ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1198.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 1198/2022-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Z. K. , narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 128 10, jednajícímu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částky 245.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 217/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 30 Co 377/2021-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 4. srpna 2021, č. j. 14 C 217/2019-142, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. září 2021, č. j. 14 C 217/2019-149, Obvodní soud pro Prahu 2:
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Z. K.) domáhal vůči žalovanému (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení nemajetkové újmy ve výši 245.000 Kč (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 2.100 Kč (bod II. výroku).
2. Obvodní soud – vycházeje z ustanovení §5, §13 až §15 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a z ustanovení §1 odst. 1 a §2 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce se účastnil konkursního řízení vedeného na majetek Rodinné záložny, spořitelního a úvěrního družstva, u Krajského soudu v Brně (dále jen „konkursní soud“) pod sp. zn. 44 K 6/2000 od 11. července 2002, kdy konkursnímu soudu došla přihláška jeho pohledávky ve výši 38.032,77 Kč, do listopadu 2012 (kdy vůči němu bylo splněno rozvrhové usnesení). Na úhradu přihlášené (a zjištěné) pohledávky obdržel žalobce v konkursu celkem 6.102 Kč. Toto období nepokládal obvodní soud za nepřiměřeně dlouhé. Požadované zadostiučinění v penězích měl obvodní soud (s přihlédnutím k výši uspokojení žalobcovy pohledávky) za naprosto nepřiměřené, jakož i za nedůvodné (pro absenci odpovědnostního titulu).
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 30 Co 377/2021-180:
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 600 Kč (druhý výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §1, §5, §13 odst. 1 a §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a z ustanovení §44 a §45 odst. 1 ZKV a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu, především na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 58/2011“), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 132/2012“) [stanovisko i rozsudek jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu] – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
5. Posouzení přiměřenosti celkové délky daného konkursního řízení je vymezeno dobou od 11. července 2002 (přihláška pohledávky žalobce u soudu) do 14. května 2013 (splnění rozvrhového usnesení vůči žalobci). Odvolací soud souhlasí se závěrem obvodního soudu o složitostí daného konkursního řízení, přičemž ze skutkových zjištění obvodního soudu nevyplývají okolnosti, které by zakládaly nepřiměřenost délky konkursního řízení ve vymezeném období.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje (poměřováno obsahem dovolání) ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na dovolacím soudem vyřešené právní otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel brojí proti závěru, že pro posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (které dosud neskončilo) je určující, že jeho účast v konkursním řízení skončila již 14. května 2013, maje za to, že pro něj má význam celá délka konkursního řízení. Dříve totiž nemůže podat žalobu na náhradu majetkové újmy (škody). K tomu poukazuje na rozsudek ze dne 26. března 2002, č. j. 41 C 201/2001-52, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl jeho žalobu na náhradu škody vůči státu (vzniklé nesprávným úředním postupem spočívajícím v nedostatečné dozorové činnosti Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami) pro předčasnost, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2002, č. j. 13 Co 268/2002-82, a s rozsudkem ze dne 30. června 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, jímž Nejvyšší soud zamítl jeho dovolání proto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2002. Aplikaci závěrů R 132/2012 má ve své věci za chybnou.
8. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
9. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
10. Dovolatel výslovně podává dovolání proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí.
11. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
12. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
13. Učinil tak proto, že co do závěru, že pro určení počátku konkursního řízení pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (ve spojení s §13 odst. 1, větou druhou a třetí, tohoto zákona) je v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu, a pro určení konce doby konkursního řízení rozhodné pro posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení je u konkursního věřitele podstatné, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení (nikoli to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení), je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou především R 132/2012 (srov. dále např. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1885/2019, uveřejněného pod číslem 7/2022 Sb. rozh. obč.). Na těchto závěrech nevidí Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
14. Kritéria, jimiž se soudy řídily při zkoumání přiměřenosti jimi vymezené (pro konkursního věřitele rozhodné) délky konkursního řízení, pak nevybočují z mezí vytyčených závěry obsaženými v R 58/2011, v R 132/2012 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1885/2019, uveřejněném pod číslem 7/2022 Sb. rozh. obč.
15. K námitce dovolatele, že do skončení celého konkursního řízení nebude moci uplatnit nárok na náhradu majetkové škody vůči státu (z titulu zanedbání dohledu nad pozdějším úpadcem), podpořené poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, vydaný v jeho věci, Nejvyšší soud uvádí, že takovým způsobem ustálená judikatura Nejvyššího soudu závěry obsažené v onom rozsudku nevnímala.
16. Již v rozsudku ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněném pod číslem 48/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 48/2011“), Nejvyšší soud vysvětlil, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit; v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení, bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu. Z odůvodnění tohoto rozsudku se přitom podává, že Nejvyšší soud se takto vymezil proti (nesprávnému) názoru odvolacího soudu, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek dlužníka nemohla žalobci jako věřiteli ještě vzniknout škoda, podpořenému právě odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1536/2003.
17. V rozsudku ze dne 23. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, uveřejněném pod číslem 30/2016 Sb. rozh. obč., pak Nejvyšší soud ozřejmil, že závěr, že pohledávka věřitele vůči dlužníku (úpadci) nemůže být (pro účely sporu o náhradu škody vůči státu vzniklé „ztrátou“ pohledávky vůči dlužníku a způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.) považována za nedobytnou i před právní mocí rozvrhového usnesení, z R 48/2011 neplyne.
18. Svůj názor na obsah (význam) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1536/2003 pak Nejvyšší soud formuloval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, kde podstatu onoho rozsudku interpretoval tak, že škoda spočívající v tom, že nárok člena družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl v důsledku špatného hospodaření s členskými vklady plně uspokojen, nevzniká již v okamžiku, kdy družstevní záložna poruší své povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, nýbrž až okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo člena záložny (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo nevymahatelným.
19. Shora předestřené judikatorní závěry tedy činí nesprávným úsudek dovolatele, že do formálního skončení konkursní řízení (rozhodnutím podle §44 ZKV) bude jeho žaloba o náhradu majetkové újmy (škody) vždy předčasná. Naopak potvrzují, že nejpozději od splnění rozvrhového usnesení vůči němu již dovolateli v takové žalobě nic nebrání.
20. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu