ECLI:CZ:NS:2022:28.ICDO.150.2022.1
MSPH 95 INS 232/2018
195 ICm 3533/2018
sp. zn. 28 ICdo 150/2022-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně HELBORO s. r. o., se sídlem v Brně, Hybešova 209/8, identifikační číslo osoby: 60741015, zastoupené JUDr. Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti žalovanému Mgr. Petru Neumannovi, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, identifikační číslo osoby: 66255473, insolvenčnímu správci dlužníka Agnus Solutions s. r. o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo osoby: 03104303, zastoupenému JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 733/6, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 195 ICm 3533/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Agnus Solutions s. r. o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo osoby: 03104303, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 232/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2022, č. j. 195 ICm 3533/2018, 104 VSPH 326/2022-141 (MSPH 95 INS 232/2018), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Mgr. Lubomíra Procházky, advokáta se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, č. j. 195 ICm 3533/2018-111, zamítl žalobu s návrhem na určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 1.089.000,- Kč přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 INS 232/2018 na majetek dlužníka Agnus Solutions s. r. o., IČO 03104303, se sídlem Kubelíkova 1224/42, 130 00 Praha 3 (dále „dlužník“), z titulu bezdůvodného obohacení, je po právu (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 24.684,- Kč (výrok II.).
2. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se určuje pravost pohledávky žalobkyně P31 ve výši 1.089.000,- Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka Agnus Solutions s. r. o., IČO 03104303 , vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 INS 232/2018 (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
3. Odvolací soud - na rozdíl od insolvenčního soudu - s odkazem na ustanovení §2991 odst. 1 a 2 a §2997 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), dovodil pravost pohledávky žalobkyně za dlužníkem ve výši 1.089.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které dlužník získal tím, že jeho jednatel přijal platbu v uvedené výši a přislíbil, že ji zašle věřiteli žalobkyně, společnosti ČSOB Factoring, a. s. (dále „společnost“), kteréžto pohledávku za žalobkyní dlužník společnosti dříve postoupil. Odvolací soud konkludoval, že žalobkyně sice plnila platbou v uvedené výši až poté, kdy jí byl doručen platební rozkaz soudu vydaný k návrhu společnosti a kdy jí bylo dlužníkem postoupení pohledávky společnosti oznámeno, nicméně přesto se ze strany plnitele nejednalo o vědomé plnění „nedluhu“ (povinnosti, o níž žalobkyně věděla, že ji v době poskytnutí plnění vůči dlužníku již nemá), ale o plnění, jež bylo určeno společnosti a které měl jednatel dlužníka podle uděleného příslibu vzhledem k tvrzené spolupráci dlužníka a společnosti (věřiteli) předat. Podkladem pro formulaci předestřené konkluze odvolacího soudu byl přitom opakovaný výslech jednatele žalobkyně, který shodně jako v řízení před soudem prvního stupně popsal okolnosti, za kterých plnil dlužníku na místo společnosti s vědomím, že nehodlá zvětšit jeho majetkovou podstatu bez jakéhokoliv protiplnění. Hodnocení této výpovědi jako věrohodné učinil odvolací soud i s ohledem na počínání jednatele dlužníka, který plnění na žalobkyni s nenaplněným příslibem jeho předání společnosti vylákal, což učinil i v případech dalších subjektů.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání majíc je ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení, dle jeho mínění, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky, „zda se o případ bezdůvodného obohacení podle ustanovení §2997 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku jedná v případě, kdy plnitel ví, že jeho původní věřitel již není z důvodu postoupení pohledávky na třetí osobu jeho skutečným věřitelem, existuje zde i soudní rozhodnutí ukládající plniteli platit této třetí osobě a plnitel přesto plnil původnímu věřiteli na základě pouhého ústního příslibu jednatele původního věřitele, že platba ve prospěch skutečného věřitele bude následně zařízena.“ Žalovaný současně uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) při aplikaci shora označeného ustanovení hmotného práva. Ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, proti jehož správnosti a úplnosti nebrojí, dovozoval žalovaný nesprávné právní posouzení věci při úvaze o naplnění liberačního důvodu upraveného v ustanovení §2997 odst. 1 věta druhá o. z. Uvedl, že žalobkyně úmyslně obohatila dlužníka, neboť v době poskytnutého plnění dobře věděla, že dlužník již není jejím věřitelem, a ani netvrdila, že by se dlužník skutečným věřitele opětovně stal, například v důsledku zpětného postoupení pohledávky. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.
5. Žalobkyně ve vyjádření oponovala dovolací argumentaci o tom, že žalovaným vymezená právní otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena. V této souvislosti poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, jež se řešenou problematikou zabývaly, jsou použitelné i v poměrech projednávané věci a odvolací soud je také zohlednil. Dovolání tak nemůže být, dle mínění žalobkyně, přípustné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání pak není ani důvodné, neboť odvolací soud skutkové poměry projednávané věci správně posoudil se zřetelem na absenci liberačního důvodu upraveného v ustanovení §2997 odst. 1 věta druhá o. z. Žalobkyně rovněž připomněla, že dovolatel pomíjí skutečnou vůli žalobkyně, která nesměřovala k rozmnožení majetkových hodnot dlužníka, přičemž opak nemůže být izolovaně posuzován toliko z listin o postoupení pohledávky, ale i se zřetelem k tomu, že proti dlužníku a jejímu jednateli je vedeno trestní řízení pro spáchání trestného činu podvodu, jehož se trestně stíhaní dopustili vůči různým podnikatelským subjektům opakovaně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání žalovaného jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného není pro řešení právní otázky, jež v dovolání vymezuje, ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné. Toliko naplněním předpokladů tohoto ustanovení jest v poměrech projednávané věci možné přípustnost dovolání poměřovat, neboť dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu, nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř. Sluší se uvést, že otázku hmotného práva v dovolání předestřenou (a dovolatelem skutkově definovanou) již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi řešil a odvolací soud se od přijatého judikatorního řešení neodchýlil. Pod právní normu vtělenou do ustanovení §2997 odst. 1 věta druhá o. z. [„Právo na vrácení (pozn.: bezdůvodného obohacení) nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.“] lze s ohledem na její obecnost, jež je imanentní vlastností právních norem, totiž subsumovat různé předem nepredikovatelné skutkové situace, tedy i takovou, jíž vyjádřil dovolatel v předestřené právní otázce.
9. V rozsudku ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, Nejvyšší soud s odkazem na odbornou a komentářovou literaturu a důvodovou zprávu k ustanovení §2997 o. z. vyložil smysl citovaného ustanovení tak, „že v případě uvedeném v §2997 odst. 1 větě druhé o. z. musí jít o poskytnutí plnění jedním subjektem (plnitelem) a o přijetí tohoto plnění subjektem druhým, jemuž je plněno, tedy musí dojít k přesunu majetkových hodnot mezi těmito subjekty ve prospěch obohaceného (srov. „obohatil jiného“), přičemž předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit. Vědomé plnění nedluhu (vnucené obohacení) je důvodem výluky z bezdůvodného obohacení; výjimkou je, pokud bylo plněno z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.“ Uvedený závěr je v judikatuře Nejvyššího soudu pevně ukotven, o čemž svědčí jeho následování například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, jenž byl uveřejněn pod číslem 21/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1215/2020.
10. Promítne-li dovolací soud právě připomenuté konkluze ustálené rozhodovací praxe do poměrů přítomné právní věci, nezbývá než konstatovat, že závěr odvolacího soudu o pravosti pohledávky žalobkyně vůči dlužníku ve výši 1.089.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení založený na absenci liberačního důvodu upraveného v ustanovení §2997 odst. 1 věta druhá o. z. vzdor dovolací argumentaci žalovaného obstojí. Nelze přehlédnout, že listiny, jimiž byl v řízení před soudem prvního stupně proveden důkaz (faktura č. 2161139 ze dne 9. 11. 2016 a faktura č. 2161141 ze dne 10. 11. 2016, dopis ze dne 13. 6. 2016 a platební rozkaz Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2017, č. j. 235 C 28/2017-37), prokazují, že žalobkyně dne 14. 6. 2017 plnila vědomě dlužníku, který jí dříve dodal regulační zařízení pro výstavbu bioplynových stanic na dluh, ač věděla, že dlužník již není věřitelem pohledávky. Nečinila tak ovšem bez obdržení jakéhokoliv protiplnění, kterého se jí dříve dostalo dodávkou zmíněného zařízení. Nejednalo se tudíž o vnucené obohacení vedené úmyslem zvětšit majetkovou podstatu dlužníka, ač by plnitel nebyl k tomu povinen. Motivaci, pro kterou žalobkyně plnila dlužníku, opakovaně přiblížil v řízení před soudy obou stupňů v rámci účastnické výpovědi její jednatel, jenž uvěřil neformálnímu příslibu dlužníka (jeho jednatele), že poskytnuté plnění předá skutečnému věřiteli, tedy společnosti, s níž měl uzavřenou smlouvu o faktoringové spolupráci. Na povinnost dlužníka získané bezdůvodné obohacení vydat, pak nemůže mít žádný vliv skutečnost, že jednatel žalobkyně (a shodně i statutární orgány dalších obchodních korporací, od nichž jednatel dlužníka pod shodnou záminkou finanční prostředky získal) si počínal bez potřebné obezřetnosti, plnil-li prostřednictvím dlužníka třetí osobě (skutečnému věřiteli), jenž v době plnění pohledávku na žalobkyni již vymáhal soudně, a předmětný transfer majetkových hodnot neměl zajištěn smlouvou či právně relevantním dokumentem o zprostředkování platby.
11.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
12. Protože žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud jeho přípustností i ve vztahu k výroku II. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
13. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaný povinen žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 4.114,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč - §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, a §9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč.
14. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyně, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu