ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.3092.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3092/2022-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně E. Š. , bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 51/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2022, č. j. 53 Co 130/2022-207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. května 2022, č. j. 53 Co 130/2022-207, potvrdil rozsudek ze dne 9. února 2022, č. j. 48 C 51/2020-170, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž se domáhala přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu tam specifikovaného bytu (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou jí dala žalovaná 8. ledna 2020 (dále jen „Výpověď“), a rozhodl o nákladech řízení účastnic; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Vzhledem k použitým dovolacím námitkám je zapotřebí již na tomto místě zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím vytkla soudům nižších stupňů vady řízení. Vady řízení, i kdyby byly dány, však přípustnost dovolání nezakládají.
Nad rámec řečeného dovolací soud přesto – pro úplnost – připomíná (ve vztahu k dovolatelčině námitce, že soudy nižších stupňů se „nevypořádaly s /jejími/ relevantními námitkami… proti oprávněnosti Výpovědi“ ), že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech V. d. H. versus Nizozemsko z 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, R. T. versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, H. versus Francie z 19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a H. versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud České republiky – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a také nález z 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná).
Ve vztahu k další uplatněné vadě řízení (představované námitkami, jimiž dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu nedostatky ve zjišťování skutkového stavu věci) výjimečně také dodává, že z hlediska ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu – vzhledem k posléze uvedenému výkladu – však v posuzovaném případě jít nemohlo.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.) lze uvést následující.
Účelem nájmu bytu je zajištění bytových potřeb nájemce (§2235 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Je to tedy primárně nájemce, který by měl pronajatý byt užívat. S nájemcem mohou v bytě bydlet i další osoby. Nájemce má právo přijímat do své domácnosti kohokoli (§2272 odst. 1 o. z.), jedná-li se o osobu blízkou (§22 odst. 1 o. z.) nebo případ zvláštního zřetele hodný, nepotřebuje k tomu ani souhlas pronajímatele; přijetí jiné osoby může pronajímatel podmínit svým písemným souhlasem (§2272 odst. 2 o. z.). Nájemce může dát byt i do podnájmu – v případě, že v bytě bydlí a podnajímá jen část bytu, k tomu nepotřebuje ani souhlas pronajímatele, jestliže si ho pronajímatel nevyhradil (§2274 ve spojení s §2272 odst. 2 o. z.); nebydlí-li v něm (§2275 odst. 1 o. z.), může byt (celý či jeho část) podnajmout jen se souhlasem pronajímatele. Z dikce §2274 o. z. vyplývá, že naplnění skutkové podstaty tohoto ustanovení je vázáno toliko na zjištění, že nájemce v bytě trvale bydlí. Za trvalé bydlení v bytě přitom nelze považovat jen jeho občasné návštěvy ani situace, kdy nájemce užívá byt pouze k občasnému přenocování či ke krátkodobým pobytům a zcela nebo převážně uspokojuje své bytové potřeby jinde. Jestliže soudy zjistí, že nájemce v bytě trvale nebydlí (a na „trvalost“ nemají vliv okolnosti přechodného charakteru), dále nezjišťují, zda tu jsou vážné důvody, pro které v bytě trvale nebydlí. Není povinností nájemce pronajatý byt užívat, v takovém případě ale, chce-li jej podnajmout, může tak učinit jen se souhlasem pronajímatele. Tyto teze mají oporu např. v rozsudcích Nejvyššího soudu z 18. prosince 2018, sp. zn. 26 Cdo 4157/2017, uveřejněném pod č. 111/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „uveřejněné rozhodnutí“/, z 9. června 2020, sp. zn. 26 Cdo 3623/2019, či z 9. června 2021, sp. zn. 26 Cdo 761/2021 (na nějž odkázala i dovolatelka v dovolání), a dovolací soud se od nich neodklání – přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – ani v poměrech souzené věci.
V posuzované věci dala žalovaná jako pronajímatelka dovolatelce jako nájemkyni Výpověď z nájmu předmětného bytu s odůvodněním, že hrubě porušila svoje povinnosti, jež jí ukládají ustanovení §2274 a §2275 o. z., a naplnila tak výpovědní důvod podle §2288 odst. 1 písm. a/ ve spojení s §2276 o. z., jelikož dala byt do podnájmu třetím osobám, aniž v něm sama bydlela a aniž k tomu měla její souhlas. Součástí zjištěného skutkového stavu věci přitom byla rovněž zjištění, že od roku 2014 dovolatelka užívala předmětný byt se svým tehdejším přítelem E. P., že postupně pobývala v bytě stále méně až v něm v průběhu roku 2018, kdy partnerský vztah s E. P. ukončila, zcela přestala bydlet, že E. P. v bytě ještě po část uvedeného roku bydlel, poté se z něj odstěhoval a i po svém odstěhování z bytu měl (a dosud má) do něj přístup (stále má od bytu klíče), příležitostně v něm nechával přenocovat, příp. na dobu několika dnů nebo i na týden přebývat své rodinné příslušníky, přátele a zaměstnance (podle svědkyně V. S. to takto činil ještě v druhé polovině roku 2019), staral se (a činí tak doposud) o jeho úklid a do současné doby také hradí žalované za dovolatelku nájemné z bytu. V řízení zároveň nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno, že by žalovaná udělila dovolatelce souhlas s podnájmem bytu. Jestliže za tohoto stavu odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) uzavřel, že byl naplněn ve Výpovědi použitý výpovědní důvod podle §2288 odst. 1 písm. a/ ve spojení s §2276 o. z., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k řečenému pak nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat (navíc, jak bylo naznačeno shora, formou nezpůsobilé námitky, jejímž prostřednictvím dovolatelka ve skutečnosti uplatnila vadu řízení), že ani přes uvedení odpovídajících skutkových tvrzení a označení příslušných důkazních prostředků nezjišťoval, kdy přesně v roce 2018 se E. P. z předmětného bytu odstěhoval. Ze zjištěného skutkového stavu totiž vyplynulo, že i po svém odstěhování z bytu měl nadále zachovánu možnost jej užívat a že této možnosti také opakovaně využíval (na správnosti shora uvedeného závěru odvolacího soudu by se však nic nezměnilo, ani kdyby uvedenou možnost nevyužíval – stejně jako nájemce má také podnájemce právo, nikoli povinnost, najatou věc užívat) a je v této souvislosti nerozhodné, že tak napříště činil zejména krátkodobým ubytováváním třetích osob. S tím pak koresponduje také okolnost, že se do současné doby stará o úklid bytu a také z něj hradí za dovolatelku nájemné (zde dovolací soud jen pro úplnost podotýká, že i kdyby tyto platby ve skutečnosti neměly charakter podnájemného, jak je kvalifikoval soud prvního stupně, a dovolatelka by tedy přenechala byt do užívání E. P. bezúplatně, bylo by to – se zřetelem ke shora citované judikatuře – opět bez vlivu na celkový závěr odvolacího soudu o porušení dovolatelčiny povinnosti vyplývající pro ni jako nájemkyni bytu z ustanovení §2275 o. z. /k tomu viz bod 14 odůvodnění uveřejněného rozhodnutí/). Jinými slovy řečeno, dovolatelka prokazatelně přenechala byt do užívání E. P. bez souhlasu žalované (pronajímatelky) i pro dobu, co v něm již trvale nebydlela (§2274, §2275 o. z.) a tedy s ním ani netvořila (nemohla tvořit) společnou domácnost (ve smyslu §2272 odst. 1 o. z.; k tomu viz též bod 13. odůvodnění uveřejněného rozhodnutí), přičemž tu evidentně nešlo jen o poskytnutí „určité přiměřené lhůty pro odstěhování bývalého partnera nájemce“ , jak to v dovolání vykreslovala dovolatelka. Lze tudíž konstatovat, že existence ve Výpovědi uplatněného výpovědního důvodu byla v dané věci dostatečně spolehlivě prokázána i bez toho, že by v tomto konkrétním případě bylo zapotřebí ověřovat též pravdivost dovolatelčina tvrzení, že E. P. se z bytu odstěhoval v relativně krátké době (cca tří měsíců) po ukončení jejich partnerského vztahu.
Z uvedeného vyplývá, že otázky rozhodné pro právní posouzení věci byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil a důvod se od něj odchýlit v dané věci neshledal ani dovolací soud. Proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat proto, že žalovaná je městskou částí statutárního města, u níž lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, či usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 4140/2016, a ze 14. prosince 2021, sp. zn. 26 Cdo 2706/2021).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu