ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1270.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 1270/2022-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci navrhovatele P. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Spojů 835/2, PSČ 708 00, za účasti T. j. S. M. O. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Michaelou Vašnovskou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, PSČ 738 01, o určení osob zvolených valnou hromadou pobočného spolku do výboru jednoty pobočného spolku, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 174/2021, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 1. 2022, č. j. 5 Cmo 227/2021-28, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Návrhem ze dne 25. 8. 2021 doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 27. 8. 2021 ve znění podání doručeného soudu dne 19. 10. 2021 se navrhovatel domáhá určení, že valnou hromadou T. j. S. M. O. (dále též jen „pobočný spolek“) konanou dne 21. 2. 2019 byli „veřejným hlasováním do funkcí statutárního orgánu (výboru jednoty)“ pobočného spolku zvoleni P. K. – starosta, R. K. – místostarosta, S. K. – jednatelka, U. M. – hospodářka, B. J. – zástupkyně oddílu sportovní gymnastiky, I. V. – náčelnice jednoty a V. K. – náčelník jednoty. Do spolkového rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze však byli dne 5. 11. 2019 „do funkcí statutárního orgánu (výboru jednoty)“ pobočného spolku zapsáni P. K. – starosta, S. K. – jednatelka a U. M. – hospodářka. Navrhovatel tvrdí, že „vzniklá neshoda mezi zápisem skutečnosti a skutečným stavem byla způsobena použitím nezákonného důkazního prostředku vyhotoveného pobočným spolkem dne 19. 3. 2019 založeného do sbírky listin spolkového rejstříku dne 6. 11. 2019 pod číslem L 27632/SL7/MSPH“.
[2] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 10. 2021, č. j. 7 Cm 174/2021-17, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému (výrok II.).
[3] Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož „se jedná o určovací návrh ve věci autoritativního určení osob zvolených do orgánu právnické osoby, včetně jejich zápisu k určitému dni, a proto se jedná o řízení ve statusové věci právnické osoby (pobočného spolku)“ ve smyslu ustanovení §85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[6] Z té se podává, že:
1) Při vymezení pojmu řízení ve statusových věcech právnických osob je třeba mít na paměti, že jde o pojem procesního práva, který nemusí mít (a nemá) zcela shodný obsah s pojmem tzv. statusových věcí užívaným v právu hmotném, resp. s pojmem „právo týkající se postavení osob“ ve smyslu §1 odst. 2 části věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“).
2) Zdaleka ne všechny právní normy upravující otázky právnických osob lze považovat za součást práva upravujícího postavení osob ve smyslu posledně označeného ustanovení. Typickým příkladem je většina pravidel upravujících vznik a zánik členství v korporaci. Taktéž platí, že ne vše, o čem rozhodují orgány právnických osob, patří do působnosti práva upravujícího postavení osob (tedy do tzv. statusové úpravy v hmotněprávním smyslu). Nicméně z pohledu procesněprávního zákonodárce zahrnul řízení, v němž soud přezkoumává platnost rozhodnutí orgánu právnické osoby, bez dalšího mezi řízení ve statusových věcech právnických osob, aniž by rozlišoval, zda dotčeným rozhodnutím orgán právnické osoby rozhodl o záležitosti, která je regulována právem upravujícím postavení osob. Jinými slovy, pro posouzení, zda jde o řízení ve statusových věcech právnických osob ve smyslu §85 písm. a) z. ř. s., není významné, zda záležitost, o níž orgán právnické osoby rozhodl, spadá mezi tzv. statusové věci ve smyslu hmotněprávním (zda je regulována právem upravujícím postavení osob).
3) Opačný přístup, dle něhož by otázka, zda jde o řízení podle §85 písm. a) z. ř. s., byla zodpovídána v závislosti na povaze záležitosti, o níž orgán právnické osoby napadeným rozhodnutím rozhodl, by vedl k rozdílnému závěru o věcné příslušnosti vždy podle toho, v jaké záležitosti orgán rozhodoval (krajské soudy jsou věcně příslušné toliko k řízením výslovně vypočteným v §3 odst. 2 z. ř. s.). Přijal-li by orgán právnické osoby na tomtéž zasedání více rozhodnutí, z nichž některá by měla (z pohledu hmotněprávního) povahu statusové věci a jiná nikoliv, rozhodovaly by o jejich neplatnosti soudy různého stupně i v případě, kdy by důvody neplatnosti byly totožné (např. vady při svolání zasedání orgánu). Takový závěr neodpovídá předpokladu racionálního zákonodárce.
Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, uveřejněné pod číslem 87/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1435/2019, a v něm citovanou judikaturu.
[7] V řízení o určení, jaké osoby byly nejvyšším orgánem právnické osoby zvoleny do funkcí členů statutárního orgánu právnické osoby, soud závazně vykládá samotný obsah rozhodnutí orgánu právnické osoby, a proto je toto řízení (stejně jako řízení, v němž soud přezkoumává platnost rozhodnutí orgánu právnické osoby) řízením ve statusových věcech právnických osob podle §85 písm. a) z. ř. s. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že místně příslušným pro projednání a rozhodnutí věci je Městský soud v Praze, u něhož je pobočný spolek zapsán ve spolkovém rejstříku (§86 odst. 1 z. ř. s.).
[8] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu