ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.3317.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 3317/2021-444
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce L. F. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 224/3, proti žalované A. M. , bytem XY, zastoupené Mgr. Lukášem Michálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 211/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2021, č. j. 28 Co 127/2020-417, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (nájemce tam specifikovaného bytu – dále jen „předmětný byt“) se proti původně žalovaným M. H. a F. H. (dále jen „původně žalovaní“) jako tehdejším pronajímatelům předmětného bytu domáhal, aby soud s odkazem na ustanovení §2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „o. z.“), určil, že je neplatná (neoprávněná) jejich výpověď ze dne 25. března 2015, kterou mu nájem bytu vypověděli.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. července 2019, č. j. 24 C 211/2015-320, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. května 2021, č. j. 28 Co 127/2020-417, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobce (dovolatele), které Nejvyšší soud České republiky projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není přípustné podle §237 o. s. ř. K dovolacímu přezkumu dovolatel předložil právní otázku, zda původně žalovaní jako nabyvatelé mohli na základě smlouvy o převodu vlastnictví, kterou uzavřeli s manžely M. jako převodci dne 29. prosince 2000 s účinky vkladu vlastnického práva k témuž dni, předmětný byt nabýt od nevlastníků (manželů M.) na základě dobré víry nabyvatele ve stav zápisu v katastru nemovitostí. Měl za to, že ačkoliv uvedená otázka byla již dovolacím soudem vyřešena, měla by být nyní posouzena jinak (viz obsah dovolání ve spojení s právním závěrem, který ohledně této otázky přijal odvolací soud s odkazem na tam specifikovanou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu). Nelze však ztratit ze zřetele, že takto postavená právní otázka již byla vskutku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od jejího již ustáleného řešení není důvodu se odchýlit ani v posuzovaném případě.
V otázce nabytí vlastnického práva od nevlastníka k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí byla dřívější rozkolísaná soudní praxe usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. V něm se Nejvyšší soud odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe a dospěl k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo od nevlastníka k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. K odůvodnění uvedeného právního závěru mimo jiné uvedl, že je třeba respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní názor o možnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy, a to tak, jak je co do skutkové podstaty vymezen v odůvodnění jeho nálezu ze 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012. V citovaném nálezu přitom Ústavní soud rovněž konstatoval, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba (viz bod 56. Nálezu). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v rozsudcích z 24. května 2018, sp. zn. 26 Cdo 2294/2017, a z 13. září 2018, sp. zn. 29 ICdo 80/2016.
Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se s odkazem na závěry obsažené v rozsudku soudu prvního stupně ztotožnil rovněž s názorem, že vzhledem k přijatým skutkovým závěrům nebylo porušeno ani dovolatelovo předkupní právo upravené v ustanovení §22 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013. Uvedený závěr pak dovolatel zpochybnil pouze poukazem na nesprávná skutková zjištění, tedy prostřednictvím dovolacího důvodu, které k dispozici nemá.
Dovolací soud nepřehlédl dovolací sdělení, že dovoláním se napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, tj. jakoby i jeho nákladové výroky. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje; ve vztahu k uvedeným výrokům totiž schází v dovolání jakékoliv odůvodnění. Navíc podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu