ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1259.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 1259/2020-140
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce CRUZ DEL SUR, a. s., se sídlem v Praze 7, Farského 1121/9, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 04408764, zastoupeného Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, proti žalovanému RAVAK a. s., se sídlem v Příbrami, Obecnická 285, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 25612492, zastoupenému JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, o zaplacení 216 821,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 56/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 23 Co 253/2019-114, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 470,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 8. července 2019, č. j. 6 C 56/2019-71, uložil žalovanému (RAVAK a. s.) uhradit žalobci (CRUZ DEL SUR, a. s.) částku 216 821,27 Kč se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 24. ledna 2019 do zaplacení (výrok I.) a na nákladech řízení částku 54 557 Kč (výrok II.).
2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 16. února 2017, č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-250, rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o úpadku dlužníka společnosti OLEO CHEMICAL, a. s. (dále jen „dlužník“) a (mimo jiné) ustanovil znalce za účelem ocenění majetkové podstaty, a to společnost Equity Solutions Appraisals s.r.o. (dále jen „znalec“) [bod V. výroku].
[2] Dne 25. dubna 2017 znalec vyhotovil znalecký posudek č. 115-2952/2017 (dále též jen „znalecký posudek“; B-27), jenž byl dne 11. května 2017 jednomyslně schválen schůzí věřitelů (protokol ze schůze věřitelů, bod 5. programu; B-54).
[3] Insolvenční správce přípisem ze dne 6. června 2017 vyzval žalobce, žalovaného a Specializovaný finanční úřad jako zajištěné věřitele, aby uhradili podle §157 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), společně a nerozdílně ˝ odm ěny a hotových výdajů uhrazených znalci za zpracování znaleckého posudku, tj. 254 100 Kč včetně daně z přidané hodnoty.
[4] Žalobce dne 3. října 2017 uhradil částku 254 100 Kč na účet dlužníka.
[5] Ústavní soud nálezem ze dne 18. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 1162/17, zrušil usnesení insolvenčního soudu č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-250 [výrok II. (o povolení reorganizace) a navazující výroky V., X. a XIII.].
[6] Dne 7. ledna 2019 žalobce vyzval žalovaného k úhradě poměrné části z ˝ odm ěny a hotových výdajů znalce, jež činí 216 821,27 Kč. Částku žalobce stanovil s ohledem na poměr hodnoty zajištění určený znaleckým posudkem, tedy 85,33 % z 254 100 Kč.
[7] Žalovaný podáním ze dne 24. ledna 2019 plnění odmítl s tím, že znalec byl ustanoven protiústavně a tudíž výzva insolvenčního správce byla učiněna na základě zrušeného rozhodnutí. Pokud povinnost žalovaného uhradit předmětnou částku vůbec vznikla, pak ztratila právní podklad a zanikla.
[8] V rámci insolvenčního řízení byl vypracován doplněk č. 1 ke znaleckému posudku ze dne 31. ledna 2019, který však nebyl schválen.
3. Na tomto základě se soud prvního stupně – cituje §157 insolvenčního zákona – měl za podstatné, že v rámci insolvenčního řízení byl vypracován znalecký posudek, který byl schválen schůzí věřitelů a z něhož insolvenční soud stále vychází. Insolvenčního řízení se účastní celá řada zajištěných i nezajištěných věřitelů, avšak podle znaleckého posudku mají nejvýhodnější postavení pouze tři z nich, a to žalobce, žalovaný a Specializovaný finanční úřad, kteří tak mají povinnost uhradit polovinu nákladů na znalecký posudek v poměru hodnot jejich zajištění určených právě znaleckým posudkem. Protože znalec ocenil majetek tvořící předmět zajištění celkovou částkou 277 277 000 Kč, z čehož na žalovaného připadá hodnota předmětu zajištění 236 598 000 Kč, tedy fakticky podíl 85,33 % z celkové hodnoty, činí podíl žalovaného na nákladech znaleckého posudku celkem 216 821,27 Kč z částky, kterou za zajištěné věřitele uhradil žalobce.
4. Za dané situace měl soud prvního stupně obranu žalovaného za nedůvodnou, neboť všechny podmínky pro postup dle §157 insolvenčního zákona byly splněny. Žalovaný je k datu 24. ledna 2019 v prodlení s peněžitým plněním, neboť žalobci tímto dnem sdělil, že ničeho platit nebude, ačkoliv jej žalobce k plnění řádně vyzval, proto mu soud přiznal i právo na zákonný úrok z prodlení podle §1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalovanému uhradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 22 942 Kč (druhý výrok).
6. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž, cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), dospěl k závěru, že rozhodnutí touto vadou netrpí.
7. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byly naplněny předpoklady pro vznik povinnosti žalovaného uhradit poměrnou část odměny a hotových výdajů za znalecký posudek. Povinnost k úhradě nákladů znalce mají všichni znaleckým posudkem určení zajištění věřitelé na základě výzvy insolvenčního správce, v níž byla stanovena lhůta k úhradě částky tvořící polovinu již vyplacených nákladů znalci.
8. Ani odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že se výzva insolvenčního správce stala v důsledku dalšího vývoje insolvenčního řízení (po vydání nálezu Ústavního soudu, jímž bylo částečně zrušeno usnesení insolvenčního soudu o povolení reorganizace) obsoletní. Výzva insolvenčního správce byla učiněna v souladu s §157 odst. 1 insolvenčního zákona poté, co byla vyplacena odměna znalci, čímž již žalovanému vznikla povinnost k úhradě poměrné části odměny znalce. Lhůta k zaplacení uplynula ještě před rozhodnutím Ústavního soudu.
9. K dalším námitkám odvolací soud uvedl, že §157 odst. 1 insolvenčního zákona zcela jednoznačně stanoví, že při určení zajištěných věřitelů, kteří mají povinnost uhradit do majetkové podstaty polovinu odměny a hotových výdajů uhrazených znalci, se vychází ze závěrů znaleckého posudku, a to včetně výše hodnot jejich zajištění.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně dalšímu řízení.
11. Dovolatel především namítá, že žaloba je předčasná, neboť jeho pohledávky dosud nebyly v insolvenčním řízení zjištěny. Míní, že by bylo nespravedlivé, aby se věřitel, jehož pohledávka byla popřena a v důsledku toho neobdržel žádné plnění, podílel na nákladech ve prospěch věřitelů, kteří byli zcela či částečně uspokojeni.
12. Kromě toho dovolatel zpochybňuje věcnou správnost znaleckého posudku a výzvy insolvenčního správce k úhradě poměrné části odměny znalce. Má za to, že znalec pochybil, když pro účely znaleckého posudku a výpočtu zajištění nezohlednil pohledávku věřitele č. 13 M. U. (dále jen „věřitel M. U.“). Ačkoliv byla pohledávka tohoto věřitele popřena, měl by se – platí-li teze, že se povinnost k úhradě nákladů znaleckého posudku vztahuje i na věřitele, jejichž pohledávka byla popřena – podílet na úhradě odměny znalce rovněž on. Označený věřitel však byl znalcem opomenut. Podle dovolatele soudy nemohou odmítnout přezkum závěrů znalce, neboť v takovém případě neexistují žádné právní prostředky k ochraně před tím, že znalec učiní ve znaleckém posudku „právní“ chybu.
13. Dovolatel konečně oběma soudům vytýká, že jejich rozsudky jsou nepřezkoumatelné, neboť soudy se nevypořádaly se všemi dovolatelem uplatněnými argumenty.
14. Žalobce navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné, neboť má za to, že námitky dovolatele směřují pouze proti skutkovým zjištěním, jež jsou z přezkumu vyloučena. Údajná nepřezkoumatelnost pak nemůže založit přípustnost dovolání. Nadto žalobce uvádí, že nezjištění pohledávek dovolatele nemá žádný vliv na vznik a trvání žalobou uplatněného nároku, neboť jeho existenci zákon nepodmiňuje předchozím zjištěním pohledávek. Rozhodující je výlučně výše zajištění stanovená znaleckým posudkem. Ve vztahu k pohledávce věřitele M. U. pak žalobce namítá, že tento věřitel není zajištěným věřitelem ve smyslu §2 písm. g/ insolvenčního zákona a že jediné zajištění, které s pohledávkami tohoto věřitele alespoň nepřímo souvisí, se kryje se zajištěním, které svědčí žalobci. S ohledem na to, že toto zajištění může reálně svědčit pouze jednomu věřiteli, dále uvádí, že ani případné zohlednění věřitele M. U. jako zajištěného věřitele by nemohlo vést k navýšení celkové hodnoty všech zajištění oceněných ve znaleckém posudku, ani ke změně jejich vzájemného poměru.
15. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení jím předestřené problematiky, neboť se jí Nejvyšší soud v dotčených souvislostech dosud nezabýval.
16. Nejvyšší soud nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – posuzoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
19. S přihlédnutím k době vyhotovení znaleckého posudku, jeho schválení schůzí věřitelů, datu výzvy insolvenčního správce a době úhrady části nákladů na znalecký posudek žalobcem se na danou věc uplatní níže citovaná ustanovení insolvenčního zákona v uvedeném znění.
Podle §2 písm. g/ insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna do 3. ledna 2019) se pro účely tohoto zákona rozumí zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy.
Podle §157 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) zajištění věřitelé uhradí do majetkové podstaty společně a nerozdílně polovinu odměny a hotových výdajů uhrazených znalci, a to ve lhůtě stanovené ve výzvě insolvenčního správce; mezi sebou se vypořádají podle poměru hodnot jejich zajištění určených znaleckým posudkem (odstavec 1). Po dobu, po kterou je zajištěný věřitel v prodlení se splněním povinnosti podle odstavce 1, se jeho zajištěná pohledávka neúročí (odstavec 2).
Podle §167 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) je-li podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zjištění nižší než výše zajištěné pohledávky, považuje se pohledávka co do takto zjištěného rozdílu za pohledávku nezajištěnou; pohledávky dalších zajištěných věřitelů s pozdějším pořadím se takovém případě považují za nezajištěné v plném rozsahu. Podle věty první se postupuje, dokud nedojde ke zpeněžení zajištění.
20. Nejvyšší soud předesílá, že jeho dosavadní judikatura k výkladu pojmu zajištěný věřitel je ustálena především na těchto závěrech:
[1] Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněné pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[2] Za zajištěné věřitele se považují v souladu s §167 odst. 3 insolvenčního zákona pouze zajištění věřitelé (§2 písm. g/ insolvenčního zákona) uplatňující právo na uspokojení svých pohledávek ze zajištění, a to v pořadí dle §167 odst. 1 insolvenčního zákona, jejichž pohledávky jsou nižší, než je hodnota zajištění stanovená znaleckým posudkem vypracovaným v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku dle §219 odst. 4 insolvenčního zákona. V tomto rozsahu se považují pohledávky takových zajištěných věřitelů za ty, které se z majetku tvořícího předmět zajištění uspokojují. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018, jakož i důvody usnesení Nejvyššího sudu ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 NSČR 18/2010, uveřejněného pod číslem 65/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
21. Na základě takto ustaveného judikatorního a právního rámce lze pro poměry projednávané věci k dovoláním otevřeným otázkám uvést následující.
22. Z dikce §157 odst. 1 insolvenčního zákona je zřejmé, že jeho účelem je přenést na zajištěné věřitele část nákladů vynaložených na ustanovení znalce. Zákonodárce stanovil, že zajištění věřitelé nesou polovinu těchto nákladů (odměny a hotových výdajů uhrazených znalci), určil solidární povinnost zajištěných věřitelů uhradit poměrnou část nákladů i způsob, jakým se mají mezi sebou vypořádat v případě, že některý z nich uhradí částku větší, než odpovídá hodnotě jeho zajištění.
23. Pro zodpovězení otázky, koho lze považovat, pro účely vzniku povinnosti podílet se na úhradě nákladů na ustanovení znalce, za zajištěného věřitele, je nutno vyjít z §167 odst. 3 insolvenčního zákona. Jak plyne z výše shrnuté judikatury, právě schůzí věřitelů schválený znalecký posudek určuje, kteří z věřitelů uplatňujících v insolvenčním řízení právo na uspokojení ze zajištění se považují za zajištěné věřitele a v jakém rozsahu, a to s přihlédnutím k výši jimi uplatněných (zajištěných) pohledávek a hodnoty předmětu zajištění.
24. Ze skutkových zjištění obou soudů se podává, že v posuzované věci uplatnilo právo na uspokojení ze zajištění více věřitelů, avšak podle znaleckého posudku pouze tři z nich „mají nejvýhodnější pořadí“. To znamená, že znalec předpokládal, že v případě zpeněžení majetkové podstaty by pouze tito tři věřitelé byli (mohli být) uspokojeni z výtěžku zpeněžení zajištění. Odvolací soud proto správně uzavřel, že povinnost uhradit zákonem stanovenou část nákladů vynaložených na znalecký posudek tížila tyto tři věřitele. Jestliže celou insolvenčním správcem požadovanou částku uhradil jeden z nich, vzniklo mu podle §157 odst. 1 insolvenčního zákona právo vůči zbylým věřitelům na úhradu části nákladů, která odpovídá jejich podílům, které se stanoví na základě poměru hodnot jejich zajištění. I potud se vychází ze závěrů znaleckého posudku, jak nepochybně plyne z výslovného znění označeného zákonného ustanovení.
25. Nejvyšší soud nemá za důvodnou námitku dovolatele, jejímž prostřednictvím zpochybňuje věcnou správnost znaleckého posudku. Nutno zdůraznit, že daný spor se nevede o to, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky toho kterého zajištěného věřitele či zda vskutku má (a v jakém rozsahu) právo na uspokojení své pohledávky z předmětu zajištění. Jde pouze o to, jak se budou v této fázi insolvenčního řízení zajištění věřitelé podílet na částečné úhradě nákladů na znalecký posudek, jehož účelem je ocenit majetkovou podstatu (viz §153 a násl. insolvenčního zákona). Jak správně zdůraznil odvolací soud, je-li znalecký posudek schválen schůzí věřitelů podle §155 odst. 3 insolvenčního zákona, insolvenční soud z něho v dalším řízení vychází a není možnost zpochybňovat jeho správnost.
26. Nad rámec uvedeného nelze přehlédnout, že dovolatel neuvedl žádný relevantní argument, proč by měl být věřitel M. U., namísto dovolatele či dalších dvou ve znaleckém posudku uvedených zajištěných věřitelů (žalobce a Specializovaného finanční úřadu), či spolu s nimi, zahrnut mezi ty zajištěné věřitele, kteří se mají podílet na částečně úhradě nákladů znaleckého posudku. Pouze z toho, že věřitel M. U. uplatnil v insolvenčním řízení svou pohledávku jako zajištěnou, totiž ještě (bez dalšího) neplyne, že by měl být v souladu s §167 odst. 3 insolvenčního zákona považován za zajištěného věřitele. Dovolatel konkrétně netvrdí, z jakého důvodu by měl mít věřitel M. U. lepší pořadí uspokojení své tvrzené pohledávky k majetku, k němuž uplatnili právo na uspokojení ze zajištění i žalobce, žalovaný a Specializovaný finanční úřad. K tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 87/2018.
27. Neobstojí ani námitka předčasnosti požadavku na uhrazení poměrné části nákladů na znalecký posudek s poukazem na to, že pohledávka dovolatele byla popřena. Dovolatel by v insolvenčním řízení ztratil postavení zajištěného věřitele až tehdy, kdyby se prosadily účinky popření pravosti či pořadí jeho pohledávek za dlužníkem, tj. v případě, kdyby dovolatel nepodal incidenční žalobu (srov. §198 odst. 1 poslední větu insolvenčního zákona a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2013, uveřejněný pod číslem 33/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), anebo by nebyl s žalobou úspěšný. Nic z toho však v řízení nevyšlo najevo. Dovolatel je tedy stále zajištěným věřitelem a již proto nemůže být s takto uplatněnou námitkou úspěšný.
28. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž shledal, že řízení jimi zatíženo není, a to ani vadami výslovně zmíněnými dovolatelem.
29. Dovolatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v nedostatečném vypořádání se s námitkami dovolatele.
30. Již v odvolacím soudem přiléhavě zmíněném R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na pojmu práv dovolatele.
31. Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
32. V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí dovolatelem vytýkanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svým závěrům, jakož i to, že neměl námitky dovolatele za opodstatněné (viz především bod 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z odůvodnění lze dovodit, že odvolací soud měl za podstatné, že žalobní požadavek odpovídá schůzí věřitelů schválenému znaleckému posudku a že v tomto řízení není prostor pro jeho zpochybňování.
33. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle §243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16. dubna 2020), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 9 180 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1 990,80 Kč. Celkem tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11 470,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 3. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu