ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.753.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 753/2022-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobkyně M. B. , bytem XY, zastoupené Mgr. Terezou Daňkovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 1705/18, proti žalované D. V. , bytem XY, zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 304/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. dubna 2021, č. j. 5 Co 1411/2020-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Terezy Daňkové, advokátky se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 1705/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (odvolacího soudu) ze dne 30. dubna 2021, č. j. 5 Co 1411/2020-168 (k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3435/2019, či z 4. října 2021, sp. zn. 26 Cdo 2021/2021). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek (jako tomu je i v projednávané věci), je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich. Jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být patrné, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř považuje dovolatel právě ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019, z 1. prosince 2020, sp. zn. 26 Cdo 2629/2020, či z 1. prosince 2021, sp. zn. 26 Cdo 2057/2021).
Takovýto údaj (údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) se však z dovolání (z jeho celkového obsahu) nepodává. Vedle citace ustanovení §237 o. s. ř. v doplňku dovolání obsaženém v advokátním podání doručeném soudu prvního stupně 8. února 2022 dovolatelka – patrně ve vztahu k přípustnosti dovolání – již jen uvedla, že „odvolací senát se nejenom hrubě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe…“. Z obsahu dovolání sice vyplývá, že se domáhá především posouzení oprávněnosti výpovědi z podnájmu bytu ze dne 10. září 2019; dále pak nesouhlasí s názorem (odvolacího soudu), že její žádost o odročení odvolacího jednání ze zdravotních důvodů byla ve své podstatě obstrukční. Neuvádí však, ke které z takto nastolených otázek zmíněné zdůvodnění přípustnosti připíná (či zda se má vztahovat k oběma z nich), a zároveň nevymezuje ani „konkrétní rozhodovací praxi“ dovolacího soudu (alespoň slovním popisem), od níž se měl odvolací soud při jejím (jejich) řešení odchýlit. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétními právními otázkami, na jejichž řešení dotčené rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. opět již citované usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, či z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 762/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 30. října 2018, sp. zn. III. ÚS 3255/18/). Ostatně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasí proto, že určité právní otázky měly být odvolacím soudem posouzeny jinak (než jak byly posouzeny v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. K rozsáhlým námitkám vztahujícím se k tvrzenému porušení dovolatelčiných základních práv a svobod zbývá dodat, že bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání jen proto, že tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavních práv; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, z 29. března 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, či z 28. července 2020, sp. zn. 33 Cdo 1867/2020).
Dovolací soud dodává, že požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelka z velké části objektivně ani vyhovět nemohla, neboť v dovolání namítla především vady řízení (výtkami, že „jednací místnost byla špatně odzvučená“ , že odvolací soud neakceptoval její námitku podjatosti, že se nevypořádal s jí navrženými důkazy a že odmítl její návrh na zajištění důkazů) a současně také nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se kupříkladu „dohody o ukončení podnájmu bytu“ ), resp. nesouhlasila ani se způsobem hodnocení důkazů. Avšak ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v plném rozsahu“ , tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. 5. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senát