ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.752.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 752/2022-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně A. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 644/35, proti žalované STAS v. o. s. , se sídlem v Praze 4 – Kunraticích, Nad rybníčky 1200, IČO 47114509, zastoupené A. K., obecnou zmocněnkyní, narozenou XY, bytem XY, o zaplacení 204.250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 164/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 30 Co 295/2021-67, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 31. 5. 2021, č. j. 12 C 164/2021-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dlužné nájemné ve výši 48.600 Kč s tam blíže vymezeným (zákonným) úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 155.650 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 30 Co 295/2021-67, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Předmětem řízení byly dva nároky se samostatným skutkovým základem – dlužné nájemné ve výši 48.600 Kč a smluvní pokuta ve výši 155.650 Kč.
Ohledně nároku na zaplacení dlužného nájemného není dovolání žalobkyně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť v této části peněžité plnění nepřevyšuje částku 50.000 Kč.
Proti části rozsudku odvolacího soudu týkající se nároku na zaplacení smluvní pokuty není dovolání žalobkyně přípustné podle §237 o. s. ř., neboť otázku, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu k výzvě soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a v podání vyjádření mu nebránil vážný důvod. Podle ustálené rozhodovací praxe má existence vážného důvodu ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. význam jen tehdy, pokud žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání písemného vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod číslem 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004). Pasivita žalovaného, který na kvalifikovanou výzvu adekvátně nereaguje, vede k fikci uznání žalobou uplatněného nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. a k vydání rozsudku pro uznání ve prospěch žalobce.
Ústavní soud však opakovaně zdůraznil (srov. nález pléna ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 211/2016 Sb., a dále např. nálezy ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15), že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu. K těmto závěrům se přihlásil v řadě rozhodnutí také Nejvyšší soud (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, nebo ze 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018).
V posuzované věci není pochyb, že vyjádření žalované bylo podáno den po uplynutí soudem stanovené třicetidenní lhůty; bylo tomu tak z důvodu technických problémů na straně zástupkyně žalované, která před uplynutím dané lhůty (byť pouze formou prostého e-mailu) informovala soud, že vyjádření podá v průběhu následujícího dne. S ohledem na tyto skutečnosti nelze považovat zdrženlivý přístup odvolacího soudu k naplnění podmínek pro postup podle §153a odst. 3 o. s. ř. za nepřiměřený. Žalovaná vyjádřila vůli nezůstat v řízení pasivní, přičemž v jejím postupu nelze spatřovat ničím neodůvodněné obstrukční jednání, které by bránilo řádnému projednání věci. S přihlédnutím k okolnostem (zejména k době, kdy zjistila technické problémy) jí přitom nelze ani vytýkat, že nevyužila jiný způsob podání procesního úkonu, ostatně způsoby podání předvídané §42 o. s. ř. jsou si v zásadě rovny.
V části, v níž odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl dokazování, dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání (§237 - 238a o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu