ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.332.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 332/2021-680
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce S. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, proti žalované E. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330/15, PSČ 390 01, o zaplacení 447.264 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1923/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 6 Cmo 41/2020-610, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplati žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.584 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou, která byla soudu prvního stupně doručena 15. 12. 2011, domáhá, aby soud uložil žalované (dále jen „společnost“) povinnost zaplatit žalobci (po změně návrhu) 447.264 Kč s příslušenstvím.
[2] Tuto částku žalobce vynaložil (namísto společnosti) na náklady právního zastoupení společnosti související s řízením vedeným u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 8/2009. V tomto (naposledy označeném) řízení se žalobce – jménem společnosti (jako její společník) – domáhá, aby soud uložil jednatelům společnosti povinnost zaplatit společnosti 2.590.000 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody, kterou měli způsobit tím, že při výkonu svých funkcí nepostupovali s péčí řádného hospodáře.
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 8. 2019, č. j. 13 Cm 1923/2011-562:
1) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 447.264 Kč s příslušenstvím (výrok I.),
2) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 247.316,70 Kč (výrok II.) a
3) uložil žalované povinnost zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení 1.790,40 Kč (výrok III.).
[4] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé poté, kdy byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2014, č. j. 13 Cm 1923/2011-206, zrušen:
1) usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015, č. j. 8 Cmo 56/2015-233 (dále jen „první rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé“),
2) resp. usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. 8 Cmo 56/2015-296 (dále jen „druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé“) poté, kdy první rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2017, č. j. 29 Cdo 736/2016-290.
[5] K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 6 Cmo 41/2020-610 (dále jen „třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé“):
1) rozsudek soudu prvního stupně
i. ve výrocích I. a III. potvrdil,
ii. ve výroku II. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 111.078 Kč (první výrok),
2) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.584 Kč (druhý výrok).
[6] Žalovaná podala proti třetímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[7] Podstatou dovolacích námitek je polemika se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím (kasačním) rozhodnutí (č. j. 29 Cdo 736/2016-290). Podle závěrů vyslovených v tomto rozhodnutí odměna advokáta sjednaná společníkem coby zákonným zástupcem společnosti v dohodě o zastoupení nemůže svou výší přesáhnout odměnu v daném místě a čase obvyklou s tím, že uhradí-li společník advokátu smluvní odměnu za společnost, má vůči společnosti nárok na její náhradu jen do obvyklé výše odměny (ať už ji sjednal v jakékoli výši), a to jen za úkony právní služby skutečně a účelně poskytnuté; což platí obdobně i pro úhradu účelně vynaložených nákladů zástupce (a bez ohledu na to, zda společník zastupující společnost převzal ručení za závazek společnosti zaplatit advokátu odměnu a náklady zastoupení, či nikoli).
[8] S tímto závěrem Nejvyššího soudu, který byl pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.) a na němž Nejvyšší soud nemá důvod ničeho měnit, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu (resp. rozhodnutí soudu prvního stupně, na které odvolací soud odkazuje) v souladu; řešení této otázky tedy není s to založit přípustnost dovolání.
[9] Namítá-li dovolatelka (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3429/2019), že soudy nižších stupňů „řádně neodůvodnily“, proč neprovedly další navržené důkazy, je tomu ve skutečnosti právě naopak.
[10] Soud totiž není vázán důkazními návrhy účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy; je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Uvedl-li tedy soud prvního stupně (na jehož závěry odvolací soud odkázal), že „další důkazy neprovedl, neboť měl skutkový stav za dostatečně prokázaný provedenými důkazy“, naplnil tím jednoznačně, určitě a srozumitelně požadavek vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (jak byl tento požadavek formulován například v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, resp. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018).
[11] Přípustnost dovolání nezakládá konečně ani výtka dovolatelky, podle níž „hodnotil důkazy (…) jednostranně, bez vazby na jiné provedené důkazy, když jiné důkazy zcela opomněl“. Je tomu tak proto, že (posuzováno podle obsahu) jde o námitku, která jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své právní posouzení věci, čímž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, který od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, je z tohoto důvodu nepřípadný), a jednak vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání společnosti bylo odmítnuto, a tak žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[13] Náklady řízení žalobce sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 5. 2. 2021) podle §6 odst. 1, §7 bodu 6 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 10.100 Kč a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.184 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži společnosti celkem 12.584 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu