ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1715.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1715/2022-445
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Michaelem Pažitným, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 82/39, proti žalované M. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 123/18, o zaplacení částky 112.554,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 85/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2022, č. j. 38 Co 203/2021-337, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 38 Co 203/2021-337, potvrdil rozsudek Okresního sudu v Hodoníně ze dne 3. 8. 2021, č. j. 4 C 85/2021-153, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 112.554,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 22. 3. 2021 do zaplacení a nahradit jí k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 24.700,72 Kč (výrok I.). Odvolací soud uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 5.920,- Kč (výrok II.).
2. Soudy obou stupňů vyšly (v řízení o zaplacení částky 112.554,- Kč s příslušenstvím coby náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním bytu ve vlastnictví žalobkyně žalovanou v období od 18. 4. 2020 do 22. 3. 2021 bez právního důvodu) ze zjištění, že žalobkyně je na základě usnesení o udělení příklepu soudního exekutora JUDr. Petra Kociána ze dne 18. 3. 2020, č. j. 137 Ex 16445/11-262, jež nabylo právní moci dne 18. 4. 2020, vlastnicí bytu v domě č. p. XY nacházejícím se na pozemku st. p. č. XY v obci XY. Byt užívala v žalovaném období žalovaná, která za jeho užívání neplatila žádnou náhradu. Výše obvyklého nájemného, od níž se odvíjí výše náhrady za bezdůvodné obohacení (§2991 odst. 1 a 2 a §2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále „o. z.“) se pohybuje u bytů o velikosti 3+1 v dané lokalitě v intervalu od 9.000,- Kč do 11.000,- Kč měsíčně; přiměřená výše náhrady pak činí částku nacházející se uprostřed uvedeného rozpětí. Důvodnost žaloby o vydání bezdůvodného obohacení opírající se o ustanovení §2991 odst. 1 a 2 o. z. nemohou dle závěrů soudů obou stupňů zvrátit námitky žalované o nezákonném provedení exekutorské dražby, a tudíž i zpochybnění postavení žalobkyně jako aktivně legitimovaného vlastníka k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, kteréžto námitky byly předmětem zkoumání i pravomocně skončeného řízení o vyklizení žalované z bytu.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání majíc je ve smyslu ustanovení §236 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) za přípustné v tom, že „napadený rozsudek odvolacího soudu se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, takže některé z právních otázek mají být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jinak“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
4. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že se nezabýval podstatnou otázkou pro vznik práva žalobkyně žádat po ní vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu, tj. zda se žalobkyně stala jeho vlastnicí. Poukazuje přitom na to, že exekutorská dražba bytu neproběhla v souladu se zákonem v situaci, kdy žalobkyni byl udělen příklep v dražbě věci, jež byla v podílovém spoluvlastnictví žalované a jejího bývalého manžela, ten nebyl účastníkem řízení o dražbě a o jejím výsledku se dozvěděl až z oznámení katastrálního úřadu o provedení vkladu vlastnického práva podle usnesení soudního exekutora o udělení příklepu. Má za zřejmé, že soudní exekutor provedl dražbu majetku i ve vlastnictví osoby, která neměla s exekucí nic společného, neboť nebyla dlužníkem. Společně s dovoláním žalovaná podala návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť jí ke splnění povinnosti zaplatit žalobkyni částku 112.554,- Kč s příslušenstvím byla stanovena obecná pariční lhůta.
5. V dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalované veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Podle ustanovení §241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
10. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu přístupné na http:// www.nsoud.cz , nebo body 38. a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. S ohledem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu a požadavky judikatury dovolacího soudu na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem), nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalované není pro absenci řádného vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání věcně projednatelné. Žalovaná na straně 2. dovolání nepřípadně spojuje (jinak samostatně uplatnitelné) důvody přípustnosti dovolání spočívající jednak v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jíž – zřejmě v předestřené otázce podmínek pro nabytí vlastnického práva k nemovité věci v exekutorské dražbě – nijak nespecifikuje, a dále v potřebě „některé“ z právních otázek (nijak neindividualizovaných) dovolacím soudem vyřešit a posoudit jinak. Na straně 4. dovolání poté žalovaná dovozuje, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud nesprávně vyřešil otázky hmotného práva, které by měl dovolací soud vyřešit jinak.“ Vedle již výše zmíněného vadného vymezení důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v argumentaci o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalovaná dále vadně (nesprávně) vymezila i důvod přípustnosti dovolání založený na potřebě jiného posouzení právní otázky dovolacím soudem. V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Požadavek formulovaný dovolatelem, že „právní otázky řešené odvolacím soudem by měly být posouzeny jinak“, tudíž s ohledem na shora uvedené také není řádným vymezením některého z případů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
13. Sluší se uvést, že vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora označeném stanovisku pléna Ústavního soudu]. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak. Ostatně v individuálních poměrech projednávané věci dovolací soud nepřehlédl, že obsah dovolání se soustřeďuje na právní polemiku žalované s rozhodování soudů obou stupňů nejen v tomto řízení, ale i v pravomocně skončeném řízení o vyklizení bytu. Na námitky žalované o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně svázané s tvrzením o nabytí vlastnického práva žalobkyně k bytu nezákonným způsobem již bylo opakovaně soudy reagováno s přesvědčivým závěrem, že žalobkyně je nositelkou, mimo jiného, i práva, na jehož základě je aktivně legitimována i v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
14. Protože v poměrech projednávané věci v dovolání žalované zcela absentuje řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., je pro tento nedostatek dovolání vadné a věcně neprojednatelné. Označená vada dovolání současně brání tomu, aby mohlo být v dovolacím řízení pokračováno.
15. Z důvodů výše vyložených nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. odmítnout.
16. Protože dovolatelka brojila proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
17. V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
18. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu