ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.3333.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 3333/2021-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. F. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem v Praze 2, Libušina 49/3, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek XY , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, o zaplacení částky 1.088,- Kč, smluvních pokut v částkách 53.500,- Kč a 51.350,- Kč a o zaslání správného vyúčtování, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 117/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2021, č. j. 28 Co 338/2020-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.639,- Kč k rukám Mgr. Hany Kuncové, advokátky se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. května 2020, č. j. 43 C 117/2019-117, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částky 1.088,- Kč (výrok I.), 53.500,- Kč (výrok II.) a 51.350,- Kč (výrok III.). Současně zamítl i žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost provést řádné vyúčtování a žalobci zaslat opravné vyúčtování na základě snížení nákladů od dodavatelů služeb za rok 2015 (výrok IV.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé pak rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. února 2021, č. j. 28 Co 338/2020-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Včasné dovolání žalobce – dovolatele (osoby k tomu oprávněné, řádně zastoupené advokátem), k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, Nejvyšší soud České republiky projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Shledal, že zčásti není přípustné a zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Odvolací soud potvrzujícím výrokem I. svého rozsudku rozhodl o několika samostatných nárocích se samostatným skutkovým základem, tj. především o nárocích na zaplacení částek 1.088,- Kč jako rozdílu mezi žalovaným přijatými a vyúčtovanými zálohami na služby spojené s užíváním bytu v roce 2015, 53.500,- Kč z titulu pokuty za nedoručení řádného vyúčtování služeb za rok 2015, 51.350,- Kč z titulu smluvní pokuty za nevyřízení reklamace, a konečně o nároku na uložení povinnosti žalovanému provést řádné vyúčtování a zaslat žalobci opravné vyúčtování na základě snížení nákladů od dodavatelů služeb za rok 2015. Dovolací soud posuzoval u každého z těchto nároků přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, a ze 17. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018, jejichž závěry jsou použitelné i po změně ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. provedené s účinností od 30. září 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., či z 21. ledna 2020, sp. zn. 26 Cdo 3988/2019). Protože nárok na zaplacení částky 1.088,- Kč z vyúčtování za rok 2015 nepřevyšuje 50.000,- Kč, nelze v této části přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 o.s.ř., neboť ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. to výslovně vylučuje.
Dovolání, jímž dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II., III. a IV., pak neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3435/2019).
K otázce přípustnosti dovolání se dovolatel vůbec nevyjádřil (uvedl pouze, že s rozsudkem odvolacího soudu „nesouhlasí a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy v souladu s ust. §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.“ ). Přitom ani z celkového obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů přípustnosti dovolání podle §237 o.s.ř. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, z 6. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 1898/2019, či z 1. července 2021, sp. zn. 26 Cdo 1120/2021).
Takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatel objektivně ani vyhovět nemohl, neboť v dovolání namítl pouze vady řízení (výtkami, že „průběhem celého soudního řízení panovala značná míra zmatenosti“ , že soudy obou stupňů porušily projednací zásadu, jelikož nerozhodovaly výlučně na podkladě předložených důkazů, a že rozsudek odvolacího soudu je z tam vyložených důvodů nepřezkoumatelný) a současně také nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění, resp. nesouhlasil především se způsobem hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědkyň a dále též důkazů a tvrzení předestřených žalovaným, které se podle jeho mínění později ukázaly nepravdivými). Avšak ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). V tomto ohledu tedy neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, jak namítl dovolatel. Z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by odvolací soud byl povinen znovu opakovat skutkové a právní závěry soudu prvního stupně; stačí, jestliže – jako v projednávané věci – na ně jako na správné odkáže (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 150/2004). Nepřípadný je i dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16; i kdyby se totiž nepřipínal k namítanému nesprávnému způsobu hodnocení důkazů, nelze přehlédnout, že se zabývá posuzováním věrohodnosti proti sobě stojících výpovědí v situaci „tvrzení proti tvrzení“ za současného respektování presumpce neviny v trestním řízení. To však zcela zřejmě není případ souzené věci.
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 8. 2. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu