ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2145.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2145/2022-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce K. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o určení vlastnického práva a o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 37/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2022, č. j. 26 Co 67/2022-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 573 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem I., byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 12. 2021, č. j. 16 C 37/2021-124, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva žalované a příslušnosti hospodaření k parcele č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“) a na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku; dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Co do právního posouzení věci odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněný závěr, že žalobce nemá na požadovaném určení vlastnického práva k předmětnému pozemku (jehož výsledkem byl by zde nanejvýše duplicitní zápis vlastnictví do katastru nemovitostí) naléhavý právní zájem a že jím požadovaný pozemek jako náhradní (dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) není vhodným pozemkem k uspokojení jeho restitučního nároku.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále jen jako „dovolatel“), jenž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, event. je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu“. Oproti soudy učiněnému posouzení argumentuje dovolatel tím, že v daném případě nelze úspěšnost žaloby podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva žalované, neboť není jeho „omylem“, že žalovaná doposud nezajistila zápis svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nadto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu na jím požadovaném určení, namítaje, že odvolací soud nezohlednil ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (z níž dovolatel konkrétně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněný pod číslem 22/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97), podle níž naléhavý právní zájem na určení vlastnictví má žalující strana i v případě, že nemá k dispozici jiný právní prostředek, jehož prostřednictvím by mohla účinně bránit svá práva, resp. že aktivně legitimována k podání žaloby může být i osoba, jež nebyla účastna na právním vztahu, o který ve věci jde. Za nesprávný považuje dovolatel i závěr odvolacího soudu o nevhodnosti předmětného pozemku k uspokojení jím uplatňovaného restitučního nároku, vytýkaje, že „odvolací soud zde navíc nevzal v úvahu přínos případného vyhovujícího rozhodnutí o určení vlastnického práva žalované“ (k předmětnému pozemku). K tomu dodává i svou argumentaci stran vlastnických poměrů k předmětnému pozemku a kritizuje i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
5. Dovolatelem otevřenou otázku týkající se výkladu a aplikace ustanovení §80 o. s. ř. (předpokladů úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, k nimž patří věcná legitimace k podání žaloby a naléhavý právní zájem na požadovaném určení) odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit (srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1338/96; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3337/2015; nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 35, svazek 3, str. 261).
6. Závěr odvolacího soudu, že žalobce na požadovaném určení vlastnického práva nemá naléhavý právním zájem v situaci, kdy se řízení neúčastní osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí, resp. její případní právní nástupci, a vyhovující rozhodnutí tak může vést nanejvýše k duplicitnímu zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí a nikoliv k odstranění nejistoty v právních poměrech (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 133/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4490/2016), není v rozporu ani s žalobcem odkazovanou judikaturou – rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněným pod číslem 22/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, jež řeší zejména otázku věcné legitimace k podání určovací žaloby na neplatnost smlouvy (sekundárně naléhavého právního zájmu), kdy v tam uvedených případech připouštějí, aby předmětem určovacího žalobního návrhu byla existence či neexistence právního vztahu mezi žalovaným a třetí osobou, nemá-li žalobce k dispozici jiný právní prostředek, jehož prostřednictvím by mohl účinněji hájit svá (uzavřenou smlouvou dotčená) práva.
7. Protože žalobcem podaná určovací žaloba není žalobou o určení právní skutečnosti, u které naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu, je nedůvodná i argumentace dovolatele, že úspěšnost této určovací žaloby nelze podmiňovat naléhavým právním zájem na požadovaném určení práva, a rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani se závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu vážíce se k výkladu a aplikaci – dovolatelem odkazovaného – ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), jež dává církevní právnické osobě (oprávněné) výslovné zmocnění (za tam uvedených podmínek) k podání žaloby o určení vlastnického práva státu k věci patřící do původního majetku církve (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014), nehledě na to, že i k danému ustanovení vážící se rozhodovací praxe důsledně požaduje obsazení sporu všemi případně dotčenými subjekty.
8. Právně nezávažná (a to již z hlediska přípustnosti dovolání) je i argumentace dovolatele vážící se k věcným aspektům podané žaloby (je-li pozemek ve vlastnictví státu či nikoliv), jíž se soudy pro absenci naléhavého právního zájmu ani nezabývaly. Není-li totiž dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je vyloučeno, aby soud posuzoval žalobu po stránce věcné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1654/2016).
9. Za účelem uspokojení nároku na převod jiného vhodného pozemku (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) oprávněná osoba – vedle zákonem zásadně předpokládaného postupu, tj. cestou veřejných nabídek (§11a zákona č. 229/1991 Sb.) – v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu České republiky a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) disponuje i účinným prostředkem ochrany, jímž je žaloba na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku předchozího zahrnutí pozemku do veřejné nabídky (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod číslem 531/2005 Sb.).
10. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že jako náhradní lze oprávněné osobě vydat toliko pozemky vhodné (ve vlastnictví státu, s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., či nejde-li o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu, přičemž tato hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí).
11. Uzavírá-li odvolací soud, že předmětný pozemek, k němuž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo jiné fyzické osoby (a kdy i kladné rozhodnutí soudu o žalobě vedlo by nanejvýše k zápisu duplicitního vlastnictví) není vhodným náhradním pozemkem (z důvodu spornosti vlastnictví, kdy lze pak předpokládat i problémy při nakládání s takovým pozemek a při jeho obhospodařování) a že žalobcův restituční nárok by bylo lépe uspokojit převodem jiného pozemku (s akcentem na to, že jde o restituci náhradním naturálním plněním), nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil a dovolání nepřináší ani otázky „nové“, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené.
12. Ze shora uvedeného plyne, že není naplněno žádné z hledisek uvedených v §237 o. s. ř.
13. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu výslovně i v této části) je pak přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco k nákladům žalované (k náhradě oprávněné), jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 1 000 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 3, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 273 Kč. S ohledem na povahu věci (její skutkovou a právní netypičnost) a okolnosti případu, jež ospravedlňují postup žalované nechat se v řízení zastoupit advokátem, lze i tyto náklady žalované v tomto konkrétním případě považovat za účelně vynaložené, byť jde toliko o výjimku z pravidla, že u státu lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, či ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 1011/12, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1802/2021).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu