ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3472.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3472/2022-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – děkanství Holohlavy , IČO 49334301, se sídlem Holohlavy, Dlouhá 1, zastoupená JUDr. Vítem Biolkem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 27. listopadu 2015, č. j. SPU 611530/2015/45/Václavů, sp. zn. SP20231/2015-537100, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 48/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2022, č. j. 4 Co 178/2019-156, 4 Co 303/2021, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 26. 5. 2022, č. j. 4 Co 178/2019-156, 4 Co 303/2021, byl rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 1. 2019, č. j. 38 C 48/2016-105, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. 4. 2021, č. j. 38 C 48/2016-132, a ve znění opravného usnesení ze dne 31. 5. 2021, č. j. 38 C 48/2016-134, změněn tak, že se žaloba o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 27. listopadu 2015, č. j. SPU 611530/2015/45/Václavů, sp. zn. SP20231/2015-537100, výrokem, dle něhož se žalobkyni vydává spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 na pozemcích parc. č. 1110 a parc. č. 1111/3, vše v k. ú. Svatá Kateřina u Svatého Mikuláše, pozemcích parc. č. 349, parc. č. 350, parc. č. 412, parc. č. 413, parc. č. 414, parc. č. 415, parc. č. 416, parc. č. 579, parc. č. 695 a parc. č. 706, vše v k. ú. Záboří nad Labem, spoluvlastnický podíl o velikosti 1/12 na pozemcích parc. č. 874/1, parc. č. 874/9, parc. č. 874/11, parc. č. 878/12 a parc. č. 878/1, vše v k. ú. Záboří nad Labem, a spoluvlastnický podíl o velikosti 1/4 na pozemku parc. č. 878/3 v k. ú. Záboří nad Labem, zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda spoluvlastnické podíly na pozemcích, jejichž vydání je nárokováno, náležely ve smyslu ustanovení §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, do původního majetku jejího právního předchůdce Římskokatolického kostela v Sendražicích. Měla za to, že daná otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena nebyla, případně se její řešení odvolacím soudem odchyluje od nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 397/2000, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3122/2005, a ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 465/2003.
3. Česká republika – Státní pozemkový úřad navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že oprávněnou osobou (§3 zákona č. 428/2012 Sb.) je církevní právnická osoba, a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se restituční řízení vede, se coby součást původního majetku registrovaných církví a náboženských společností stala předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb. Původní majetek registrovaných církví a náboženských společností přitom dle jeho zákonné definice tvoří takové věci, které byly alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - §1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců, případně jim příslušely (§2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.). Se zřetelem k smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období spáchány právě církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či §1 zákona č. 428/2012 Sb.), je ustanovení §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. současně nutno vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli, aby bylo lze hovořit o původním církevním majetku, rovněž naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, které zároveň korespondují vymezení okruhu oprávněných osob dle §3 zákona č. 428/2012 Sb. (s výjimkou oprávněné osoby dle §3 písm. d/ zákona č. 428/2012 Sb., jež je určena individuálně). Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než výše definovaných osobách (kupř. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku. Srovnej k tomu kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017, či ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3098/2021.
6. Při projednání pozůstalosti po děkanu V. M., zesnulém dne 8. 10. 1948, od jehož vlastnických práv k nárokovanému majetku dovolatelka dovozuje právní nástupnictví svého předchůdce Římskokatolického kostela v Sendražicích, bylo třeba postupovat podle práva platného v den smrti zůstavitele (viz §565 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 1951), tj. dle ustanovení Obecného zákoníku občanského, vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. 6. 1811 č. 946 Sb. z. s. (dále jen „o. z. o.“), který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb. Podle právní úpravy obsažené v Obecném zákoníku občanském přitom nedocházelo k dědění přímo ze zákona, ale až odevzdáním pozůstalosti (§797 a §819 o. z. o.). Chtěl-li dědic nabýt dědictví, musel se o ně ucházet u soudu (tj. podat dědickou přihlášku – srov. §799 a násl. o. z. o.) a soud mu, byly-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, pozůstalost odevzdal (§797 o. z. o.). Do odevzdání tvořilo pozůstalostní jmění „ležící pozůstalost“ (hereditas iacens), tj. majetek, který již nenáležel zůstaviteli, ale ještě nenáležel dědicům; práva a povinnosti tvořící pozůstalost v tomto období trvaly, jako kdyby tu byl jejich subjekt (srov. §547 o. z. o.). K odevzdání pozůstalosti docházelo odevzdací listinou. Odevzdací listina měla povahu jednak deklaratorní (potvrzovala, že v ní uvedený dědic prokázal své dědické právo), jednak konstitutivní (odevzdáním se v ní uvedený dědic stal vlastníkem pozůstalosti). Odevzdáním pozůstalosti se dědic stal vlastníkem i toho majetku, který v odevzdací listině nebyl uveden, tzn. i takového zůstavitelova majetku, jehož existence vyšla najevo až po pravomocném odevzdání pozůstalosti. Soud sice v takovém případě provedl řízení, avšak nově najevo vyšlé jmění dosavadním dědicům zvláštní odevzdací listinou neodevzdal, neboť pozůstalost (dědictví) byla považována za právně nedělitelný celek a jeho původní odevzdání se vztahovalo i na majetek nově objevený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3122/2005).
7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že nárokovaný majetek, byť byl projednán v pozůstalostním řízení po zůstaviteli děkanu V. M., zesnulém dne 8. 10. 1948, a nešlo tak o dodatečně najevo vyšlé jmění, nebyl pojat do odevzdací listiny, jež by deklarovala dědická práva právního předchůdce dovolatelky (Římskokatolického kostela v Sendražicích) a konstituovala jeho vlastnická práva k němu (§797 a §819 o. z. o.) – odevzdací listinou z 15. 1. 1955 byl na základě dědické dohody majetek zůstavitele (výlučně rodinný dům se zahradou) odevzdán dědici Jaroslavu Špačkovi – dovodil, že právní předchůdce dovolatelky (Římskokatolický kostel v Sendražicích) předmětný majetek nenabyl, a tento tudíž netvořil součást původního majetku církví – ani po část rozhodného období nebyl vlastnictvím některé z oprávněných církevních právnických osob (§2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), pročež nemohl být ani předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jejíž nápravy se dovolatelka domáhá, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Dotčený majetek totiž ani po část rozhodného období nevlastnila dovolatelka ani její právní předchůdce naplňující znaky církevní právnické osoby ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb.; uvedené znaky přitom očividně nenaplňoval ani zůstavitel V. M., coby osoba fyzická.
8. Poukazuje-li pak dovolatelka na procesní pochybení v pozůstalostním řízení po děkanu V. M. (nedostatek průkazu zastoupení Římskokatolického kostela v Sendražicích zaměstnancem příslušného okresního národního výboru), sluší se připomenout, že zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru, přičemž soudy nemohou takové zákonem stanovené limity překračovat a nemohou tak politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13). Případné procesní vady pozůstalostního řízení, nemají-li odraz v zákonem č. 428/2012 Sb. zakotvených restitučních důvodech, tudíž (samy o sobě) nárok na naturální restituci dotčeného majetku nezakládají. V rámci dovolatelkou uplatňovaného restitučního důvodu (odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě – §5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) tedy nárokovaný majetek, jenž pro nedostatek přechodu vlastnického práva na oprávněnou církevní právnickou osobu (bez ohledu na případná procesní pochybení v pozůstalostním řízení) v rozhodném období vlastnickou součást původního majetku církví netvořil (§2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), naturálně vydat nelze; restituční důvod dle §5 písm. g) zákona č. 428/2012 Sb. (odmítnutí dědictví v tísni) pak dovolatelkou uplatněn nebyl; nebyl takto ani skutkově či právně vymezen.
9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
10. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům České republiky – Státního pozemkového úřadu, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu