ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.89.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 89/2022-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. K. , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 398/18, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu parkoviště, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 27/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2021, č. j. 13 Co 6/2021-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. září 2020, č. j. 51 C 27/2018-164, zamítl žalobu na určení, že je neplatná a tudíž neoprávněná výpověď žalovaného ze dne 8. listopadu 2017 z nájmu žalobce k „prostoru sloužícímu k podnikání o celkové výměře 7068 m 2 , z toho 3908 m 2 parkovací plochy a 3260 m 2 manipulační plochy, nacházejícímu se na pozemcích parc. č. XY, XY, XY a XY v k. ú. XY“ (dále jen „výpověď“ a „prostor“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. září 2021, č. j. 13 Co 6/2021-226, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že náklady řízení jsou splatné k rukám advokátky žalovaného; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Již v rozsudku ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019, uveřejněném pod č. 81/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že úprava skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání (ani obecná ustanovení o nájmu, která se použijí, není-li ve zvláštních ustanoveních o nájmu prostoru sloužícího podnikání stanoveno jinak – viz §2302 odst. 1 větu druhou zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. z.“/) nestanoví pro výpověď z nájmu sjednaného na dobu neurčitou (o nějž šlo i v souzené věci), kterou lze dát bez uvedení důvodu, žádné zvláštní náležitosti. Postačí tedy, aby taková výpověď vyhověla obecným náležitostem právního jednání, zejména pak náležitostem vyplývajícím z požadavku na určitost právního jednání ve smyslu §553 o. z. (srov. mutatis mutandis odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 11. května 2021, sp. zn. 26 Cdo 188/2021).
V souzené věci z obsahu (písemné) výpovědi jednoznačně vyplývá, kdo ji činí (žalovaný), komu je určena (dovolateli), který nájemní vztah se jí vypovídá a jaká je výpovědní doba (kdy má vypovídaný nájemní vztah skončit). Výpovědní důvod obsahovat nemusela, jelikož účastníci si ve smlouvě o nájmu z 29. července 2016 sjednali možnost vypovědět nájem i bez udání důvodu (s tímto způsobem ukončení podnikatelského nájmu sjednaného na dobu neurčitou ostatně počítá již dispozitivní úprava obsažená v §2312 o. z.). Za tohoto stavu lze výpověď pokládat za zcela určité a srozumitelné právní jednání, k jehož platnosti zákon nevyžaduje, aby zahrnovalo jakékoli další (speciální) obsahové náležitosti. Její součástí tudíž nemusel být ani „návrh budoucího uspořádání pro dobu po skončení nájmu (v důsledku podání výpovědi)“ , jak to v dovolání formuloval dovolatel. Takový projev vůle by se vymykal podstatě výpovědi jako jednostranného (adresovaného) právního jednání, jež směřuje ke zrušení závazku (§1998 a násl. o. z.). Bylo by proto absurdní považovat uvedený projev vůle za nezbytnou obsahovou náležitost výpovědi. Navíc dovolatelova úvaha, že postup žalovaného, jenž mu vypověděl nájem prostoru bez toho, aby současně předložil návrh budoucího uspořádání jejich vztahů, vede „k vytváření prostoru pro vznik nových dalších sporů…“ , je úvahou ryze hypotetickou, která ve skutečnosti nevypovídá nic o tom, že výpověď je – vskutku – výrazem nepoctivého jednání (§6 o. z.) či zneužití práva (§8 o. z.), resp. jednáním, které se příčí dobrým mravům (§580, §588 o. z.), jak se snaží podsouvat v dovolání.
Jestliže tedy odvolací soud na zjištěném skutkovém základě dovodil, že výpověď lze považovat za platné právní jednání (tj. výpověď není neplatná ani zdánlivá), neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti dovolateli, jehož dovolání bylo odmítnuto. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat proto, že jde o hlavní město, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby bylo schopno bez advokátní pomoci kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy v nájemních věcech, které jsou u něj relativně běžnou agendou (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 3. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu