ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2217.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2217/2022-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti: Římskokatolická farnost Smečno , se sídlem Smečno, Kačická 115, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 72/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2022, č. j. 4 Co 294/2021-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 3. 2022, č. j. 4 Co 294/2021-231, usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 5. 2021, č. j. 38 C 72/2017-214, potvrdil ve výroku I., jímž bylo zastaveno řízení o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým byly Římskokatolické farnosti Smečno vydány pozemky parc. č. 543/7 a parc. č. 543/8 v k. ú. Smečno, dovozuje, že vydávané pozemky nejsou pozemky zemědělskými ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), pročež napadené rozhodnutí pozemkového úřadu trpí nicotností, neboť nebylo v jeho pravomoci o těchto nezemědělských pozemcích rozhodnout (výrok I. usnesení odvolacího soudu), změnil jej v nákladovém výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 42 150 Kč (výrok II. usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. usnesení odvolacího soudu).
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku procesního postupu soudu projednávajícího žalobu podanou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,o. s. ř.“), směřující vůči rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti ve smyslu ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., rozhodl-li pozemkový úřad o nároku věcně, ačkoli nemovitost měla objektivně vzato nezemědělskou povahu. Měla za to, že se odvolací soud při řešení dané otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2859/2020, usnesení téhož soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1163/2020, a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č.131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. Konf 53/2011.
3. Podle §237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2570/2018, již formuloval a odůvodnil závěr, dle něhož pravomoc pozemkového úřadu k projednání restitučního nároku dle zákona č. 428/2012 Sb. je dána toliko tehdy, je-li požadován převod zemědělských nemovitostí. Pokud přitom pozemkový úřad v souladu se zákonnou dikcí vydá rozhodnutí podle §9 odst. 6, věty třetí, zákona č. 428/2012 Sb., jímž svou pravomoc popře, nevzniká tím překážka projednání restitučního nároku v civilním řízení dle části třetí občanského soudního řádu, nýbrž naopak jsou zde vytvořeny předpoklady pro to, aby byl restituční nárok civilními soudy řádně projednán (správní akt zamítající návrh podle §9 odst. 6, věty třetí, zákona č. 428/2012 Sb. není rozhodnutím ve věci samé, třebaže má některé jeho vnějškové znaky, srovnej mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14, bod 30). V případě, že pozemkový úřad o nároku rozhodne věcně, ačkoli předmětné nemovitosti mají objektivně vzato nezemědělskou povahu, trpí jeho rozhodnutí nicotností. Pak soudy projednávající žalobu podanou v dané věci podle části páté občanského soudního řádu řízení v souladu s §104 odst. 1 o. s. ř. zastaví; o vyslovení nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu rozhodují soudy ve správním soudnictví v řízení podle zákona č. 500/2004 Sb., soudního řádu správního – dále jen ,,s. ř. s.“ (viz usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č.131/2002 Sb. ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. Konf 53/2011, či usnesení téhož senátu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. Konf 24/2019, vydané v režimu zákona č. 428/2012 Sb.).
5. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se odvolací soud svým postupem (zastavení řízení o žalobě podané podle části páté o. s . ř. směřující vůči rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byly v režimu ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. v rozporu s jeho pravomocí oprávněné osobě vydány nemovitosti nezemědělské povahy) od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež respektuje i závěry zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., a na níž tak není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil.
6. Zastavení řízení o žalobě podané dle části páté o. s. ř. – pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, když zde není existentního pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu (rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž jsou v režimu ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněné osobě vydány nemovitosti nezemědělské povahy, trpí nicotností) – pak nebrání dovolatelce v tom, aby se vyslovení nicotnosti dotčeného rozhodnutí pozemkového úřadu domáhala ve správním soudnictví.
7. Podané dovolání tudíž předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
8. Napadá-li pak dovolatelka usnesení odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy účastnici řízení Římskokatolické farnosti Smečno, která se k dovolání nevyjádřila, žádné náklady nevznikly.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu