ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.3423.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 3423/2021-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně MALEN PRAHA s. r. o. , se sídlem v Praze – Vršovicích, Tolstého 51/12, IČO 04726995, zastoupené Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze, Laubova 1729/8, proti žalované M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem se sídlem v Praze, Polská 2269/62, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 207/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2021, č. j. 26 Co 17/2021-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 26 Co 17/2021-123, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 6. 2020, č. j. 16 C 207/2019-82, kterým uložil žalované do 60 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat žalobkyni tam blíže vymezený byt a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Otázku, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud (resp. soud prvního stupně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3, §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení §2 odst. 3, §8 o. z. – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobkyně, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a situaci žalované zohlednil stanovením delší (šedesátidenní) lhůty k vyklizení. Jeho úvaha přitom (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená a právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tyto závěry odpovídají i obsahu dovolatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, jehož právní posouzení je založeno na jiném skutkovém základě než v této projednávané věci. Ostatně i Ústavní soud zdůraznil, že při posouzení otázky dobrých mravů je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu.
Nelze ani přehlédnout, že námitkami, kterými dovolatelka odůvodňuje své výhrady vůči závěrům odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně, jímž se domáhá vyklizení předmětného bytu, není v rozporu s dobrými mravy, zpochybňuje především oprávněnost (naplněnost) výpovědního důvodu, kterým žalobkyně (její právní předchůdkyně) odůvodnila výpověď z nájmu bytu. Naplněností uplatněného výpovědního důvodu se však soud může zabývat jen v řízení podle §2290 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod číslem 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017, uveřejněný pod číslem 112/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tedy jen v případě, že nájemce, kterému byla výpověď doručena (dostala se do sféry jeho dispozice), podal ve lhůtě stanovené v §2290 o. z. žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi. Ustanovení §2290 o. z. brání tomu, aby naplněnost výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi z nájmu bytu byla posuzována v jiném řízení, a to ani jako otázka předběžná; není přitom významné, proč nájemce nepodal žalobu podle §2290 o. z., případně proč nebyl s takovou žalobou úspěšný.
Dovolatelka sice napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání proti tomuto výroku by navíc ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 3. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu