíž se může vypovídaná strana ve lhůtě tam stanovené bránit proti oprávněnosti výpovědi, a to jak ve vztahu k naplněnosti výpovědního důvodu, tak i neplatnosti a zdánlivosti výpovědi, že žalobce nemusí v řízení prokazovat naléhavý právní zájem a že nezbytnou podmínkou pro uplatnění žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem je podání námitek (§2314 odst. 1 o. z.). V rozsudku z 24. července 2019, sp. zn. 26 Cdo 2217/2019, pak – s odkazem na závěry, k nimž dospěla soudní praxe ve vztahu k určitosti výpovědi pronajímatele z nájmu bytu za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) – vyložil, že i když se žaloba na neoprávněnost výpovědi podle §2314 o. z. obsahově liší od žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 3 obč. zák., i nadále je v občanském zákoníku ve prospěch nájemce upravena speciální žaloba, kterou se může takové výpovědi bránit a ve které musí v rámci vylíčení rozhodujících skutečností uvést, v čem spatřuje její neoprávněnost, tedy proč podle něj není výpovědní důvod naplněn. K tomu, aby mohl této povinnosti dostát, je (logicky) třeba, aby měl k dispozici údaje, které podle pronajímatele výpovědní důvod zakládají. Zbývá dodat, že i pro výpověď z nájmu prostoru sloužícího podnikání zároveň platí, že její případná neurčitost může být odstraněna výkladem podle pravidel upravených v ustanoveních §555 až 558 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 649/2018). Od uvedených právních názorů se dovolací soud neodklání ani v poměrech souzené věci.
V posuzovaném případě dal žalovaný jako pronajímatel dovolatelce jako nájemkyni Výpověď z Nájemní smlouvy z důvodu jejího porušení, jež mělo spočívat „v užívání předmětu nájmu v rozporu s dohodnutým účelem…“. Přitom účastníci si v čl. II Nájemní smlouvy výslovně ujednali, že účelem nájmu pronajatých prostor bude provozování restauračního zařízení (v této souvislosti lze poukázat též na čl. VI odst. 3 písm. a/ Nájemní smlouvy, v němž se dovolatelka zavázala – mimo jiné – užívat předmět nájmu pouze k účelu stanovenému v této smlouvě, a to pod sankcí výpovědi z nájmu s jednoměsíční výpovědní dobou, nezjedná-li nápravu do 30 dnů ode dne písemného upozornění pronajímatele /viz čl. VII odst. 2 Nájemní smlouvy/). S ohledem na takto popsané okolnosti byl projev vůle žalovaného (vypovídající strany) vtělený do Výpovědi dostatečně určitý (§553 odst. 1 o. z.), neboť z něj byly seznatelné údaje, které podle něj zakládají výpovědní důvod, a to v rozsahu, jenž dovolatelce (vypovídané straně) umožňoval se Výpovědi účinně bránit žalobou podle §2314 o. z., tj. v rámci vylíčení rozhodujících skutečností v takové žalobě uvést, v čem spatřuje neoprávněnost Výpovědi, tedy proč podle ní není tam specifikovaný výpovědní důvod naplněn (v daném případě to znamenalo tvrdit a prokázat, že pronajaté prostory ve skutečnosti užívá v souladu s dohodnutým účelem nájmu k provozování restauračního zařízení). Byť lze připustit, že při obsahovém vymezení použitého výpovědního důvodu mohl být žalovaný konkrétnější v tom smyslu, že by podrobněji a současně i výstižněji za použití méně obecných formulací popsal okolnosti vedoucí jej k dání Výpovědi, avšak nic to nemění na tom, že obsah dotčeného právního jednání byl pro dovolatelku od počátku objektivně pochopitelný, o čemž svědčí i skutková tvrzení uvedená v žalobě. Je tomu tak i přes to, že ve Výpovědi nebyla uvedena bližší specifikace sjednaného účelu nájmu či údaj o tom, k jakému účelu (odlišnému od dohodnutého účelu) měla dovolatelka (podle žalovaného) pronajaté prostory fakticky užívat. Rozhodující je v tomto ohledu skutečnost, že dovolatelka již z Nájemní smlouvy (na niž Výpověď výslovně odkazovala) věděla, jaký je sjednaný účel užívání pronajatých prostor, a mohla tak bez rozumných pochybností vnímat, že úmyslem žalovaného vtěleným do Výpovědi bylo nájemní poměr (založený Nájemní smlouvou) vypovědět z důvodu, že pronajaté prostory užívá k jinému účelu (lhostejno o jaký účel zde konkrétně šlo), než právě (a jen) k provozování restauračního zařízení (§556 odst. 1 věta první o. z.). Jestliže tedy odvolací soud neshledal, že Výpověď je neoprávněná v tom smyslu, že jde – pro neurčité vymezení tam použitého výpovědního důvodu – o zdánlivé právní jednání, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze v tomto konkrétním případě (po zohlednění celé řady dřívějších, skutkově i právně obdobných věcí) za účelné považovat i proto, že jde-li o hlavní město, lze u něj presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu