ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.2230.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 2230/2021-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně Bel-Kap-Steel, LLC , se sídlem v Miami, 80 S. W. 8th Street, Suite 2157, FL 33130, Florida, Spojené státy americké, identifikační číslo osoby M99000000961, zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, PSČ 120 00, proti žalovanému Y. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem, se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 341/15, PSČ 120 00, o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 4/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021, č. j. 6 Cmo 369/2020-181, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021, č. j. 6 Cmo 369/2020-181, se mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 49 Cm 4/2016-171, se potvrzuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.826 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 8. 1. 2016 se žalobkyně domáhá zaplacení „nejméně“ 500.000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodňuje tím, že žalovaný jako jediný jednatel právní předchůdkyně žalobkyně B. S. W. T. C. (dále jen „společnost“) dne 31. 5. 2007 za společnost uzavřel sám se sebou neplatnou pracovní smlouvu na pozici ředitele společnosti, na základě čehož společnosti vznikla škoda spočívající ve výplatě mzdy celkem ve výši 1.110.783,20 Kč. Žalobkyně spatřuje neplatnost smlouvy jednak v důsledku střetu zájmů společnosti jakožto zaměstnavatelky a žalovaného jakožto jednatele společnosti a zároveň zaměstnance, a jednak v důsledku toho, že náplň ředitele se svým obsahem shodovala s výkonem funkce jednatele. Podle žalobkyně nelze žalovanému přiznat ani nároky vyplývající z výkonu funkce jednatele, kterou nevykonával řádně, když svým jednáním v období 2008 až 2010 způsobil společnosti škodu ve výši 3.139.804 Kč, za což byl pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 40 T 12/2012. Žalobkyně rovněž tvrdí, že jí žalovaný způsobil škodu spočívající v zaplacení zákonných odvodů na zdravotní a sociální pojištění v celkové výši 741.993 Kč.
[2] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2020, č. j. 49 Cm 4/2016-157, žalobkyni vyzval ve smyslu §43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), aby odstranila vadu žaloby spočívající v tom, že není zřejmé, o jaký skutkový základ opírá nárok na zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím, když neuvádí, v jakém rozsahu je tato částka představována mzdou vyplacenou žalovanému a v jakém rozsahu zaplacenými povinnými odvody, a rovněž ze žaloby není zřejmé, za jaké období je nárok požadován. Současně soud žalobkyni poučil, jakým způsobem má vady žaloby odstranit, s tím, že pokud nebudou v soudem stanovené lhůtě odstraněny, žalobu odmítne.
[3] Žalobkyně v reakci na výše uvedenou výzvu v podání ze dne 11. 11. 2020 uvedla, že „částka 500.000 Kč s příslušenstvím je pouze předběžným číselným vyjádřením žalobou uplatněného nároku na náhradu škody v celkové výši 1.816.326,20 Kč s přísl.“ Žalobkyně předjímá obranu žalovaného „v tom směru, že by žalovaný mohl teoreticky mít vůči žalobkyni (proti)nárok v podobě obvyklé odměny mandatáře podle §571 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. (…) Proto žalobkyně od začátku navrhuje, aby výše této odměny (a až v návaznosti na to pak tedy i konečná výše skutečně vzniklé škody na straně žalobkyně) byla stanovena posudkem znalce. Dále mělo navržené znalecké dokazování důkladně zhodnotit další dopady nastalé situace na majetkové poměry společnosti, když zaplacené dávky mzdy i provedené odvody za žalovaného samozřejmě snižovaly daňový základ společnosti, tím pádem i její daňové zatížení – a tím patrně i výslednou skutečnou škodu na straně společnosti … je namístě, aby expertíza vyčíslila veškeré následky … na majetkovou sféru společnosti, vyvolané nutností podávat opravná daňová přiznání a předepsané výkazy, či nutností doplatit doměřené daně v návaznosti na odlišný reálný hospodářský výsledek společnosti za daná zdaňovací období, či naopak určitým snížením skutečné škody na straně společnosti. Protože na počátku řízení nebylo možno přesnou výši zjistit a tuto lze stanovit až na základě právního posouzení věci soudem a znaleckého posudku, žalobkyně v žalobě nezaměnitelně uvedla všechna rozhodující tvrzení, o která ve smyslu zákona opírá svůj nárok“. Žalobkyně proto považovala výzvu k odstranění vad žaloby za neadekvátní.
[4] Žalobkyně dále uvedla, že „podle okolností a dalšího vývoje řízení může částka 500.000 Kč odpovídat příslušné části čisté mzdy, kterou společnost … vyplatila žalovanému v období od 1. 1. 2008 do 30. 9. 2010“ (jež celkem činí 1.110.783,20 Kč; blíže specifikováno ve vyjádření), „to samozřejmě v případě, že soud neuzná námitku vznesenou žalovaným o započtení jeho zákonného nároku na mandatářskou odměnu (dále též jen ‚námitka‘), případně se může jednat o část stejné sumy čisté mzdy“, kterou společnost vyplatila žalovanému za stejné období, „po případném odečtení soudem uznaného protinároku žalovaného ve výši stanovené znalcem – to v případě, že soud uzná námitku a vypořádá se s otázkou stanovení její oprávněné/přiměřené výše. Technicky vzato se částka 500.000 Kč skládá z plnění na mzdu, jež byla žalovanému neoprávněně vyplacena v období od 1. 2. 2008 do 10. 12. 2008“ (jež celkem činí 515.414 Kč; blíže specifikováno ve vyjádření). Žalobkyně uplatnila „také nárok na zaplacení náhrady škody v rozsahu 741.993 Kč, odpovídající zaplacené sumě odvodů na sociální a zdravotní pojištění“ (období od ledna 2008 do září 2010; blíže specifikováno ve vyjádření). Závěrem žalobkyně uvedla, že „požaduje, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku ve výši nejméně 500.000 Kč s příslušenstvím“.
[5] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2020, č. j. 49 Cm 4/2016-171, žalobu o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[6] Soud přitom postupoval podle §43 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť měl za to, že žalobkyně vytýkané vady žaloby neodstranila.
[7] Podle soudu se žalobkyně evidentně rozhodla žalovat jen část z uvedených nároků, aniž by však bylo ze žaloby zřejmé, jaká část uplatněného nároku byla obsažena v sumě 500.000 Kč, kterou žalobkyně jednoznačně požadovala navrženým petitem (žalobkyně uvedla toliko několik alternativních možností), čímž žaloba vykazuje vadu v podobě neurčitosti dané tím, že v žalobě chybí vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř.
[8] Soud prvního stupně byl přitom vázán závazným právním názorem vyjádřeným v usnesení ze dne 18. 6. 2020, č. j. 6 Cmo 63/2019-150, kterým Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 49 Cm 4/2016-113, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že „žalobkyně neměla povinnost formulovat návrh na znění výroku rozsudku, ale učinila tak. V daném případě bylo z navrhovaného petitu zřejmé, jaké částky se žalobkyně domáhá, tedy 500.000 Kč. K uvedené částce rozhodně nebylo třeba dospět výkladem. Nicméně uvedená suma nebyla podložena konkrétními skutkovými tvrzeními v tom smyslu, že by bylo zřejmé, co konkrétně má tato částka představovat, aby případně vydané rozhodnutí o této částce mohlo zakládat překážku věci rozhodnuté. Obecně nelze učinit výčet všeho, včetně finální sumy, o čem se domnívám, že mi dotyčný dluží, ale pak požadovat zaplacení sumy nižší, aniž by ovšem bylo zřejmé, co přesně ze všech svých tvrzených nároků vlastně v žalobě požaduji, tedy u soudu konkrétní žalobou uplatňuji“.
[9] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že „žaloba se neodmítá“, neboť dospěl k závěru, podle něhož „odmítnutí žaloby pro její neurčitost v tomto stadiu řízení není důvodné“.
[10] Odvolací soud uvedl, že žalobkyně „v návrhu petitu žaloby na základě dostupných podkladů uvedla přibližnou výši požadovaného nároku. Nebylo prokázáno, že by žalovaný řádně nevykonával funkci jednatele právní předchůdkyně žalobkyně, činil úkony v rozporu se zájmy společnosti a dlouhodobě ji úmyslně poškozoval, tudíž že mu nepřísluší odpovídající odměna za její výkon“.
[11] Podle odvolacího soudu z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1045/2003, ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 637/2004, a ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 85/2006, vyplývá „možnost vyčíslení uplatněného peněžního nároku alespoň v přibližné výši, což nezakládá neurčitost žaloby, výši nároku je možno určit případně znaleckým dokazováním“.
[12] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „zda za situace, kdy žalobce formuluje žalobní petit jako v této věci … se jedná o formulaci alespoň přibližné výše požadovaného nároku, jež nezakládá neurčitost žaloby, či nikoli“, a (podle obsahu dovolání) zda žalobce v žalobě může uvést několik možných alternativ skutkového stavu s tím, že si soud jednu z nich vybere.
[13] Dovolatel, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2131/2002, a ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, a na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97, má za to, že „žalobkyně ve své žalobě žalobní petit formulovala zcela jasně a určitě, a to, že požaduje k úhradě částku 500.000 Kč s příslušenstvím. Takto formulovaný petit pak soud nesmí překročit a musí jej svým rozhodnutím zcela vyčerpat, resp. soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti“.
[14] Dovolatel uvedl, že „k částce 500.000 Kč žalobkyně v předchozí části své žaloby dospěla tím způsobem, že částku 1.852.776,20 Kč sama o sobě ponížila o potencionálně přiznanou běžnou mandatářskou odměnu žalovaného, byť současně tvrdila, že žalovaný funkci jednatele nevykonával řádně. Tato odměna je však nárokem žalovaného, resp. nebyla a právně ani není součástí žalovaného nároku samotné žalobkyně, tedy tím, co soud prvního stupně musel právně zkoumat (třeba i s pomocí znalce), aby přesnou výši žalované částky (nároku žalobkyně) vyčíslil. Žalobkyně znala přesnou výši svého vlastního nároku a tuto i v žalobě vyčíslila částkou 1.852.776,20 Kč. V této celé výši ji ale svým žalobním petitem nakonec neuplatnila (uplatnila jen část uvedené částky, a to ve výši 500.000 Kč), byť objektivně mohla a nic jí v tom nebránilo“.
[15] Podle dovolatele nelze ponechat na soudu, aby si skutkový základ žaloby sám vybral (z několika žalobkyní nabízených možností). Cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, má dovolatel za to, že žalobkyně nevymezila skutkový stav „v takovém rozsahu, který by umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci. Předmět řízení tedy nebyl v této kvalitě po skutkové stránce vymezen, žaloba zůstala neurčitá, což představuje její vadu bránící v dalším pokračování v řízení (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 544/2013, a zde označenou soudní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu)“.
[16] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[17] Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
[18] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro vyřešení dovolatelem otevřené otázky určitosti žaloby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[19] Podle §79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
[20] Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
[21] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Údaj o tom, čeho se navrhovatel návrhem domáhá (tzv. petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby navrhovatel vymezil petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný petit není jen vyjádřením formálních náležitostí návrhu na zahájení řízení, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které navrhovatel zahájením řízení sledoval.
2) Ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny.
3) Žalobní petit je neurčitý, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti jde, a je zřejmé, že převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost.
4) Žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné. Žalobní petit musí vycházet z vylíčených rozhodných skutečností; v případě, že nevychází z těchto skutečností, ale z jiných v žalobě neuvedených okolností a kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout, je žalobní petit rovněž nesprávný, i když je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný. Nesprávný je též takový žalobní petit, v němž došlo k chybám v psaní nebo v počtech anebo k jiným zřejmým nesprávnostem.
5) Vadný je i takový petit žaloby, který je v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností obsaženým v žalobě.
6) Jestliže žalobce požaduje, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků), musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody.
7) Neobsahuje-li návrh na zahájení řízení všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitý či nesrozumitelný, předseda senátu usnesením navrhovatele vyzve, aby návrh doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu návrh na zahájení řízení opraven nebo doplněn a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením návrh odmítne, byl-li navrhovatel o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
Srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 739/2005, ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015, a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1120/2016, a v nich obsaženou judikaturu.
[22] V poměrech projednávané věci se žalobkyně domáhá zaplacení částky „nejméně 500.000 Kč“ jako náhrady škody, aniž by uvedla, z jakých konkrétních vylíčených rozhodných skutečností při uplatnění této výše vycházela, když soudu toliko nabídla alternativní nároky se samostatným skutkovým základem. Souhrn těchto nároků přitom převyšuje částku 500.000 Kč uplatněnou žalobkyní v žalobním petitu. Nedostatek žaloby (vada podání ve smyslu §43 o. s. ř.) tudíž spočívá v žalobním nároku, neboť z podání není zřejmé, co ze skutkově vylíčeného žalobkyně požaduje. Žalobkyně tak nevymezila předmět řízení, ke kterému by se mělo vztahovat soudní rozhodnutí.
[23] Odvolacím soudem citovaná judikatura (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1045/2003 a sp. zn. 32 Odo 637/2004) přitom není přiléhavá, neboť žalobkyně mohla většinu ze svých nároků (kromě tvrzeného nároku na náhradu škody „vyvolané nutností podávat opravná daňová přiznání a předepsané výkazy, doplatit doměřené daně a podobně“) přesně vyčíslit již v okamžiku podání žaloby, což ostatně i učinila, a není zde tudíž důvod, aby byla výše těchto nároků určena „případně znaleckým dokazováním“. Odvolací soud přitom přehlédl, že neurčitost žalobního petitu nezakládá samotné zformulování výše nárokované částky slovy „nejméně 500.000 Kč“ (což ostatně nenamítal ani soud prvního stupně, ani dovolatel), nýbrž to, že není zřejmé, na základě jakých vylíčených rozhodných skutečností se žalobkyně částky „nejméně 500.000 Kč“ domáhá.
[24] Bylo-li snad úmyslem žalobkyně domáhat se méně, než jí náleží, z obavy, že dovolatel uplatní svou pohledávku (spočívající v přiměřené mandatářské odměně) k započtení, pak opomenula, že případná mandatářská odměna by byla samostatným nárokem dovolatele vůči žalobkyni a jako taková by neměla vliv na samotnou výši tvrzené škody. Nedošlo-li dosud k započtení pohledávek, dovolateli by nic nebránilo, aby svou pohledávku započetl i jako obranu proti žalobě o zaplacení 500.000 Kč, byla-li by určitá.
[25] Neodstranila-li žalobkyně vadu žaloby ani přes poučení podle §43 odst. 1 o. s. ř., lze uzavřít, že důvod k odmítnutí žaloby pro její neurčitost byl dán. Jestliže odvolací soud za této situace uzavřel, že „odmítnutí žaloby pro její neurčitost v tomto stadiu řízení není důvodné“, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
[26] Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
[27] O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žaloba byla odmítnuta a žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. V souvislosti s odvolacím řízením podle obsahu spisu žalovanému žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly. Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4.000 Kč, z odměny jeho zástupce za jeden úkon právní služby (dovolání ze dne 5. 7. 2021) podle §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 10.300 Kč a z náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.226 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 12.826 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu