ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1123.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 1123/2021-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovanému ORLEN Unipetrol RPA s. r. o., se sídlem v Litvínově, Záluží 1, PSČ 436 70, identifikační číslo osoby 27597075, o zaplacení 2 299 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 32 C 391/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. září 2020, č. j. 17 Co 28/2020-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne 5. prosince 2018 se žalobce (Československá obchodní banka, a. s.) domáhal po žalovaném (ORLEN Unipetrol RPA s. r. o.) jako poddlužníku zaplacení částky 2 299 000 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 19. prosince 2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že jako věřitel uzavřel se společností STORAGE INDUSTRY a. s. (tehdy podnikající pod obchodní firmou PENTAR a. s.) jako dlužníkem nejprve smlouvu o poskytování úvěrů, příslibů a bankovních záruk č. 2319/14/03296, ve znění dodatků č. 1 až č. 6 (dále též jen „smlouva o úvěru“), a poté smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám č. 2322/14/03296 (dále též jen „zástavní smlouva“), na jejímž základě bylo zřízeno zástavní právo k pohledávkám, které měl dlužník za třetími subjekty, z nichž jedním byl i právní předchůdce žalovaného ČESKÁ RAFINÉRSKÁ, a. s.
2. Rozsudkem ze dne 5. prosince 2019, č. j. 32 C 391/2018-36, soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 2 299 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. prosince 2015 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (první výrok). Současně uložil žalobci, aby žalovanému zaplatil na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 115 250 Kč (druhý výrok).
4. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že projednání věci v daném soudním řízení brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení dle §104 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s §109 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněný pod číslem 70/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 70/2012“).
5. Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení odvolací soud aplikoval R 70/2012, které však dovolatel považuje za „vadné“. Tvrdí, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby je Nejvyšší soud změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
6. Dovolatel namítá, že R 70/2012 nedopadá na situaci, která je předmětem tohoto řízení. Poddlužník je povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2006,sp. zn. 21 Cdo 1891/2005), avšak v daném případě žalovaný jako poddlužník uhradil svůj dluh přímo dlužníku, přestože si musel být vědom skutečnosti, že tento postup je v rozporu s vyrozuměním, že veškeré peněžité pohledávky dlužníka jsou zastaveny ve prospěch žalobce. Podle dovolatele tedy postupem žalovaného (jeho právního předchůdce) nedošlo k zániku zastavené pohledávky ve výši 2 299 000 Kč vůči žalobci. Odvolací soud tudíž neměl zastavit řízení o poddlužnické žalobě, a jestliže tak učinil, upřel dovolateli možnost domáhat se svého práva v pozici zástavního věřitele.
7. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání proti nákladovým výrokům.
8. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti druhému výroku napadeného rozhodnutí (o nákladech řízení) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
K dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
9. Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud ve zbylé části odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
10. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje a od níž nemá důvod se odchýlit ani na základě argumentace uplatněné v dovolání.
11. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se podává, že insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 25. ledna 2016. Usnesením ze dne 4. května 2016, téhož dne zveřejněným v insolvenčním rejstříku, Městský soud v Praze rozhodl o úpadku dlužníka; rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. května 2016. Usnesením ze dne 4. srpna 2016 pak insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Žaloba proti poddlužníku byla podána u Okresního soudu v Mostě dne 5. prosince 2018.
12. Za dané situace odvolací soud správně vycházel z R 70/2012, v němž Nejvyšší soud dovodil, že:
1/ Dlužník, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení a který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku (zástavní dlužník), není „třetí osobou“ ve smyslu ustanovení §183 odst. 1 insolvenčního zákona. Zastavená pohledávka je stále majetkem dlužníka.
2/ I zajištění věřitelé (ve shodě s dikcí §166 insolvenčního zákona) uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky. Tento závěr je ostatně v souladu se zvláštní částí důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120), konkrétně s důvodovou zprávou k §173 až §175 insolvenčního zákona, podle které „z ustanovení §174 odst. 3 i §183 osnovy nyní jednoznačně plyne, že povinnost přihlásit pohledávku mají i zajištění věřitelé (jinak riskují, že ze zajištění uspokojeni nebudou)“. V tomto duchu (tedy tak, že právo na uspokojení ze zajištění pohledávky majetkem dlužníka lze po zahájení řízení uplatnit přihláškou) je nutno vykládat také ustanovení §109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3/ Tím, že insolvenční zákon dovoluje zajištěnému věřiteli uplatnit právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení (§110 odst. 1 insolvenčního zákona), jej současně od okamžiku, kdy v souladu s ustanovením §109 odst. 4 insolvenčního zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, vylučuje z možnosti uplatňovat práva ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka žalobou (srov. §109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
4/ Vzhledem k ustanovení §109 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak (ve shodě s ustanovením §246 odst. 1 insolvenčního zákona) na insolvenčního správce dlužníka.
13. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 2690/2011, v rozsudku ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněném pod číslem 72/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 193/2016, uveřejněném pod číslem 80/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 148/2016, nebo v rozsudku ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 895/2018.
14. Ve světle závěrů obsažených v R 70/2012 je tedy pro posouzení účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka nepřiléhavý poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, jehož závěry se týkají mimoinsolvenčních poměrů (nezohledňují situaci, kdy je na majetek dlužníka vedeno insolvenční řízení).
15. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že rozhodl-li odvolací soud o zastavení řízení, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z ní totiž vyplývá, že řízení o žalobě podané věřitelem po zahájení insolvenčního řízení soud zastaví po právní moci rozhodnutí o úpadku, je-li předmětem žaloby pohledávka, kterou věřitel mohl přihlásit do insolvenčního řízení. Okamžik, kdy je v insolvenčním řízení postaveno najisto, že přihlášené pohledávky (včetně těch, jež přihlásili zajištění věřitelé) budou uspokojovány v insolvenčním řízení podle pravidel zakotvených v insolvenčním zákoně, se pojí právě s právní mocí rozhodnutí o úpadku. Uvedené platí i v případě, je-li žaloba podána až po právní moci usnesení o úpadku dlužníka (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016, uveřejněné pod číslem 128/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Následkem podání žaloby v rozporu s §140c insolvenčního zákona je zastavení řízení o takové žalobě podle §141a insolvenčního zákona.
16. Námitka dovolatele, že nemá jinou možnost, jak se domoci svých práv ze zajištění, než uplatněním poddlužnické žaloby, je pak z hlediska výše uvedených závěrů zjevně nedůvodná, jelikož dovolatel měl možnost uplatnit své právo na uspokojení zajištěné pohledávky (tvrdí-li, že zajištění stále trvá) přihláškou v rámci insolvenčního řízení.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
18. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu