ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.766.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 766/2022-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek XY , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Komínkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu XY , se sídlemXY, IČO: XY, o zaplacení částky 317.390,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 ECm 237/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 6 Cmo 341/2020-207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.484,80 Kč k rukám Mgr. Vojtěcha Komínka, advokáta se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 163.015,18 Kč s příslušenstvím (v tomto rozsahu řízení zastavil Městský soud v Praze /soud prvního stupně/ usnesením ze dne 21. června 2018, č. j. 26 ECm 237/2014-105) domáhal, aby mu žalovaný (jeho člen a vlastník tam označených jednotek) zaplatil částku 154.374,89 Kč s příslušenstvím. Z toho požadoval částku 83.430,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužných příspěvků na správu domu a pozemku za roky 2010 až 2012 a částku 70.944,89 Kč s příslušenstvím z titulu dlužných nedoplatků ročních vyúčtování záloh na služby za roky 2008 až 2012.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. září 2018, č. j. 26 ECm 237/2014-118, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. září 2019, č. j. 6 Cmo 27/2019-134, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. potvrdil co do částky 83.430,- Kč s příslušenstvím a zrušil co do částky 70.944,89 Kč s příslušenstvím, tj. ohledně dlužných nedoplatků ročních vyúčtování záloh na služby za roky 2008 až 2012, a v nákladovém výroku II. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. září 2020, č. j. 26 ECm 237/2014-187, žalobu o zaplacení částky 70.944,89 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 6 Cmo 341/2020-207, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 36.408,70 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I. bod 1.); ve zbývající části zamítavého výroku I. ho potvrdil (výrok I. bod 2.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolaní žalovaného (dovolatele) proti výroku I. bodu 1., tj. proti měnící (vyhovující) části výroku I., naposledy citovaného rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení §237 o. s. ř., avšak podle §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Přitom za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, jinými slovy řečeno, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2018, sp. zn. 25 Cdo 2877/2018, či z 10. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 4307/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 15. října 2019, sp. zn. I. ÚS 1761/19/). Bylo-li tudíž v napadeném výroku I. bodu 1. rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto jen o částce 36.408,70 Kč s příslušenstvím (k němuž se nepřihlíží) a nejde-li současně o vztah ze spotřebitelské smlouvy či o pracovněprávní vztah, nelze přípustnost dovolání proti této části napadeného rozhodnutí opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ to vylučuje. Zbývá již jen dodat, že přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu, že „dovolání je přípustné za podmínek §237 a násl. o. s. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 5. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu