ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.3436.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 3436/2022-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobců a) H. H. , narozené XY, bytem XY, a b) V. H. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou, se sídlem v Kladně, Huťská 1383, PSČ 272 01, proti žalovaným 1) I. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Topkou, advokátem, se sídlem v Kladně, gen. Klapálka 1345, PSČ 272 01, a 2) Stavebnímu bytovému družstvu XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o určení členství v družstvu, vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 49/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 6 Cmo 110/2021-346, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 47 Cm 49/2019-237, ve znění usnesení ze dne 21. 12. 2020, č. j. 47 Cm 49/2019-246, zamítl návrh žalobců na určení, že jsou členy Stavebního bytového družstva XY (dále jen „družstvo“) [výrok I.], rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) a uložil žalobcům, aby zaplatili České republice 360 Kč jakožto náhradu nákladů řízení státu (výrok IV.).
[2] K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. 6 Cmo 110/2021-346, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
[3] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Ačkoli dovolatelé avizují, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které má spočívat v tom, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil otázku dobré víry žalované 1)“, resp. „otázku uzavření distanční převodní smlouvy k družstevnímu podílu“, je jejich argumentace – hodnoceno podle obsahu dovolání – jen polemikou (vyjádřením nesouhlasu) s hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu.
[5] Dovolatelé staví dovolací argumentaci výhradně na přesvědčení, že závěr odvolacího soudu o dobré víře první žalované je „nesprávný a dokazováním nepodložený“. K tomu uvádějí, že „aby byla žalovaná č. 1 v dobré víře v nabytí (…) podílu, musela by prokázat dobrou víru v oprávnění převodce“, resp. že této povinnosti první žalovaná „nedostála a neunesla tak v daném smyslu důkazní břemeno“. V této (ale ani v jiné) souvislosti však dovolatelé nepředkládají žádnou otázku hmotného nebo procesního práva (ve smyslu §237 o. s. ř.), na jejímž vyřešení by mělo napadené rozhodnutí záviset. Svojí argumentací tak brojí výhradně proti hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu.
[6] Samo hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[7] Stejně je tomu ve vztahu k námitce dovolatelů zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu ohledně toho, že žalobci neuvedli družstevní podíl v seznamu svého majetku v návrhu na oddlužení. Uvádějí-li totiž dovolatelé (bez dalšího) jen to, že „popsaná situace nikdy nenastala a odporuje provedenému dokazování“, jde opět jen o vyjádření nesouhlasu (polemiku) s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené dokazování.
[8] Z totožného důvodu není s to založit přípustnost dovolání konečně ani námitka dovolatelů, podle níž „soudy pochybily v závěru, že došlo k platnému uzavření převodní smlouvy k družstevnímu podílu.“ Uvádějí-li totiž dovolatelé, že „písemná distanční smlouva (…) nemohla být uzavřena, když akceptace oferty nebyla doručena oferentovi“ a že „opačný závěr soudů představuje nesprávné právní posouzení“, pak ani v této souvislosti nepředkládají dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva (ve smyslu §237 o. s. ř.), na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. I v tomto případě jde tedy pouze o polemiku s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené dokazování.
[9] O návrhu žalobců na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (který byl uplatněn jako součást dovolání) Nejvyšší soud nerozhodoval. Návrh na odklad vykonatelnosti je totiž závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh na odklad vykonatelnosti bezpředmětný (obsoletní). K tomu obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.).
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu