ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1067.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 1067/2020-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. O. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, K Brusce 124/6, PSČ 160 00, proti žalovanému P. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Marií Hohenbergerovou, advokátkou, se sídlem v Děčíně, Čsl. armády 1146/36, PSČ 405 02, o zaplacení částky 4.055.451 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíněpod sp. zn. 17 C 500/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2019, č. j. 10 Co 45/2019-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 28. března 2018, č. j. 17 C 500/2013-105, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Václav Průša, jako insolvenční správce dlužníka IRŠ a. s.) domáhal vůči žalovanému [P. H., jako bývalému správci konkursní podstaty úpadce IRŠ Děčín CZ s. r. o. v likvidaci] zaplacení částky 4.055.451 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobou uplatněná částka 4.055.451 Kč s příslušenstvím představuje škodu, kterou měl žalovaný způsobit dlužníkovi tím, že neoprávněně sepsal do soupisu konkursní podstaty a zpeněžil v žalobě specifikované nemovitosti nacházející se v katastrálním území XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) a posléze neoprávněně z konkursní podstaty vyplatil výtěžek zpeněžení.
2. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. Usnesením ze dne 5. února 2019, č. j. 10 Co 45/2019-132, Krajský soud v Ústí nad Labem připustil (v rámci probíhajícího odvolacího řízení), aby na místo žalobce vstoupil do řízení J. O.
3. Následně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. dubna 2019, č. j. 10 Co 45/2019-158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
[1] Žalovaný sepsal do konkursní podstaty úpadce IRŠ Děčín CZ s. r. o. v likvidaci (obligačního dlužníka) [dále jen „úpadce“] předmětné nemovitosti ve vlastnictví dlužníka IRŠ a. s. (zástavního dlužníka) [dále jen „dlužník“] a tyto následně zpeněžil ve veřejné dražbě za 11.100.000 Kč.
[2] Uvedený výtěžek zpeněžení žalovaný následně (částečně) vydal z konkursní podstaty úpadce, a to (mimo jiné) tak, že zaplatil:
a) dne 12. září 2008 částku 1.109.675 Kč dražebníkovi jako odměnu za zpeněžení nemovitých věcí,
b) dne 17. prosince 2008 částku 214.200 Kč sám sobě jako zálohu na odměnu správce konkursní podstaty,
c) dne 22. prosince 2008 částku 380.800 Kč sám sobě jako zálohu na odměnu správce konkursní podstaty,
d) dne 9. února 2009 částku 428.400 Kč sám sobě jako zálohu na odměnu správce konkursní podstaty,
e) dne 12. února 2009 částku 285.600 Kč sám sobě jako zálohu na odměnu správce konkursní podstaty, a
f) dne 18. února 2009 částku 964.092 Kč na daň z příjmu za zpeněžení nemovitých věcí.
[3] Jako druhý v pořadí sepsal do majetkové podstaty dlužníka předmětné nemovitosti (a později pohledávku na vydání výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí ve výši 11.100.000 Kč) insolvenční správce dlužníka.
[4] Krajský soud v Ústí nad Labem v řízení o žalobě podané předchůdcem žalobce jako insolvenčním správcem dlužníka proti žalovanému jako správci konkursní podstaty úpadce vedeném pod sp. zn. 77 Cm 16/2010 o vyloučení 11.100.000 Kč (výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí) z konkursní podstaty úpadce rozsudkem ze dne 24. srpna 2011, č. j. 77 Cm 16/2010-148, který nabyl právní moci dne 31. prosince 2011, vyhověl žalobě co do částky 54.180 Kč a ve zbytku ji zamítl, neboť měl za to, že v uvedené části se výtěžek zpeněžení předmětných nemovitostí již v konkursní podstatě fakticky nenachází.
[5] O skutečnosti, že se výtěžek zpeněžení již z části nenacházel v konkursní podstatě úpadce, se žalobce dozvěděl dne 14. dubna 2010.
[6] Žalobu v projednávané věci podal žalobce dne 12. dubna 2012.
5. Na tomto základě odvolací soud především přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož je uplatněný nárok žalobce proti žalovanému na náhradu škody (z titulu porušení povinností uložených správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce) nutné posoudit podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Tedy i otázku plynutí běhu objektivní promlčecí doby je třeba posoudit dle §106 obč. zák., a nikoli podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
6. Jelikož objektivní promlčecí doba začíná plynout od události, z níž vznikla škoda – v poměrech projednávané věci od okamžiku, kdy byla konkrétní částka vyplacena z konkursní podstaty úpadce v souladu s jejím určením – dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobou uplatněný nárok je promlčen.
7. Učinil tak proto, že byla-li jako poslední (v projednávané věci rozhodná) platba z konkursní podstaty úpadce vyplacena daň z příjmu dne 18. února 2009, uplynula tříletá objektivní promlčecí doba nejpozději dne 18. února 2012; žaloba byla v projednávané věci podána až 12. dubna 2012.
8. Nadto s ohledem na skutkový stav věci nelze dovodit, uzavřel odvolací soud, že by žalovaný způsobil tvrzenou škodu úmyslně.
9. Závěrem odvolací soud zdůraznil, že podání vylučovací žaloby insolvenčním správcem dlužníka proti žalovanému jako správci konkursní podstaty na vyloučení výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce nestaví běh promlčecí doby v projednávané věci.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, jež dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, a pokud ano, měl by je dovolací soud posoudit jinak. Jde o tyto otázky:
[1] Je „třeba posuzovat“ odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu, kterou způsobil třetím osobám, a s tím související otázku promlčení práva poškozeného podle ustanovení §106 a §420 odst. 1 obč. zák.?
[2] Lze posoudit jednání správce konkursní podstaty jako úmyslné porušení právní povinnosti v situaci, kdy správce konkursní podstaty při výkonu funkce musí postupovat s odbornou péčí, je osobou speciálně určenou právním přepisem pro výkon své funkce, je vybaven odborným právním vzděláním a navíc má i kvalifikaci advokáta?
[3] Dochází ke stavení promlčecí doby (u nároku na náhrady škody) v situaci, kdy mezi týmiž účastníky běží řízení, které žalobce vyvolal vylučovací žalobou podle §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, kterou se domáhal vyloučení neoprávněně sepsaných předmětných nemovitostí z konkursní podstaty a posléze vyplacení peněžní částky získané dražbou?
11. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že s ohledem na skutkové okolnosti posuzované věci, tj. že původní žalobce (insolvenční správce dlužníka) i žalovaný (z titulu výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce) naplňovali při výkonu své činnosti znaky podnikání dle §2 odst. 1 obch. zák., nelze v dané věci použít závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněném pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 88/2003“), a je naopak nutné posoudit otázku odpovědnosti žalovaného za škodu, kterou způsobil svým jednáním dlužníku (nyní žalobci), podle obchodního zákoníku, a to i ve vztahu k otázce promlčení žalobou uplatněného nároku. Eventuálně dovolatel namítá, že neposoudí-li dovolací soud výkon funkce správce konkursní podstaty jako činnost naplňující znaky podnikání, je nutné pohlížet na správce konkursní podstaty jako na osobu vykonávající veřejnou moc, a tudíž by měla být odpovědnost této osoby posuzována dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a to opět i ve vztahu k otázce plynutí promlčecí doby.
12. K druhé z položených otázek dovolatel uvádí, že protiprávní jednání žalovaného spočívající ve vyplacení peněz získaných z dražby nemovitých věcí z konkursní podstaty, ačkoli byl před poukázáním finančních částek na nezákonnost tohoto postupu výslovně písemně upozorněn (původním) žalobcem, nelze posoudit po právní stránce jinak než jako úmyslné jednání; proto je třeba aplikovat v projednávané věci desetiletou objektivní promlčecí dobu (setrvá-li dovolací soud na závěru, že odpovědnost správce konkursní podstaty se řídí ustanovením §420 obč. zák.).
13. Závěrem dovolatel namítá, že řízení o vyloučení výtěžku zpeněžení nemovitých věcí z konkursní podstaty úpadce vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 77 Cm 16/2010 probíhalo mezi týmiž účastníky a obsahově šlo o totožnou věc. Po dobu trvání tohoto řízení (tj. od 12. prosince 2008 do 24. srpna 2011) tak došlo ke stavení běhu promlčecí doby.
14. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
16. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
17. Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle §420 odst. 1 obč. zák. (srov. R 88/2003).
18. Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (srov. rozsudek ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův (srov. rozsudek ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení (srov. rozsudek ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněný pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K dovolací argumentaci, že správce konkursní podstaty má v konkursním řízení postavení orgánu veřejné moci, poukazuje Nejvyšší soud na závěry, jež k postavení správce konkursní podstaty v konkursním řízení shrnul (včetně odkazů na souladnou judikaturu Ústavního soudu) v rozsudku ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 3213/2010 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. I. ÚS 2344/15). V tomto rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné poukázal na to, že institucionální zakotvení českého správce konkursní podstaty rozebral Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, uveřejněném pod číslem 403/2002 Sb., v němž se ztotožnil s doktrinárním vymezením správce konkursní podstaty coby zvláštního veřejnoprávního orgánu. Z tohoto pohledu pak nešlo o vymezení, jež by správce konkursní podstaty stavělo na roveň úředním osobám, za jejichž činnost odpovídá stát.
21. Porušení povinnosti správce konkursní podstaty může mít tak jako každé jiné porušení občanskoprávní povinnosti též formu úmyslného jednání zakládajícího běh desetileté objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody. Zavinění ve formě úmyslu, respektive skutečností, z nichž by úmysl (ať již přímý či nepřímý) vyplýval, by však musely být tvrzeny (a prokázány), přičemž břemeno tvrzení (a důkazní) nese poškozený. Je tomu tak proto, že z §420 odst. 3 obč. zák. plyne, že se předpokládá zavinění ve formě nedbalosti. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. dubna 1968, sp. zn. 3 Cz 17/68, uveřejněné pod číslem 34/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K otázce rozdílu mezi zaviněním ve formě nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti potom srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 19. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 3321/2018.
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013,sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání(je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. Skutkové závěry, z nichž vyšly oba soudy, pak neposkytují podklad pro závěr, že jednání žalovaného mělo formu jednání úmyslného.
22. K namítané „totožnosti věci“ s řízením o vylučovací žalobě, Nejvyšší soud poukazuje na to, že podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 25. června. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněném pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jde o stejnou věc tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku.
Není-li dána obsahová shoda návrhů rozsudečných výroků v obou žalobách (rozuměj, v žalobě o vyloučení věci z konkursní podstaty úpadce a v žalobě o zaplacení peněžité částky) není zásadně dána ani totožnost předmětu řízení, a tím ani totožnost věcí ve smyslu občanského soudního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 4052/2008).
23. Napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu a důvod přikročit ke změně uvedených závěrů Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v dovolání.
24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu