ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.454.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 454/2022-365
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce Zemědělského družstva Němčičky , se sídlem v Němčičkách 153, IČO 45479968, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, proti žalované A. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Filipem Králíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o 64.183 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 116 C 16/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, č. j. 14 Co 79/2020-302, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, č. j. 14 Co 79/2020-302, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 1. 2020, č. j. 116 C 16/2016-269, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu dne 18. 4. 2016 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 64.183 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 10. 2014 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná se po pozemkových úpravách v katastrálním území XY stala vlastníkem nově vymezených pozemků par. č. XY o výměře 2110 m 2 a par. č. XY o výměře 6751 m 2 , kterými byly nahrazeny pozemky par. č. XY o výměře 1190 m 2 , par. č. XY o výměře 940 m 2 a par. č. XY o výměře 6952 m 2 ; on se stal vlastníkem pozemku par. č. XY o výměře 1760 m 2 , který vznikl z pozemku par. č. XY o výměře 2036 m 2 (dále též jen „původní pozemky“ a „nové pozemky“). Původní pozemky užíval na základě nájemní smlouvy, vysázel na nich vinice a ovocný sad. V nájemních smlouvách uzavřených dne 29. 6. 1995 a 28. 11. 2003 se s žalovanou (pronajímatelkou) dohodl, že mu při skončení nájmu zaplatí náhradu za trvalé porosty. Podle §11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (dále též jen „zákon č. 139/2002 Sb.“), nájem zanikl k 1. 10. 2014, podle znaleckého posudku činí cena trvalých porostů 98.186 Kč. Protože žalovaná měla vůči němu pohledávku ve výši 34.003 Kč z titulu majetkového podílu na družstvu, provedl zápočet těchto pohledávek a vyzval ji k zaplacení zbývající částky ve výši 64.183 Kč.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 14 Co 79/2020-302, potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu v Břeclavi (soud prvního stupně) ze dne 20. 1. 2020, č. j. 116 C 16/2016-269, jímž zamítl žalobu, a výrok o náhradě nákladů řízení státu; současně změnil výrok o nákladech řízení účastníků (ve vztahu k platebnímu místu, neboť žalovaná v průběhu odvolacího řízení změnila právního zástupce) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Po zopakování některých důkazů uzavřel, že původní pozemky žalovaná přenechala žalobci smlouvami ze dne 29. 6. 1995 a 28. 11. 2003 nejen k dočasnému užívání, ale i k požívání, proto podle §3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, postupoval podle předcházející právní úpravy, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). V nájemních smlouvách se žalovaná zavázala zaplatit žalobci náhradu za trvalé porosty, které se budou při skončení nájmu nacházet na pozemcích, jenž jsou předmětem nájmu. Rozhodnutím ze dne 2. 9. 2014, č. j. SPU 347899/2014, rozhodl Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj, pobočka XY, o komplexních pozemkových úpravách podle §11 zákona č. 139/2002 Sb., jejichž předmětem byly i původní pozemky. V rámci pozemkových úprav byl řešen celý nárok jednotlivých vlastníků pozemků, nelze proto určit, kterým původním pozemkům odpovídají nové pozemky. V souladu s §11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb. k 1. 10. 2014 zanikl i nájemní vztah žalobce k původním pozemkům. Měl za to, že žalobce v žalobě požadoval v souvislosti se skončením nájmu náhradu za trvalé porosty, které se nacházely na nových pozemcích, jeho tvrzení byla dostatečně určitá a nebyl mezi nimi a žalobním nárokem logický rozpor, nebylo ho proto třeba vyzývat k doplnění či upřesnění žaloby. Požadoval-li až v průběhu řízení (u jednání dne 18. 10. 2017) výslovně náhradu za trvalé porosty na původních pozemcích, jednalo se o změnu žaloby (připuštěnou soudem) a teprve tímto okamžikem také došlo k řádnému uplatnění tohoto nároku. Protože žalovaná vznesla námitku promlčení a podle §667 odst. 1 obč. zák. jde o samostatný občanskoprávní nárok (nikoliv bezdůvodné obohacení, jak se mylně domníval žalobce), který se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době (§101 obč. zák.), musela být žaloba pro promlčení požadovaného nároku zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že otázky posouzení určitosti žaloby a výzvy k upřesnění žalobních tvrzení posoudil odvolací soud v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu a v rozhodnutích Nejvyššího soudu nebyly doposud zcela vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýkal, že o podané žalobě jednal a prováděl dokazování, při jednání konstatoval, že nárok je co do základu dán a sporná je jen jeho výše, aby posléze po třech letech shledal, že žaloba je neurčitá, případně, že žalobní nárok byl zcela jiný, než k čemu směřovalo dokazování. Zdůraznil, že v žalobě výslovně uvedl, že uplatněný nárok se vztahuje k nájemním smlouvám ze dne 29. 6. 1995 a 28. 11. 2003, vyjmenoval pozemky, které mu byly přenechány do užívání, a nebylo pochyb, že užíval původní pozemky. Nemohlo být proto sporné, že požaduje náhradu za trvalé porosty nacházející se na těchto původních pozemcích. Měl za to, že v průběhu řízení skutková tvrzení nezměnil, soud prvního stupně proto postupoval nesprávně, jestliže připustil změnu žaloby, a je tak nesprávný i jeho závěr o promlčení nároku. Nesouhlasil ani s posouzením samotné námitky promlčení, namítal, že ji žalovaná evidentně spojila s jinými skutkovými tvrzeními. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť otázku určitosti skutkových tvrzení v žalobě (a s tím související otázku promlčení uplatněného nároku) posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Obecně platí, že žaloba musí vedle obecných náležitostí podání uvedených v §42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat mimo jiné i vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se domáhá (§79 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V soudní praxi i právní teorii (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000; Občanský soudní řád I, II, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 495 - 524: L. Drápal) není přitom pochyb, že v žalobě musí být rozhodující skutečnosti vylíčeny tak, aby z nich byl zřejmý skutkový děj (skutek), na jehož základě se uplatňuje právo, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (vylučuje možnost záměny s jiným skutkovým dějem). Postačí však, aby rozhodující skutečnosti byly vylíčeny v takovém rozsahu, který je zcela nutný k tomu, aby bylo jasné, co bude předmětem řízení před soudem. Právní posouzení tvrzeného skutku uvádět nemusí, a i když tak učiní, není jeho právním názorem soud vázán.
Žalobce v žalobě poukazoval na skutečnost, že jako nájemce užíval původní pozemky, vysázel na nich vinice a ovocné stromy, že nájem skončil poté, co tyto pozemky byly předmětem pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb., a že mu podle ujednání v nájemních smlouvách náleží náhrada za trvalé porosty (tedy za vinice a ovocný sad), které se na pozemcích nacházely v době skončení nájmu, kterou vyčíslil částkou celkem 98.186 Kč a po odpočtu jiné pohledávky, kterou měla vůči němu žalovaná, se domáhal zaplacení částky 64.183 Kč.
Při zachování elementární logiky lze těžko vyložit projev vůle žalobce obsažený v žalobě jinak, než že se domáhá náhrady za porosty, které byly v době skončení nájmu na původních pozemcích.
Domáhá-li se totiž žalobce s odkazem na ujednání v nájemní smlouvě náhrady za hodnotu vinic a ovocného sadu (což soudy obou stupňů nezpochybňují a je to taky zjevné z žaloby), které se nacházely na „pozemcích“ při skončení nájmu a současně ani netvrdí, že by byl – kromě původních pozemků – také nájemcem nových pozemků a nájem k těmto pozemkům mu již skončil, pak se jeho nárok na náhradu za zhodnocení pozemků může stěží vztahovat k jiným než k původním pozemkům, k nimž mu skončil nájem. Rovněž tvrzení žalobce ohledně výsadby porostů (vinic, ovocného sadu) se týkalo jen původních pozemků.
Při výkladu žaloby ohledně otázky, za jaké porosty a na jakých pozemcích, žalobce požaduje náhradu podle ujednání v nájemní smlouvě, tak nebyl podle jejího obsahu důvod pochybovat, že se tento uplatněný nárok týká původních pozemků. K jinému výkladu sotva může vést jen skutečnost, že žalobce k prokázání výše požadované náhrady doložil znalecký posudek, v němž znalec při stanovení výše náhrady (zřejmě) vycházel z nových pozemků a jejich porostů. Taková okolnost může samozřejmě znamenat, že výši náhrady žalobce nevyčíslil správně a ve svých důsledcích vést k částečnému zamítnutí žaloby (ukáže-li se, že skutečná výše náhrady je nižší), nikoliv však k závěru, že se domáhá náhrady za porosty na nových pozemcích (k nimž mu nájem neskončil). Navíc, i kdyby skutečně byl rozpor mezi tvrzeními v žalobě (případně tato tvrzení nebyla dostatečně určitá), eventuálně rozpor mezi tvrzeními a označenými (přiloženými) důkazy, byl by na místě postup podle §43 o. s. ř., tedy odstranění vad žaloby, nikoliv připuštění změny žaloby (po doplnění tvrzení či jejich upřesnění).
Uvedl-li tedy žalobce u jednání dne 18. 10. 2017, že požaduje náhradu za trvalé porosty, které se nacházely na původních pozemcích v době skončení nájmu, nešlo o změnu žaloby.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, a protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 9. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu