ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.110.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 110/2021-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Terezou Chadimovou, advokátkou, se sídlem ve Velké Bíteši, Karlov 254, PSČ 595 01, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částek 815.000,- Kč s příslušenstvím a 851.065,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 22/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. června 2020, č. j. 75 Co 42/2020-285, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 29. března 2017 (ve znění následných změn) se žalobkyně (M. K.) domáhala vůči žalované (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) [mimo jiné] zaplacení: a) částky 815.000,- Kč s příslušenstvím jako majetkové újmy představující rozdíl mezi hodnotou (konkretizované) nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně určenou znaleckým posudkem částkou 898.230,- Kč (žalobkyně vychází z částky 890.000,- Kč) a částkou 75.000,- Kč, za kterou tuto nemovitost zpeněžila insolvenční správkyně [Ing. Martina Mitinová (dále jen „insolvenční správkyně M“)] v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSOS 13 INS XY, a b) částky 851.065,- Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy sestávající z částek 50.202,- Kč (bolestné), 782.863,-Kč (ztížení společenského uplatnění) a 18.000,- Kč (náklady na vypracování znaleckého posudku). Přitom dovozovala, že důvodem vzniku majetkové i nemajetkové újmy byl nesprávný (žalobkyní popsaný) postup [dohled nad činností insolvenční správkyně M, jakož i původní insolvenční správkyně Dagmar Martinákové (dále jen „původní insolvenční správkyně“)] insolvenčním soudem, který byl završen usnesením ze dne 23. ledna 2017, jímž insolvenční soud zamítl návrh dlužnice na přiznání osvobození od placení zbytku dluhů.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 16. října 2019, č. j. 8 C 22/2019-254, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. června 2020, č. j. 75 Co 42/2020-285, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 901,- Kč (druhý výrok).
Odvolací soud ‒ vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odkazuje na ustanovení §5 a §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), na ustanovení §10 písm. b), §11, §37, §199 a §293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu specifikovanou v důvodech rozhodnutí ‒ se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby.
Přitom (mimo jiné) zdůraznil, že se insolvenční soud v rámci výkonu dohlédací činnosti nedopustil [jde-li o posouzení žalobkyní podané žaloby o určení neplatnosti zástavní smlouvy (v tom směru, zda jde o incidenční spor), o (ne)odvolání původní insolvenční správkyně z funkce, o stanovisko původní insolvenční správkyně k přihlášené pohledávce (původního) zajištěného věřitele č. 5 ‒ CORSAIR (Luxembourg) N°11 S. A., o zohlednění plateb třetích osob na pohledávku věřitele č. 5 zajištěnou zástavním právem k nemovitosti žalobkyně a zpeněžení této nemovitosti insolvenční správkyní M (na základě pokynu zajištěného věřitele)] žádného pochybení. Ve vztahu k požadavku na náhradu nemajetkové újmy se ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení tohoto nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, které dosud (podle jejího názoru) nebyly dovolacím soudem zodpovězeny, a to, zda vytýkané (v dovolání uvedené) „nedostatky insolvenčního soudu naplňují znaky nedostatečného dohledu a nesplňují tak kvality dohlédací činnosti předpokládané zejména ustanovením §10 písm. b) a §11 insolvenčního zákona, a zda tyto nedostatky naplňují znaky nezákonného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.“
Konkrétně namítá, že insolvenční soud pochybil, když původní insolvenční správkyni, které zaniklo oprávnění k výkonu činnosti insolvenční správkyně, odvolal z funkce až v lednu 2013, byť postupovala liknavě a „způsobila řadu pochybení“, nesprávně posoudil podání žalobkyně „ze dne 25. března 2011“ (jde o podání, které se nachází ve spise vedeném Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 7 C 54/2011 na č. l. 70-74) „podle názvu a nikoli dle obsahu“, v důsledku čehož nebyla žaloba o určení neplatnosti zástavní smlouvy projednána jako incidenční spor (a nebyly zohledněny dílčí platby poukázané dalšími spoludlužníky na pohledávku věřitele č. 5), nezabránil prodeji nemovitosti žalobkyně mimo dražbu a (insolvenční) řízení zatížil dalšími vadami „(při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, určení výše pohledávky, hodnocení zjištěných skutečností, právní posouzení, průtahy řízení aj.)“.
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Ve vztahu k pohledávce z titulu nemajetkové újmy tak učinil proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá (i) na dovoláním nezpochybněném závěru, že zmíněná pohledávka je promlčena.
Přitom judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně žalobou uplatněné pohledávky z titulu majetkové újmy je právní posouzení věci odvolacím soudem souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní odpovědností, které se stát nemůže zprostit (§2 zákona č. 82/1998 Sb.), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením zákonné povinnosti [srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněného pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 7/2013“)].
2) Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní normou pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2013, pod číslem 42. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněný pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 25 Cdo 214/2006, uveřejněný pod číslem 83/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 1511/2020, uveřejněného pod číslem 16/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3) Pro posouzení, zda stát odpovídá za tvrzenou škodu, je podstatné, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) by šlo, jen kdyby tvrzená škoda vznikla následkem onoho nesprávného úředního postupu (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Srov. dále např. též nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i R 7/2013. Jestliže škoda nevznikla coby následek nesprávného úředního postupu (byla-li rozhodující příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal (srov. Obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4) Ustanovení §31 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není ustanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, a ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014, 29 NSČR 80/2015, uveřejněná pod čísly 114/2014 a 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
5) Tím, že osobě ustanovené rozhodnutím insolvenčního soudu insolvenčním správcem konkrétního dlužníka následně zanikne oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce dle §40 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, nepozbývá rozhodnutí insolvenčního soudu o jejím ustanovení do funkce účinnosti. Taková osoba nadále zůstává insolvenčním správcem konkrétního dlužníka. Zmíněná skutečnost není sama o sobě ani důvodem k tomu, aby takový insolvenční správce byl odvolán z funkce (§31 insolvenčního zákona), nebo aby byl zproštěn výkonu funkce (§32 insolvenčního zákona) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
6) Insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti [§10 písm. b) a §11 insolvenčního zákona] není oprávněn uložit insolvenčnímu správci, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněné pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7) Povinnost insolvenčního správce postupovat (při správě a zpeněžování zajištěného majetku dlužníka) v souladu s pokyny zajištěného věřitele je základní povinností insolvenčního správce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 56/2014, a ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 147/2016).
Při zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění postupuje insolvenční správce podle §293 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013); ustanovení §289 odst. 1 insolvenčního zákona (v témže znění) se neuplatní. Odpovědnost za řádnou správu a zpeněžení zajištěného majetku nese insolvenční správce a za udělené pokyny právě zajištěný věřitel (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2018, pod číslem 105).
K možnosti zpeněžení věci prodejem mimo dražbu za cenu nižší „než odhadní“, srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2015, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 8/2018.
8) Ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje se mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Podle obsahu a nikoli jen podle označení se posuzují také jednotlivé náležitosti procesního úkonu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2016, pod číslem 84).
9) Procesní úkony se liší od hmotněprávních úkonů především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí nebo po nich následují. Je pojmově vyloučeno, aby pro omyl, který se projevil neshodou mezi jeho vůlí a jejím projevem, účastník řízení napadl platnost svého procesního úkonu, jehož prostřednictvím se uskutečňuje vlastní cíl občanského soudního řízení. Každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, navazující na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněném pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněném pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Od výše uvedených závěrů, které se zcela prosadí i v poměrech dané věci, nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Ve vztahu k podání „ze dne 25. března 2011“ Nejvyšší soud dodává, že obsah zmíněného podání je pro rozhodnutí ve věci právně nevýznamný (i) vzhledem k závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněném pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu