ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1012.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1012/2022-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) V. N. , narozené XY, bytem XY, b) K. M. , narozené XY, bytem XY, c) E. V. , narozené XY, bytem XY, a d) M. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Malostranské nám. 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 10 088 672,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 716/2018, o dovoláních žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2021, č. j. 72 Co 231/2021-113, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 10. 2021, č. j. 72 Co 231/2021-113, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 4. 2021, č. j. 4 C 716/2018-82, ve výrocích I. až IV. změněn jen tak, že se žaloba v části o zaplacení požadovaných úroků z prodlení zamítá, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně v uvedených výrocích, pokud jimi bylo žalované uloženo zaplatit žalobcům a), b) a d) každému částku 140 922,60 Kč a žalobkyni c) částku 422 767,80 Kč, potvrzen (výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud potvrdil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta v části, v níž se žalobci ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), domáhali zaplacení peněžité náhrady za nevydaný pozemek v částkách převyšujících šestinásobek jeho ceny určené dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. , a nákladový výrok VI. tohoto rozsudku (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě procesní strany.
3. Žalobci předestřeli otázku, zda ve vývoji tržních cen nemovitostí v posuzované lokalitě či ve změnách právní úpravy oceňování nemovitostí spočívají výjimečné důvody pro navýšení peněžité náhrady, uplatňované dle §16 odst. 1 zákona o půdě za státem v rozhodném období odňatý a následně pro zákonné překážky nevydaný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, nad šestinásobek ceny odňaté nemovitosti určené v souladu s ustanovením §28a zákona o půdě dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. , ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Měli za to, že nastolená otázka má být dovolacím soudem oproti závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, vyřešena jinak, případně, že se napadené rozhodnutí odvolacího soudu s uvedeným judikátem ocitá v kolizi. Aniž v uvedeném směru ve lhůtě pro podání dovolání proti napadenému rozhodnutí doručenému dne 12. 11. 2021 (§240 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vymezili předpoklady přípustnosti podaného dovolání (odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3232/10, žalobci v rozporu s ustanovením §241b odst. 3 věty první o. s. ř. doplnili až ve svém vyjádření ze dne 4. 3. 2022), vytýkali rovněž nesprávnost konkluzí odvolacího soudu o tom, že povinnost žalované k zaplacení finanční náhrady nad rámec plynoucí z ustanovení §28a zákona o půdě (a z toho vyplývající případné prodlení s úhradou) vzniká teprve dnem vykonatelnosti přisuzujícího soudního rozhodnutí.
4. Žalovaná kladla otázku, zda v okolnosti, že žalobci od roku 2007, kdy jim byl převeden náhradní zemědělský pozemek, do roku 2018 neusilovali o přecenění svého restitučního nároku, lze spatřovat výjimečný důvod pro snížení peněžité náhrady pod šestinásobek částky určené v souladu s ustanovením §28a zákona o půdě dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Měla za to, že Nejvyšší soud tuto otázku ve své judikatuře dosud neřešil.
5. Podle §237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Nálezem pléna ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018) na zrušení části ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, stanovující, že výše peněžité náhrady za nevydaný pozemek musí být určena způsobem upraveným v ustanovení §28a zákona o půdě (v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Neshledávaje ji protiústavní a setrvávaje na závěru o možnosti ústavně konformního výkladu sporného ustanovení přitom zdůraznil, že peněžitá náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, má nicméně umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci.
7. Vycházeje z uvedených závěrů Ústavního soudu poté Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86/2021, při zohlednění změn tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991), odůvodnil a formuloval konkluzi, dle níž za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle §16 odst. 1 zákona o půdě lze pokládat (s výhradou pozdějších změn poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Vyjádřil současně názor, že toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z §28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu §16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.
8. Odvolací soud se výše citované judikatuře, stanovující pravidla pro výpočet adekvátní peněžité náhrady za nevydaný pozemek ve smyslu §16 odst. 1 zákona o půdě, nikterak nezpronevěřil, jestliže při vyčíslení dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců vycházel z šestinásobku ceny odňatého pozemku určené dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž v dovolateli předestíraných okolnostech případu (žalobci zdůrazňovaném vývoji tržních cen nemovitostí v posuzované lokalitě situované na území hlavního města Prahy a změně právní úpravy jejich oceňování ani v žalovanou poukazovaném časovém úseku, během něhož žalující strana neusilovala o přecenění restitučního nároku) důvody pro zcela výjimečné zvýšení či naopak snížení peněžité náhrady neshledal. Tržní vývoj cen nemovitostí a na něj navazující změny právní úpravy jejich oceňování byly ostatně důvodem soudní praxí přijatého navýšení peněžité náhrady (jež však dle konkluzí učiněných plénem Ústavního soudu nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny dotčené nemovitosti) – z pohledu judikaturou zvoleného řešení tedy nemůže jít o mimořádnou okolnost odůvodňující její další zvýšení. Žalobci zdůrazňovaná lokalizace odňatého pozemku na území hlavního města Prahy je pak již zohledněna aplikovaným právním předpisem (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). V Ústavním soudem naznačených konturách (dle nichž ústavně konformnímu výkladu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě odpovídá – za užití ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – určení takové peněžité náhrady, jež, byť nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, má umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při jejím vydání) pak mimořádné snížení peněžité náhrady určené (se zřetelem na dobu, jež uplynula od účinnosti zákona o půdě) dle zásad přijatých citovanou judikaturou nemůže sama o sobě odůvodnit ani žalovanou poukazovaná prodleva mezi částečným uspokojením restitučního nároku formou vydání náhradního zemědělského pozemku a následnou žádostí oprávněných osob o ocenění odňatého pozemku způsobem korespondujícím právní úpravě. K určování peněžité náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě srov. přitom z aktuální judikatury též (v obdobných skutkových kulisách přijaté) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 856/2022.
9. Jestliže se tedy odvolací soud od judikatury dovolacího, potažmo též Ústavního, soudu neodchýlil, pak v situaci, kdy zde nejsou důvody pro odlišné vyřešení dovolacím soudem již řešené otázky výše peněžité náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, nejsou zjevně naplněny ani zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podaných účastníky řízení (§237 o. s. ř.).
10. V části, v níž žalobci zpochybňují závěry odvolacího soudu, odůvodňující nepřiznání úroků z prodlení, pak brání projednatelnosti podaného dovolání absence včasného vymezení předpokladů jeho přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3124/2021). Svým závěrem o tom, že povinnost žalované zaplatit oprávněné osobě (jejímu dědici) úroky z prodlení z peněžité náhrady navýšené nad rámec plynoucí z ustanovení §16 odst. 1 ve spojení s §28a zákona o půdě vzniká teprve dnem vykonatelnosti soudního rozhodnutí, jímž byla zvýšená peněžitá náhrada přiznána, tedy dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění, se odvolací soud ustálené soudní rozhodovací praxi ostatně nikterak nezpronevěřil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018).
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání podaná oběma procesními stranami jako nepřípustná odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání obou procesních stran byla odmítnuta.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu