ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.444.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 444/2022-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně H. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Kopečným, advokátem, se sídlem v Brně, Stará 98/18, PSČ 602 00, proti žalovanému T., o. d. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, PSČ 738 00, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 Cm 30/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2021, č. j. 8 Cmo 102/2021-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované T., o. d. je povinno zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou (došlou soudu prvního stupně 6. 5. 2020) domáhá, aby soud určil, že je členkou žalovaného (dále jen „družstvo“).
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 46 Cm 30/2020-57, určil, že žalobkyně je členkou družstva (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] K odvolání družstva Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 8 Cmo 102/2021-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Družstvo podalo proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“ dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že převzal (a jako správný potvrdil) závěr soudu prvního stupně, podle něhož se žalobkyně stala členkou družstva. To vzaly soudy nižších stupňů za prokázané především ze skutečnosti, že družstvo se k žalobkyni dlouhodobě (od konce 80. let minulého století) chovalo jako ke své člence. Ve vazbě na tento závěr dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu otázku „zásadního právního významu (…), zda lze právní závěr o tom, že fyzická osoba je členem družstva, dovodit z toho, že se družstvo po určitou dobu k dané osobě chovalo jako ke svému členovi bez toho, aby byla tvrzena a prokázána skutečnost, na základě které vzniklo členství v družstvu“.
[6] Řešení této otázky přípustnost dovolání nezakládá.
[7] Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (uveřejněném pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedl, že za důkazy, jejichž označením k prokázání svých tvrzení plní účastníci svou důkazní povinnost, mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit skutkový stav věci – tedy jak důkazy přímé (které přímo potvrzují nebo vyvrací dokazovanou skutečnost), tak důkazy nepřímé (který dokazují takovou skutečnost, ze které je možné usuzovat na to, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování). K tomu Nejvyšší soud dodal, že skutečnost prokazovanou nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá).
[8] Vyšel-li tedy odvolací soud v poměrech projednávané věci z toho, že tvrzení žalobkyně, podle něhož se stala (a nadále je) členkou družstva, lze prokázat všemi prostředky, kterými lze zjistit skutkový stav věci (tedy i nepřímými důkazy), je jeho právní posouzení věci v souladu s právě citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[9] Uvádí-li přitom dovolatel, že je věc nesprávně právně posouzena proto, že „v řízení nebyl proveden ani jediný důkaz o tom, že žalobkyně absolvovala přijímací proces, že byla přijata za člena žalovaného, nebo že by složila jakýkoliv členský vklad,“ a tak „zcela chybí jasně a určitelně konkretizovaný právní titul“ vzniku členství žalobkyně v družstvu, vytýká soudům nižších stupňů (kromě skutečnosti, že svůj závěr o členství žalobkyně v družstvu opřely o nepřímé důkazy – viz výše) způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy (tedy že soudy nižších stupňů na základě výsledku hodnocení důkazů nabyly vnitřní přesvědčení odpovídající praktické jistotě ohledně toho, že se žalobkyně členkou družstva stala).
[10] Samo hodnocení důkazů však – se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Ani tato výtka dovolatele tak není s to založit přípustnost dovolání.
[11] Dovolání nečiní přípustným konečně ani dovolatelem opakovaně zmíněná námitka, podle níž „břemeno důkazní ohledně prokázání existence nabývacího titulu, tedy dokončení přijímacího procesu, nese procesní strana žalobkyně.“ Je tomu tak proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se její řešení nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016).
[12] Soudy nižších stupňů svá rozhodnutí totiž nezaložily na tom, že by dovolatel neunesl důkazní břemeno – tedy že by i po provedeném dokazování dospěly do stavu objektivní nejistoty (stavu non liquet ) ohledně toho, zda se žalobkyně stala či nestala členkou družstva. Po provedeném dokazování měly soudy naopak za plně prokázané (nabyly přesvědčení odpovídající praktické jistotě), že se žalobkyně členkou družstva stala.
[13] V části, v níž dovolání směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
[14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť bylo dovolání žalovaného odmítnuto, a tak žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[15] Náklady dovolacího řízení žalobkyně sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 28. 1. 2022) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) jejíž výše (podle §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. c) činí 3.100 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) v celkové výši 714 Kč, tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné T., o. d., co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 7. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu