ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1412.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 1412/2021-594
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. , se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27 38 67 32, zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze, 28. října 767/12, PSČ 110 00, proti žalovanému JONAZA TRADING LIMITED , se sídlem Stasinou & Boumpoulinas 3, 1060 Nicósia, Kyperská republika, reg. č. HE 190247, zastoupenému JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem, se sídlem v Praze, Pacovská 2104/1, PSČ 140 00, o zaplacení částky 1.482.920,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 12/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2020, č. j. 15 Cmo 8/2020-519, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2020, č. j. 15 Cmo 8/2020-519, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2020, č. j. 37 Cm 12/2015-463, se v rozsahu vyhovujících výroků ve věci samé ohledně částky 1.000.000,- Kč zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou Městskému soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) dne 8. dubna 2015 se žalobce (BOHEMIA ENERGY entity s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (JONAZA TRADING LIMITED) náhrady škody způsobené protiprávně podaným insolvenčním návrhem v celkové výši 4.982.920,- Kč, sestávající z částek 482.920,- Kč (skutečná škoda), 1.000.000,- Kč (ušlý zisk) a 3.500.000,- Kč (nemajetková újma).
Podáním ze dne 4. října 2018 (č. l. 176), ve spojení s upřesněním učiněným u jednání dne 6. února 2019 (č. l. 248) vzal žalobce žalobu zpět ohledně částky 3.500.000,- Kč, s tím, že nadále požaduje zaplacení částek 482.920,- Kč (skutečná škoda) a 1.000.000,- Kč (nemajetková újma); usnesením ze dne 6. února 2019, č. j. 37 Cm 12/2015-261, insolvenční soud řízení zastavil řízení ohledně částky 3.500.000,- Kč.
(Mezitímním) rozsudkem ze dne 6. února 2019, č. j. 37 Cm 12/2015-263, insolvenční soud určil, že „nároky žalobce ve svém základu jsou opodstatněny“ (výrok I.) a o výši nároků a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výroky II. a III.); Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. května 2019, č. j. 13 Cmo 9/2019-315, potvrdil (mezitímní) rozsudek insolvenčního soudu (a ten nabyl právní moci dne 7. července 2019).
Rozsudkem ze dne 3. dubna 2020, č. j. 37 Cm 12/2015-463, insolvenční soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1.166.478,75 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 316.441,25 Kč (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) a o povinnosti žalovaného zaplatit náklady státu (výrok IV.).
Insolvenční soud (mimo jiné) vyšel z toho, že:
1) Usnesením ze dne 29. září 2014, č. j. MSPH 96 INS 26398/2014-A-2, oznámil, že dne 29. září 2014 bylo zahájeno (insolvenčním návrhem podaným žalovaným) insolvenční řízení na majetek žalobce; současně vyzval věřitele žalobce, kteří chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení, aby podali u insolvenčního soudu přihlášku své pohledávky ve lhůtě do rozhodnutí o úpadku.
Usnesením ze dne 8. října 2014, č. j. MSPH 96 INS 26398/2014-A-11, (mimo jiné) odmítl insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost a insolvenčnímu navrhovateli (žalovanému) uložil zaplatit pořádkovou pokutu ve výši 50.000,- Kč [§128a odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]; Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenčního navrhovatele usnesením ze dne 24. června 2015, č. j. MSPH 96 INS 26398/2014, 2VSPH 2218/2014-A-36, (mimo jiné) změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 8. října 2014 tak, že se insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost neodmítá a insolvenčnímu navrhovateli se pořádková pokuta neukládá. Podáním ze dne 21. července 2015 vzal žalovaný insolvenční návrh zpět; insolvenční soud usnesením ze dne 22. července 2015, č. j. MSPH 96 INS 26398/2014-A-43, zastavil insolvenční řízení, přičemž toto usnesení nabylo právní moci dne 8. srpna 2015.
Přitom šlo o druhé insolvenční řízení žalobce zahájené insolvenčním návrhem žalovaného; první insolvenční návrh, doručený insolvenčnímu soudu 27. března 2014, odmítl insolvenční soud usnesením ze dne 31. března 2014, č. j. MSPH 59 INS 8444/2014-A-8; k odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. června 2014, č. j. MSPH 59 INS 8444/2014, 4 VSPH 857/2014-A-18, výše označené usnesení insolvenčního soudu zrušil a rozhodl, že se k insolvenčnímu návrhu nepřihlíží.
2) Ve výroční zprávě z 31. prosince 2013 se žalobce označil za nejvýznamnějšího alternativního dodavatele na českém trhu s energiemi v roce 2013; „u elektřiny“ má zhruba 316 tisíc zákazníků (z nich více než 2/3 tvoří domácnosti a zbytek menší a střední firmy). Celkové výnosy žalobce vzrostly na 9,4 miliardy Kč; závazky hradí v termínech.
3) Podle výroční zprávy z 31. prosince 2014 dodal žalobce elektřinu zhruba 323 tisícům zákazníků a rozšiřoval prodejní aktivity v oblasti zemního plynu. Celkové výnosy poklesly na 8,7 miliard Kč (především z důvodu teplého počasí během zimy).
4) Pokles počtu odběrných míst (ukončení smluvních vztahů jednotlivých odběratelů s žalobcem) za rok 2014 a v následujících letech dával žalobce do souvislosti právě s insolvenčním řízením (zahájeným výše uvedeným insolvenčním návrhem žalovaného); viz seznam zákazníků (přílohy č. 38 a č. 39 podání ze dne 2. listopadu 2018 na č. l. 178).
5) Podle tiskových zpráv ze dne 15. srpna 2014 došlo za rok 2013 k nárůstu počtu zákazníků, jimž žalobce dodával elektřinu a plyn.
6) Dne 30. září 2014 vydala Česká tisková kancelář zprávu, že insolvenční soud zahájil insolvenční řízení na majetek žalobce; insolvenční návrh podal žalovaný, který „přihlásil pohledávku přes 304.000,- Kč za nespecifikované služby“ a tvrdil, že žalobce dluží „dalším společnostem a osobám přes 170 miliónů Kč“ a „existuje podezření na dluh vůči finančnímu úřadu na dani z příjmu právnických osob za rok 2013 ve výši 9,3 miliónů Kč“. Zmíněnou zprávu převzal téhož dne „Deník CZ“ a sdělení o zahájení insolvenčního řízení obsahuje „Blesk“ s datem 30. října 2014.
7) „Energetické regulační úřady projednávaly pod č. j. 13926-16/2012-ERÚ, č. j. KO-11896/2013-ERU, č. j. Ko-11896/2013ERU, č. j. KO-00532/2015-ERU, č. j. 11574-11/2015-ERU a č. j. KO 11574/2015-ERU klamavé obchodní praktiky žalobce dle zákona o ochraně spotřebitele“.
Na tomto základě insolvenční soud v prvé řadě zdůraznil, že:
a) Při posuzování výše nemajetkové újmy se uplatní závěry, které formuloval Nejvyšší soud „ohledně dobré pověsti“ v rozsudku ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, a podle nichž dobrá pověst vzniká okamžikem vzniku právnické osoby a trvá po celou dobu její existence; opak musí být prokázán. Dobrou pověst je nezbytné hodnotit v konkrétním případě podle jejího chování v obchodních vztazích. Přitom neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby je v zásadě každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje do její pověsti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002).
b) Je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má právnická osoba, proti které insolvenční návrh směřoval, právo i na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti; přiměřené zadostiučinění může být poskytnuto i v penězích (§147 insolvenčního zákona). Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby (podnikatele), a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015).
V poměrech dané věci pak vzal v úvahu, že insolvenční návrh byl podán žalovaným „opakovaně pro nevykonatelnou pohledávku, tj. žalovaný tvrdil, že žalobce nemá dostatek finančních prostředků, aby uspokojil jeho nárok na zaplacení“. Toto nepravdivé tvrzení bylo zpřístupněno v insolvenčním rejstříku „zhruba po dobu 180 dnů“ a žalovaný jím zasáhl do dobré pověsti žalobce. Argumentoval-li žalovaný „novinovými články či rozhodnutími energetického regulačního úřadu ohledně špatné pověsti žalobce, opomenul, že žalobce má řadu dodavatelů, kteří sledují jeho platební schopnost, nikoli to, zda dochází k jednotlivým excesům zaměstnanců žalobce při sjednávání smluv o dodávkách energií“. Přitom informace o zahájení insolvenčního řízení „se dá označit za informaci o platební neschopnosti, která se opakovaně dostala do veřejného prostoru v krátkém časovém úseku“. Insolvenční návrh byl způsobilý bez dalšího zasáhnout do dobré pověsti žalobce, když „informace o zahájení insolvenčního řízení je veřejně přístupná, média, která věnují pozornost různým excesům, senzacím, událostem, ji šíří mezi drobné spotřebitele, čímž jen vyvolává paniku, neboť drobného spotřebitele zajímají finanční výhody ze vztahu s žalobcem, o které by případně mohl přijít, pokud by ten byl v insolvenci“. S přihlédnutím (i) k tomu, že šlo o „druhý pokus“ založený na totožném nepravdivém tvrzení, k celkové době zveřejnění informace, k zanedbatelné výši žalovaným tvrzené pohledávky v poměru k majetku žalobce (jeho „volným“ finančním prostředkům), jakož i „k výši částky, která byla žalobci přiznána v řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 35 Cm 55/2014“, dospěl insolvenční soud k závěru, podle něhož je žalobcem požadovaná částka z titulu náhrady nemajetkové újmy (1 milión Kč) „minimální“.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 22. října 2020, č. j. 15 Cmo 8/2020-519, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 1.000.000 Kč (z titulu náhrady nemajetkové újmy); jinak jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud ve vztahu k vyhovujícímu výroku rozsudku insolvenčního soudu ohledně výše nemajetkové újmy ‒ vycházeje z ustanovení §2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) ‒ zdůraznil, že způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby „byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné“. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahů jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezmou se rovněž v úvahu obavy poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat obtížně; vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a soud určí tuto výši podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení; základem analýzy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových okolností, které soudu umožní založit ji na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když nelze vylučovat úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo, jakož i k osobě postižené fyzické osoby (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 4380/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3124/2013).
Vzhledem k tomu, že pro žalobce, který dodává „velkému rozsahu“ spotřebitelů energie, které nakupuje u dodavatelů a výrobců, je velmi významná jeho pověst ohledně platební schopnosti, přičemž zveřejnění (již druhého) insolvenčního návrhu v insolvenčním rejstříku po dobu 180 dní mělo značný dopad na jeho pověst (žalobce se mohl důvodně obávat o ztrátu zákazníků a o své postavení jako odběratele velkého množství energií), odvolací soud uzavřel, že žalobci náleží náhrada nemajetkové újmy ve výši přiznané insolvenčním soudem.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní otázku výše nároku z titulu náhrady nemajetkové újmy vyřešil odvolací soud (podle jeho názoru) odchylně od ustálené (v dovolání specifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Dovolatel popisuje průběh řízení před soudy obou stupňů (včetně důvodů, na nichž soudy založily svá rozhodnutí ve vztahu k výši nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené jeho insolvenčním návrhem) a odvolacímu soudu především vytýká, že z žádné části jeho rozsudku není patrný „přesný“ postup při určení konkrétní výše škody. Pochybení odvolacího soudu shledává zejména v nesprávném použití ustanovení §136 o. s. ř. způsobem, kterým „byl deformován jeho smysl, v důsledku čehož došlo k nespravedlivému výsledku, třebaže založenému na jeho zákonném použití“.
S poukazem na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007 (uveřejněném pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a v rozsudcích ze dne 6. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, a ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, dovolatel akcentuje, že základem úvahy soudu podle ustanovení §136 o. s. ř. je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Jde-li o „zásah“ do pověsti právnické osoby, tento je třeba hodnotit z hlediska jeho (ne)přípustnosti; za tím účelem je zapotřebí naplnit tři premisy: 1) právnická osoba „předně musí mít nějakou dobrou pověst“, 2) zásah musí být způsobilý tuto pověst poškodit a 3) zásah musí být neoprávněný.
Přitom rozsudek insolvenčního soudu neobsahuje žádnou zmínku o tom, že výše nároku byla určena postupem předvídaným ustanovením §136 o. s. ř.; zmíněné pochybení nenapravil ani odvolací soud, který rovněž neodůvodnil, jak k výši nároku dospěl, a vyčíslil jej na základě „pouhého potvrzení existence možnosti negativního zásahu insolvenčního návrhu do dobré pověsti žalobce“.
Neúplnost právního posouzení věci dovolatel spatřuje i v tom, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou, podle níž v době podání insolvenčního návrhu již žalobce „nepožíval stoprocentně dobré pověsti, a to vzhledem ke svému negativnímu obrazu způsobenému jeho několikerými přešlapy“; v dané době tak žalobce nebyl (nemohl být) považován širokou veřejností za zcela poctivého.
Konečně dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné pro absenci řádného odůvodnění, v důsledku čehož bylo omezeno jeho právo na spravedlivý proces.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů v rozsahu vyhovujícího výroku ve věci samé (tj. ohledně částky 1 milión Kč) zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se určení výše nároku na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §147 insolvenčního zákona, když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §135 o. z. právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (odstavec 1). Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby (odstavec 2).
Podle ustanovení §2894 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody) [odstavec 1]. Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu (odstavec 2).
Podle ustanovení §2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
Podle ustanovení §147 insolvenčního zákona, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v §143 odst. 3 (odstavec 2). Žalobu, kterou uplatňuje práva podle odstavců 1 až 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor (odstavec 4).
Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a insolvenčního zákona již od 1. ledna 2014 a později nedoznala změn.
V poměrech dané věci Nejvyšší soud předesílá, že (mezitimním) rozsudkem ze dne 6. února 2019, který nabyl právní moci dne 7. července 2019, insolvenční soud (mimo jiné) určil, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je co do základu opodstatněný. Tímto rozsudkem tak bylo rozhodnuto o celém základu předmětného nároku, tj. o všech otázkách vyplývajících z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají výše nároku [srov. např. (obecně) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. března 1995, sp. zn. 11 Co 502/94, uveřejněný pod číslem 44/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2000, sp. zn. 24 Cdo 1247/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2000, pod číslem 115, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 1905/2005, uveřejněný pod číslem 8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a (v poměrech řízení o náhradu škody nebo jiné újmy podle ustanovení §147 insolvenčního zákona) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sp. zn. 29 Cdo 373/2018].
Přitom základ věci v řízení o nároku na náhradu škody zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti (kromě výše škody), to znamená posouzení, zda došlo k protiprávnímu jednání, zda vznikla škoda (majetková újma) a zda existuje příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod číslem 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 1879/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 373/2018), jakož i dalších sporných otázek existence uplatněného nároku, včetně promlčení, solidární povahy plnění při pluralitě účastníků i spoluzpůsobení si újmy poškozeným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněný pod číslem 24/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výše uvedené závěry se přitom uplatní i v řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy.
Dále Nejvyšší soud připomíná, že jeho judikatura je ustálena v těchto závěrech:
1) Podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 nemá právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle ustanovení §135 odst. 2 o. z. Tím však není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy vzniklé právnické osobě zvlášť zákonem stanovena ve smyslu ustanovení §2894 odst. 2 o. z., zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Úprava obsažená v ustanovení §147 insolvenčního zákona je (ve smyslu ustanovení §2894 odst. 2 o. z.) zvláštní zákonnou úpravou umožňující právnické osobě požadovat po insolvenčním navrhovateli přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, kterou jí způsobil neoprávněným zásahem do její dobré pověsti tím, že podal insolvenční návrh, který byl jeho vinou odmítnut, nebo zamítnut nebo tím, že podal insolvenční návrh, o kterém bylo zastaveno insolvenční řízení jeho vinou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sp. zn. 29 Cdo 2654/2020).
3) Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby - podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku (skutečná škoda či ušlý zisk). Taktéž odpovědnost za jinou (imateriální) újmu je třeba posoudit podle obecné úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 29 Cdo 4804/2017, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2021, pod číslem 26, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2654/2020).
4) Pro určení závažnosti zásahu do dobré pověsti právnické osoby (podnikatele) a intenzity (tímto zásahem) způsobené nemajetkové újmy jsou významné především tyto skutečnosti: a) zveřejnění insolvenčního návrhu (jeho obsahu) v insolvenčním rejstříku (tj. v informačním systému veřejné správy - §419 insolvenčního zákona), který je (s výjimkou údajů, o nichž tak stanovení insolvenční zákon) veřejně přístupný, a zápis údajů o insolvenčním řízení do obchodního rejstříku (včetně nemožnosti takové údaje vymazat z historie obchodního rejstříku), b) omezení právnické osoby při nakládání s majetkovou podstatou (§111 insolvenčního zákona), c) délka doby, po kterou byla dobrá pověst právnické osoby (jež se předpokládá) zasažená neoprávněným insolvenčním návrhem zpochybňována, d) případné šíření informace o zahájení insolvenčního řízení v médiích (včetně toho, v jakých médiích a jakým způsobem), e) postavení dotčené právnické osoby na trhu (čím větším, známějším a významnějším je podnikatelem, tím bude zpravidla závažnější újma způsobená na jeho dobré pověsti), f) nepravdivost tvrzení obsažených v insolvenčním návrhu, včetně (ne)existence tvrzené pohledávky, a g) osoba insolvenčního navrhovatele a pohnutka, která ji vedla k podání insolvenčního návrhu. K tomu srov. např. opět rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, sp. zn. 29 Cdo 4804/2017 a sp. zn. 29 Cdo 2654/2020, včetně další judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jejich důvodech.
5) Při určení výše náhrady za nemajetkovou újmu se uplatní (i) obecná právní úprava obsažená v ustanovení §2957 o. z., jakož i porovnání požadované částky s částkami náhrad přisouzených v jiných (obdobných) věcech (týkajících se aplikace §147 insolvenčního zákona). Při takovém srovnání je významnější odchylka možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam označených požadavků na způsob pojmenování případných odlišností). Při stanovení výše peněžité náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že soud v mezích úvah o srovnatelnosti s jinými případy peněžité náhrady nemajetkové újmy vezme v potaz hierarchii chráněných práv a vezme v úvahu též ekonomický vývoj, v jehož důsledku se náhrady postupem času zvyšují nebo mají zvyšovat (valorizují nebo mají valorizovat); srov. obdobně v poměrech hierarchizace práv chráněných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod číslem 6/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. opět důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2654/2020.
V poměrech projednávané věci se výše uvedené právní závěry promítají následovně.
Odvolací soud správně zdůraznil, že „pro žalobce je velmi významná jeho pověst ohledně platební schopnosti“, a to jak ve vztahu k odběratelům (kteří by mohli mít obavy, zda žalobce bude schopen energie nakupovat a následně dodávat za dohodnuté ceny), tak ve vztahu k výrobcům a dodavatelům energie (kteří by mohli ukončit smluvní vztahy s žalobcem a nadále mu nedodávat energie). Po právu přihlédl (i) k postavení žalobce na trhu (k počtu jeho zákazníků) a měl za významnou i dobu trvání insolvenčního řízení (a zveřejnění insolvenčního návrhu v insolvenčním rejstříku).
Současně však nelze přehlédnout, že se odvolací soud nijak nevypořádal s dalšími (právně významnými) kritérii pro určení výše nemajetkové újmy a neprovedl ani porovnání požadované částky s částkami náhrad přisouzených v jiných (obdobných) věcech (týkajících se aplikace §147 insolvenčního zákona), popřípadě s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Samotné konstatování, že žalobci náleží náhrada nemajetkové újmy ve výši přiznané insolvenčním soudem, nemůže obstát již proto, že insolvenční soud porovnával přiznanou částku s poměry věci vedené pod sp. zn. 35 Cm 55/2014 [jde o řízení, v němž se žalobce domáhal po žalovaném a další osobě (mimo jiné) náhrady nemajetkové újmy za první insolvenční návrh podaný žalovaným dne 27. března 2014]. Přitom žalovaný již v odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu namítal, že v označené věci vydaný rozsudek dosud nenabyl právní moci (viz č. l. 486-492), a v doplnění odvolání (viz č. l. 505-508) upozornil, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2020, č. j. 13 Cmo 23/2019-549, změnil rozsudek ze dne 27. května 2019, č. j. 35 Cm 55/2004-477, jímž insolvenční soud (mimo jiné) uložil tamním žalovaným zaplatit žalobci z titulu nemajetkové újmy částku 100.000,- Kč, tak, že žalobu zamítl.
Konečně Nejvyšší soud neshledává správným ani závěr odvolacího soudu, podle něhož „případná prokázaná nedůvěra zákazníků žalobce vzniklá nevyhnutelně v důsledku jeho klamavých praktik se netýká jeho pověsti ohledně platební schopnosti, ale pouze způsobu jakým si žalobce získával zákazníky“, pročež „by tento údajný postup žalobce nemohl mít dopad na pověst žalobce ohledně jeho platební schopnosti“. Zmíněná úvaha odvolacího soudu totiž omezuje význam takových skutečností jen v rovině „dobré pověsti ohledně platební schopnosti žalobce“, a zjevně pomíjí možnost, aby presumpce existence dobré pověsti byla vyvrácena jinak, než (jen) v rovině platební schopnosti. Pověst konkrétní právnické osoby (jako právo spojené s právní osobností právnické osoby) je totiž vytvářena především na základě zkušeností, které s ní mají její obchodní partneři, zákazníci či jiné subjekty, které s ní přicházejí do kontaktu; není spojena jen s její platební schopností.
Jelikož právní posouzení, na němž dovoláním napadený (vyhovující) výrok rozsudku odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil; důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí insolvenčního soudu; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení insolvenční soud nepřehlédne závěry, které v době po rozhodnutí odvolacího soudu formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. února 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, který byl dne 9. listopadu 2022 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež by mohly být (zčásti) využitelné při úvahách o srovnání výše nemajetkové újmy podle ustanovení §147 insolvenčního zákona s jinými případy náhrad nemajetkové újmy, včetně toho, že odškodnění nemajetkové újmy v penězích může přicházet v úvahu právě a jen v tom rozsahu, v němž se neprojeví současně zmenšením jmění poškozeného subjektu, tedy v podobě samostatně odčinitelné škody.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu