ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1591.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 1591/2021-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Oberbank AG , se sídlem v Linzi, Untere Donaulände 28, A-4020, Rakouská republika, jednající pobočkou Oberbank AG Česká republika, se sídlem v Praze 2, náměstí I. P. Pavlova 1789/5, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26080222, zastoupeného JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, PSČ 370 01, proti žalovaným 1) M. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, PSČ 602 00, 2) T. K. , narozenému XY, bytem XY, a 3) N. A. A. W. , narozenému XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 40 Cm 44/2020, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 12 Cmo 262/2020-66, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích směnečným platebním rozkazem ze dne 3. června 2020, č. j. 40 Cm 44/2020-36, ve znění usnesení ze dne 3. února 2021,č. j. 40 Cm 44/2020-82, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 50.000 EUR s 6% úrokem od 26. listopadu 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 166,66 EUR a na náhradě nákladů řízení částku 105.830,50 Kč.
2. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal první žalovaný námitky, v nichž (mimo jiné) vznesl námitku nedostatku místní příslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to s odůvodněním, že přímo na směnce, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, není sjednána volba místní příslušnosti a ujednání o volbě místní příslušnosti obsažené v dohodě o vyplnění blankosměnky nelze použít, neboť v projednávané věci jde o spor ze směnky a nikoli o spor o obsah právních vztahů založených dohodou o vyplnění blankosměnky. Práva a povinnosti z dohody o vyplnění blankosměnky již zanikly vyplněním blankosměnky, tudíž nemohou být ani předmětem tohoto řízení.
3. Třetímu žalovanému se nepodařilo směnečný platební rozkaz doručit, soud prvního stupně jej proto usnesením ze dne 23. července 2020, č. j. 40 Cm 44/2020-51, ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným zrušil. Druhý žalovaný námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nepodal.
4. Usnesením ze dne 14. srpna 2020, č. j. 40 Cm 44/2020-56, Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl námitku místní nepříslušnosti podanou prvním žalovaným.
5. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobce se v projednávané věci domáhá částečné úhrady směnky vlastní vystavené společností F. C. dne 23. dubna 2018 v Praze nikoli na řad žalobce, znějící na směnečný peníz ve výši 563.631,30 EUR, splatné dne 25. listopadu 2019, za jejíž zaplacení měli žalovaní převzít směnečné rukojemství (dále jen „směnka“).
[2] Dne 23. dubna 2018 uzavřel výstavce směnky s žalobcem dohodu o vyplnění blankosměnky, podle níž směnka byla vystavena bez údaje o datu splatnosti a výši směnečné sumy. V dohodě o vyplnění blankosměnky si smluvní strany (výstavce směnky, žalobce a všichni žalovaní) sjednali, že „(p)rávní vztahy založené touto dohodou se řídí příslušnými ustanoveními českých právních předpisů. Pro případné spory se sjednává podle §89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, místní příslušnost soudu v Českých Budějovicích.“.
[3] Žalobce uzavřel s výstavcem směnky téhož dne smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru na financování pohledávek č. 1401/18/235 (dále jen „smlouva o úvěru“). Směnka představovala jeden ze způsobů zajištění pohledávek žalobce za výstavcem směnky vzniklých na základě smlouvy o úvěru.
[4] První žalovaný má bydliště v jiném členském státě Evropské unie (ve Slovenské republice).
6. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení §556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), článek 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí o občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2626/2014, a ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 1860/2015, uveřejněné pod číslem 28/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – uzavřel, že v projednávané věci je dána pravomoc i místní příslušnost Krajského soudu v Českých Budějovicích.
7. Podle soudu prvního stupně je doložku o určení místní příslušnosti, obsaženou v dohodě o vyplnění blankosměnky, potřeba vykládat v souvislosti s předcházející větou, z níž bez pochybností plyne, že smluvní strany si byly vědomy mezinárodního prvku v zakládaném právním vztahu, a tudíž je logické dovodit, že předmětnou doložkou chtěly upravit i příslušnost mezinárodní, byť nesprávně odkázaly na ustanovení §89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvedenou dohodou tak smluvní strany založily jak mezinárodní příslušnost českých soudů, tak místní příslušnost Krajského soudu v Českých Budějovicích.
8. Přestože právo vyplnit blankosměnku zaniká jejím vyplněním, pokračoval soud prvního stupně, nelze dovozovat, že dohoda o určení místní a mezinárodní příslušnosti by se v daném případě měla vztahovat pouze na spory vyplývající přímo z dohody o vyplnění blankosměnky. Ta představuje pouze ujednání o tom, jaké údaje smí žalobce do blankosměnky doplnit, přičemž u soudu lze rozumně očekávat až vedení sporu ze samotné (vyplněné) směnky. Ostatně první žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu sám namítá, že žalobce porušil dohodu o vyplnění blankosměnky, neboť dluh výstavce (žalobcem doplněná směnečná suma) měl být při dodržení pravidel ujednaných ve smlouvě o úvěru nižší.
9. Soud prvního stupně z výše uvedených důvodů uzavřel, že slovní spojení „pro případné spory“ obsažené v dohodě o vyplnění blankosměnky je nutné vykládat tak, že se vztahuje též na spory ze směnky.
10. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání prvního žalovaného potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
11. Odvolací soud – odkazuje na článek 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 5260/2015, uveřejněné pod číslem 111/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 111/2018“), a ze dne 28. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 3215/2016, jakož i na (blíže specifikovanou) judikaturu Soudního dvora Evropské unie – ve shodě se soudem prvního stupně neměl žádné pochybnosti o tom, že účastníky použitá formulace v dohodě o vyplnění blankosměnky „pro případné spory se sjednává (…) místní příslušnost soudu v Českých Budějovicích“ zahrnuje veškeré spory plynoucí z této dohody či v souvislosti s ní, tedy i spory týkající se zaplacení směnky, ke které se dohoda vztahuje.
12. Přitom zdůraznil, že realizace vyplňovacího práva má vždy svůj odraz v textu směnečné listiny, bez ohledu na to, zda při doplnění chybějících údajů na blankosměnce postupuje její majitel v souladu s uzavřenou dohodou, či nikoli. Odvolací soud tak přisvědčil argumentaci žalobce, že prorogační doložka dopadá i na spory ze směnky, neboť smluvní strany při jejím sjednání musely s ohledem na obsah dohody o vyplnění blankosměnky a účel jejího uzavření rozumně předpokládat možnost takového sporu. Pokud by měla prorogační doložka dopadat pouze na spory plynoucí ze samotné dohody o vyplnění blankosměnky, byl by její efekt prakticky nulový.
13. O účelovosti argumentace prvního žalovaného vypovídá podle odvolacího soudu ostatně i obsah podaných námitek, v nichž se první žalovaný brání proti zaplacení směnky mimo jiné tvrzením, že předmětem řízení není závazek z dohody o vyplnění blankosměnky, ale ze směnky, současně však argumentuje i tím, že jako avalista je oprávněn uplatnit námitku vyplnění směnky v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném. Kdyby byl názor prvního žalovaného správný a soud příslušný k řízení o zaplacení směnky by nebyl příslušný posuzovat obsah dohody o vyplnění blankosměnky (a naopak), nemohla by být shora uvedená obrana prvního žalovaného (spočívající na tvrzení o vyplnění směnky v rozporu s vyplňovacím oprávněním) v žádném soudním řízení, jehož předmětem by byl nárok plynoucí z jeho směnečného rukojemství, zohledněna.
14. Podle odvolacího soudu neobstojí ani výhrada prvního žalovaného, že místní příslušnost soudu nebyla sjednána přímo na směnce. Směnečné závazky totiž nejsou smluvní závazky, ale jde o jednostranná prohlášení osob na směnce podepsaných, současně však není vyloučeno uzavření dohody o místní příslušnosti soudu k řešení sporů týkajících se směnek některým ze způsobů uvedených v článku 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
15. Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
16. Dovolatel vytýká soudům nižších stupňů, že vykládaly prorogační doložku dle ustanovení §556 o. z., aniž by však skutečnou vůli účastníků dohody o vyplnění blankosměnky jakkoli zjišťovaly.
17. Dovolatel namítá, že skutečná vůle účastníků dohody o vyplnění blankosměnky nebyla odlišná od jejího písemného vyjádření; jejím cílem bylo, aby se prorogační doložka vztahovala toliko na právní vztahy vyplývající z dohody o vyplnění blankosměnky a nikoli na právní vztahy ze směnky. V případě, že by účastníci dohody o vyplnění blankosměnky měli zájem vztáhnout účinky prorogace i na právní vztahy ze směnky, mohli učinit prorogační doložku součástí samotné směnky. Nic takového však neudělali.
18. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby „rozhodl tak, že sám vysloví místní nepříslušnost soudu prvního stupně“.
19. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout pro absenci řádného vymezení předpokladů jeho přípustnosti, případně zamítnout, shledávaje právní posouzení věci soudy obou stupňů věcně správným.
20. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
21. Nejvyšší soud dovolání prvního žalovaného, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
22. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (týkající se výkladu sporné doložky obsažené v dohodě o vyplnění blankosměnky), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Výklad dohody o mezinárodní příslušnosti za účelem určení sporů, které spadají do její působnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je tato doložka uplatněna. Doložka o mezinárodní příslušnosti se může týkat pouze sporů, které již vznikly nebo které v budoucnosti vzniknou v souvislosti s určitým právním vztahem. To omezuje rozsah dohody o příslušnosti pouze na spory vzniklé z právního vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta. Cílem tohoto požadavku je zabránit tomu, aby byla jedna strana překvapena tím, že určitému soudu budou přiděleny všechny spory, které vyvstanou ve vztazích, jež má se svým smluvním partnerem a které mají původ v jiných vztazích než ve vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta. Při interpretaci prorogační doložky je třeba vycházet zejména ze znění prorogační doložky, úmyslu stran, předpokládaného výlučného efektu prorogační doložky, ale i z jakéhokoliv relevantního ustanovení nařízení Brusel I bis a judikatury Soudního dvora Evropské unie k němu. Pokud tato vodítka nestačí, užije soud taktéž interpretační pravidla podle lex fori.
K tomu srov. R 111/2018, z nějž napadené rozhodnutí ostatně výslovně vychází, a dále v této souvislosti např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3215/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 330/2017, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020, sp. zn. 29 Cdo 416/2019.
[2] V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I bis není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018, včetně v něm obsaženého odkazu na relevantní judikaturu Soudního dvora Evropské unie).
[3] Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
23. Promítnuto do poměrů projednávané věci, založil-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) svou argumentaci na tom, že s přihlédnutím k účelu uzavření dohody o vyplnění blankosměnky (udělení vyplňovacího oprávnění k doplnění směnečné listiny), v níž se posuzovaná prorogační doložka [ve znění „pro případné spory se sjednává (…) místní příslušnost soudu v Českých Budějovicích“] nacházela, muselo být účastníkům smlouvy (adresátům tohoto právního jednání) zřejmé, že „případnými spory“ se rozumí i spory ze směnky samotné (z uplatnění práva založeného realizací vyplňovacího oprávnění), rozhodl zcela v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry. Výklad prorogační doložky učiněný odvolacím soudem přitom v poměrech dané věci neshledává dovolací soud ani zjevně nepřiměřeným.
24. Důvod ke změně uvedených závěrů Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání.
25. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu