ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.634.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 634/2022-515
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce I. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martou Vyškovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Moravské náměstí 15, proti žalovaným 1. M. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinou Vančurovou Borkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Palackého 592/19, 6. I. U., narozenému XY, 7. B. Z. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, a 8. A. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinou Vančurovou Borkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Palackého 592/19, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 24/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 10. 2021, č. j. 69 Co 73/2021-473, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.783 Kč k rukám JUDr. Martiny Vančurové Borkové, advokátky se sídlem v Olomouci, Palackého 592/19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit 8. žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.783 Kč k rukám JUDr. Martiny Vančurové Borkové, advokátky se sídlem v Olomouci, Palackého 592/19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a 6. žalovaným a 7. žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 10. 2021, č. j. 69 Co 73/2021-473, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2020, č. j. 22 C 24/2019-400, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud nahradil projev vůle žalovaných uzavřít s ním tam specifikovanou smlouvu o výstavbě podkrovního bytu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o nákladech státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť závěr odvolacího soudu, která práva a povinnosti přechází na právní nástupce vlastníka jednotky při výstavbě jednotky, odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci.
V projednávané věci žalobce a tehdejší vlastníci jednotek v domě uzavřeli dne 9. 2. 2000 dohodu, že mu přenechají půdní prostory nad bytovou jednotkou č. 6 a žalobce na vlastní náklady provede opravy domu, posléze byla mezi nimi dne 11. 12. 2000 uzavřena smlouva o výstavbě – rozšíření bytové jednotky č. 6 o tři místnosti v podkroví. Žalobce však v rozporu s takto uzavřenou smlouvou vybudoval v půdním prostoru samostatnou jednotku, tehdejší vlastníci bytových jednotek sice dne 29. 5. 2005 písemně vyjádřili souhlas se změnou projektu, k uzavření nové smlouvy o výstavbě samostatné jednotky se však nijak nezavázali a takovou smlouvu posléze odmítli uzavřít. Žalobce se domáhal vůči žalovaným (jako právním nástupcům původních vlastníků jednotek) nahrazení projevu jejich vůle uzavřít smlouvu o výstavbě samostatné bytové jednotky v podkroví.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na dobu, kdy byla (měla být) uzavřena dohoda stran o výstavbě samostatné jednotky v podkroví a smlouva o výstavbě – podle předcházející právní úpravy (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon o vlastnictví bytů“).
Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel uplatňuje rovněž jiný dovolací důvod, než je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Ve skutečnosti totiž zpochybňuje právní posouzení především prostřednictvím skutkových námitek, vychází z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil odvolací soud (soud prvního stupně), který uzavřel, že původní vlastníci jednotek v domě toliko písemně vyjádřili souhlas s tím, aby žalobce vybudoval v domě samostatnou jednotku, avšak nijak se nezavázali, že mu poskytnou nezbytnou součinnost k jejímu vybudování a že s ním uzavřou novou smlouvu o výstavbě. Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují žádný nesoulad a odpovídají obsahu spisu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4910/2016, formuloval a odůvodnil závěr, že na právní nástupce účastníků smlouvy přecházejí podle §20 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů práva a povinnosti ze smlouvy o výstavbě. Smlouva o výstavbě uzavřená podle §17, 18 zákona o vlastnictví bytů je závazkovým vztahem, zároveň však jde o speciální smluvní typ, který je charakteristický svými věcněprávními účinky, jimiž jsou vznik vlastnictví jednotky a spoluvlastnictví společných částí domu (§5 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Po skončení výstavby lze jednotku vystavěnou podle smlouvy o výstavbě zapsat do katastru nemovitostí.
Smlouvu o výstavbě nové samostatné jednotky v podkroví účastníci neuzavřeli, rovněž nebyla uzavřena ani smlouva o smlouvě budoucí o výstavbě takové jednotky, která by zavazovala ostatní vlastníky jednotek v domě a spoluvlastníky společných částí domu a pozemku (a jejich právní nástupce) k jejímu uzavření. Pouhý souhlas s vybudováním bytu v podkroví bez uzavření jakékoliv smlouvy může stěží zavazovat právní nástupce toho, kdo tento souhlas projevil a již vůbec nelze závazek k uzavření smlouvy o výstavbě samostatné jednotky dovozovat ze smlouvy o výstavbě, jejímž předmětem bylo pouhé rozšíření jiné jednotky, byť by nová jednotka měla být fakticky ve stejných prostorách, neboť k tomu zjevně vůle účastníků smlouvy při jejím uzavírání nesměřovala.
Žalobce vybudoval samostatnou bytovou jednotku v rozporu s uzavřenou smlouvou o výstavbě a vydaným stavebním povolením a chybí mu zákonný či jiným právní aktem založený přímus, který by mohl vést k úspěchu jeho žaloby.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu