ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.645.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 645/2021-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobců a) R. B., narozené XY, a b) M. B., narozeného XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Pernerova 697/35, PSČ 186 00, proti žalovaným 1) O. Z., narozenému XY, bytem XY, a 2) J. D., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, PSČ 602 00, o zaplacení 467.112,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 150/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2020, č. j. 27 Co 7/2020-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.294 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupkyně.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 6. 5. 2019, č. j. 6 C 150/2017-141, zamítl žalobu o zaplacení 467.112,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (první výrok), změnil ve výroku II. ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze dovolatelům přiznat žalobou uplatněnou pohledávku z důvodu promlčení, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
[5] Z té se (mimo jiné) podává, že marným uplynutím desetileté lhůty určené ustanovením §408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se právo na zaplacení peněžité pohledávky promlčí, a to bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku.
Srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněný pod číslem 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněné pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013.
[6] Dovolatelé dovozují povinnost žalovaných zaplatit jim žalobou uplatněnou pohledávku z titulu ručení za závazky společnosti M. B. p. (dále jen „společnost“), majíce za to, že žalovaní způsobili svým jednáním, odporujícím požadavku péče řádného hospodáře a spočívajícím v uzavření kupní smlouvy, k němuž došlo dne 14. 6. 2006, společnosti škodu. Není pochyb o tom, že se případná pohledávka společnosti za žalovanými na náhradu tímto jednáním (údajně) způsobené škody promlčela nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy byla smlouva uzavřena (§393 odst. 1, §408 odst. 1 obch. zák.). Žalovaní, kteří mají (dle tvrzení dovolatelů) ručit za závazky společnosti do výše takto způsobené škody, vznesli námitku promlčení.
[7] Za této situace odpovídá závěr odvolacího soudu, podle něhož promlčecí doba marně uplynula, shora citované ustálené judikatuře Nejvyššího soudu; žalobou uplatněnou pohledávku nelze dovolatelům již z tohoto důvodu přiznat.
[8] Správným a ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídajícím je také závěr odvolacího soudu (představující další důvod pro zamítnutí žaloby), podle něhož marně uplynula i subjektivní promlčecí doba ohledně pohledávky dovolatelů za společností, a to bez ohledu na to, zda se promlčení řídí obchodním zákoníkem či zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „obč. zák.“). Dovolatelé se totiž o tom, že jim vznikla jimi tvrzená „škoda“ (spočívající v povinnosti vrátit H. G. a T. K. plnění, jež obdrželi za převod garážového stání, které nevlastnili), museli dozvědět nejpozději z předžalobní výzvy ze dne 9. 3. 2011, a dále ze žaloby, jež jim byla doručena v lednu 2012 (k počátku a běhu subjektivní promlčecí doby srov. §106 obč. zák. a v judikatuře za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2782/2013, a rozhodnutí v něm citovaná).
[9] Lze dodat, že pohledávka dovolatelů za společností by byla promlčena i tehdy, byla-li by posuzována podle pravidel o bezdůvodném obohacení (srov. §107 obč. zák.).
[10] Nedůvodnou je taktéž námitka, podle níž „škoda mohla vzniknout dnem, kdy nabylo právní moci konstitutivní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 12. 2010, č. j. 22 C 234/2009-132, o určení velikostí spoluvlastnických podílů na budově XY. Dovolatelé totiž přehlíží, že rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva k věci nemovité podle §80 o. s. ř. má povahu deklaratorní, nikoliv konstitutivní; vlastnické právo se jím nezakládá, ale existence tohoto práva se toliko deklaruje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2088/2011).
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 3. 2022
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu