ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1856.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 1856/2020-284
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce CLEAR BALANCE, SE , se sídlem v Praze 8, Podlipného 942/11, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 24 81 17 18, zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, PSČ 110 00, proti žalované A. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, PSČ 412 01, o zaplacení částky 288.730,- Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 173/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2020, č. j. 17 Co 243/2018-251, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. května 2018, č. j. 17 C 173/2016-135, Okresní soud v Litoměřicích zastavil řízení ohledně částky 40.818,- Kč (bod I. výroku), zamítl žalobu co do částky 119.680,- Kč (bod II. výroku) a uložil žalované (A. Š.) zaplatit žalobci (CLEAR BALANCE, SE) částku 128.232,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 15.640,70 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (body III. a IV. výroku).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
1) V. Š. (jako úvěrový dlužník ‒ dále jen „dlužník“) a společnost CREDIT ALLIANCE, SE (jako poskytovatel úvěru ‒ dále jen „původní věřitel“) uzavřeli dne 4. dubna 2013 smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě poskytl původní věřitel dlužníku částku 300.000,- Kč (viz oznámení o platbě). Další stranou smlouvy o úvěru byla žalovaná (označená jako „vedlejší účastník“), za kterou smlouvu podepsal dlužník [jako zástupce na základě plné moci, kterou ho žalovaná zmocnila (mimo jiné) k tomu, aby za ni sjednal a podepsal její přistoupení coby vedlejšího účastníka (solidárního dlužníka) ke smlouvě o úvěru s původním věřitelem]. Smlouva o úvěru odkazuje na Všeobecné úvěrové podmínky (dále jen „VÚP“), které jsou její přílohou a které dlužník podepsal. Současně potvrdil, že byl s jejich obsahem seznámen, souhlasil s nimi a byly mu předány. Smlouva o úvěru dále obsahuje (mimo jiné) ujednání o splátkovém kalendáři, úroku z úvěru a zajištění vrácení úvěru zástavním právem ke (specifikovaným) nemovitostem ve vlastnictví žalované; VÚP dále obsahují (mimo jiné) ujednání, podle nichž: a) plnění konkrétně vymezených povinností je zajištěno (specifikovanými) smluvními pokutami; b) úroky budou spláceny spolu s jistinou v určených splátkách a nebudou-li uhrazeny v den splatnosti, hledí se na ně jako na nový úvěr, který se k témuž dni slučuje s dosavadním úvěrem (bod 5.2.2.); c) má-li být plněno více peněžitých závazků a plnění, které původní věřitel přijal, nestačí na plnění všech závazků, je tento oprávněn bez ohledu na určení dlužníka stanovit, který závazek je plněním (částečně) splněn a d) dlužník a vedlejší účastník jsou povinni v případě porušení (určených) povinností dle VÚP uhradit společně a nerozdílně (mimo jiné) jistinu (úvěru) včetně úroků a dalších (specifikovaných) nároků dle smlouvy o úvěru.
2) S mlouvou o postoupení pohledávky ze dne 8. ledna 2015 postoupil původní věřitel pohledávky ze smlouvy o úvěru žalobci a tuto skutečnost oznámil žalované.
3) Dne 12. června 2015 uzavřeli žalobce, dlužník a (osobně) žalovaná dohodu o změně práv a povinností smluvních stran ze smlouvy o úvěru (dále jen „dohoda“), ve které (mimo jiné) dlužník a žalovaná uznali co do důvodu a výše nesplacené závazky ze smlouvy o úvěru (konkrétně 76 splátek ve výši 747,- Kč a 884 splátek ve výši 1.120,- Kč, po odpočtu uhrazené částky 77.766,- Kč), včetně splatných smluvních pokut. Smluvní strany se dále dohodly na změně vzájemných práv a povinností ze smlouvy o úvěru v tom směru, že se dlužník zavázal uhradit dlužné části úvěru (a úroku z úvěru) v úhrnné výši 969.086,- Kč ve sjednaných splátkách (pod ztrátou výhody těchto splátek); v záležitostech dohodou neupravených se obsah závazku dlužníka a žalované nadále řídí smlouvou o úvěru, která se dohodou neruší a závazky z ní nenahrazuje.
4) Dne 11. ledna 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. Krajský soud v Ústí nad Labem (jako insolvenční soud) usnesením ze dne 25. ledna 2016 zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením; následným usnesením ze dne 15. března 2016 schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.
5) Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávky ze smlouvy o úvěru, a to: dílčí pohledávku P12-1 z titulu části nesplacené jistiny úvěru (odpovídající původně „půjčené“ částce) ve výši 300.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 28.446,17 Kč, dílčí pohledávku P12-2 z titulu části nesplacené jistiny úvěru (odpovídající částečně „umořenému kapitalizovanému úroku z úvěru“ za období od 22. listopadu 2014 do 24. ledna 2016) ve výši 633.986,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 60.114,90 Kč, dílčí pohledávku P12-3 z titulu smluvní pokuty za prodlení se splácením úvěru ve výši 415.693,70 Kč a dílčí pohledávky P12-4 a P12-5 z titulu smluvních pokut za porušení jiných sjednaných povinností ve výši 2x 90.000,- Kč. Z přihlášených pohledávek byly zjištěny (viz průběh řízení incidenčního sporu o určení pravosti a výše pohledávek vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 79 ICm 938/2019 a obsah insolvenčního spisu) pohledávky ve výši 1.141.832,85 Kč, sestávající z dlužné jistiny úvěru (300.000,- Kč), „kapitalizovaných úroků“ (633.986,- Kč) a smluvní pokuty (207.846,85 Kč).
6) K datu podání žaloby (31. března 2016) činil dluh na jistině (půjčené částce) úvěru 288.730,- Kč (srov. částka uplatněná žalobou).
7) V době od podání žaloby do 22. září 2017 byla na jistinu úvěru uhrazena žalobci z insolvenčního řízení dlužníka částka 40.818,- Kč. Následně v období od 23. září 2017 do 29. května 2018 (datum rozhodnutí soudu prvního stupně) byla žalobci z insolvenčního řízení dlužníka uhrazena částka 146.313,40 Kč; tuto částku si žalobce „započítal“ na úhradu pohledávky z titulu jistiny [viz pohledávka P12-2 (kapitalizované úroky z úvěru)]. Od 22. listopadu 2017 činí měsíční splátka vyplácená žalobci na všechny jeho pohledávky za dlužníkem z insolvenčního řízení dlužníka částku 7.347 Kč.
Na tomto základě soud prvního stupně ‒ odkazuje na ustanovení §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a na ustanovení §165 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ‒ dospěl k těmto závěrům:
a) Žalobce prokázal aktivní věcnou legitimaci k uplatnění pohledávky ze smlouvy o úvěru, jejíž zaplacení je předmětem řízení; žalovaná a dlužník mají postavení solidárních dlužníků a oba jsou vázáni (i) VÚP.
b) Dohoda nenahradila práva a povinnosti stran smlouvy o úvěru, žalovaná nebyla v postavení ručitelky za závazky ze smlouvy o úvěru (byla solidární dlužnicí), dluh ze smlouvy o úvěru uznala a tento dluh nemohl zaniknout „v důsledku dohody o narovnání žalobce s dlužníkem“.
c) Požadavek na úhradu žalované částky (jako nesplacené jistiny pohledávky ze smlouvy o úvěru) neodporuje dobrým mravům a nezakládá (značnou) nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran.
d) Na úhradu žalované částky dlužník v rámci insolvenčního řízení zaplatil 40.818,- Kč (žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět); další (v insolvenčním řízení dlužníka uskutečněné) plnění dlužníka (146.313,40 Kč) bylo nutné započíst na zjištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru podle pravidel určených ustanovením §165 odst. 4 insolvenčního zákona. Vzhledem k zásadě poměrného uspokojení těchto pohledávek připadá „na jistinu s úroky“ částka 119.680,- Kč [146.313,40 x (933.986/1.141.832,85)].
Proto soud prvního stupně vyhověl žalobě v rozsahu částky 128.232,- Kč a zamítl ji ohledně částky 119.680,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 28. ledna 2020, č. j. 17 Co 243/2018-251:
1) Zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu II. výroku o zamítnutí žaloby co do částky 56.876,84 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok).
2) Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu II. výroku o zamítnutí žaloby co do částky 62.803,16 Kč a uložil žalované zaplatit žalobci částku 62.803,16 Kč ve lhůtě do tří měsíců od právní moci rozsudku (druhý výrok).
3) Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu III. výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 128.232,- Kč; ve zbývající části bodu III. výroku jej změnil tak, že žalovaná je povinna splnit uloženou povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku (třetí výrok).
4) Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).
Přitom šlo o druhý rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, když v pořadí první rozsudek ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 17 Co 243/2018-199, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. května 2019, sp. zn. 33 Cdo 1010/2019, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud především konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení žalobce vzal žalobu zpět ohledně částky 56.876,84 Kč (s odůvodněním, že v tomto rozsahu započítal na úhradu žalované částky další plnění, které obdržel z insolvenčního řízení dlužníka v průběhu odvolacího řízení); proto v uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé zrušil a řízení zastavil (§222a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ‒ dále jen „o. s. ř.“).
Následně odvolací soud, poté, co zčásti zopakoval dokazování, uzavřel, že:
a) Dlužník podepsal smlouvu o úvěru (i) za žalovanou, a to na základě plné moci, kterou mu žalované udělila (viz údaj u podpisu dlužníka, podle něhož smlouvu o úvěru podepsal „jménem svým a dle plné moci i jménem“ žalované). Žalovanou zavazují též VÚP, na které smlouva o úvěru odkazuje; jakkoli VÚP podepsal jen dlužník, lze mít za to, že i v tomto směru jednal za žalovanou.
b) Jelikož dohoda dle výslovného ujednání neruší a nenahrazuje závazek ze smlouvy o úvěru, nemůže jít o novaci ve smyslu ustanovení §1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; ostatně dohoda obsahuje i uznávací prohlášení žalované o její povinnosti uhradit žalobci nesplacenou část úvěru.
c) Podle předchozího (kasačního) rozsudku Nejvyššího soudu „nelze na žalovanou v předmětné věci nahlížet jako na spotřebitelku“, když dlužník uzavřel smlouvu o úvěru za účelem financování své podnikatelské činnosti.
d) Plnění poskytnuté žalobci v insolvenčním řízení dlužníka v období od 23. září 2017 do rozhodnutí soudu prvního stupně ve výši 146.313,40 Kč je nutné poměrně rozdělit mezi dlužnou jistinu úvěru „s příslušenstvím“ [rozuměj kapitalizovaným úrokem, na který se hledí jako na nový úvěr, který se slučuje s dosavadním úvěrem (viz VÚP)] a smluvní pokutu (počítáno dle výše těchto pohledávek), neboť jde v tomto ohledu o „dvě samostatné jistiny dvou pohledávek“. Soud prvního stupně tak postupoval správně, když pro účely výpočtu poměru mezi těmito pohledávkami vyšel z výše dlužné jistiny úvěru ve výši 933.986,- Kč.
e) Není správný způsob, jakým soud prvního stupně započítal poměrnou část plnění v insolvenčním řízení připadající na dlužnou jistinu úvěru na nárok uplatněný žalobou. Byl-li do rozhodnutí soudu prvního stupně snížen dluh na jistině úvěru (933.986,- Kč) o částku 119.680 Kč (poměrnou část z částky 146.313,40 Kč), zbývalo žalované zaplatit z tohoto důvodu na jistině úvěru „stále“ 814.306,- Kč, tj. částku značně převyšující nárok uplatněný žalobou. V průběhu odvolacího řízení bylo uhrazeno na pohledávku z titulu nesplacené jistiny úvěru v insolvenčním řízení dlužníka dalších 102.168,21 Kč (jde o poměrnou část z částky 124.904,48 Kč) a 8.531,20 Kč; na jistině úvěru tak stále zbývá zaplatit částku 703.606,59 Kč.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že žalobou uplatněný nárok (po částečných zpětvzetích ohledně částek 40.818 Kč a 56.876,84 Kč) je v rozsahu zbývající částky 191.035,16 Kč po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu vyhovujících výroků ve věci samé ‒ viz §41 odst. 2 o. s. ř.) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky „podpisu zmocněnce za zmocnitele“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 25 Cdo 283/2005), jakož i právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
1) Jakým způsobem má dojít k započtení plnění poskytnutého věřiteli v insolvenčním řízení na přihlášené jistiny věřitele v případě, že věřitel do jednoho insolvenčního řízení přihlásil více jistin za dlužníkem?
2) Jaký je právní dopad uzavření dohody o narovnání k části dluhu bez účasti vedlejšího účastníka nebo solidárního dlužníka v rámci insolvenčního řízení, jenž byl s dlužníkem zavázán společně a nerozdílně k uhrazení předmětného dluhu, který je pak po dovolateli vymáhán samostatně s příslušenstvím?
Dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je vázána (i) VÚP. Potud zdůrazňuje, že dlužník VÚP podepsal (akceptoval) jen „za svou osobu“ (u podpisu dlužníka není uvedeno, že podepisuje též jako zástupce žalované) a nikoli za žalovanou; proto nebyla povinna splácet úvěr za dlužníka. Navíc, i kdyby podpisem dlužníka VÚP potvrdila, neměla tato skutečnost „právní účinky přistoupení k dluhu či ručitelského prohlášení“. V daných souvislostech pouze připouští, že jí vznikl závazek z titulu zajištění pohledávky dlužníka ze smlouvy o úvěru zástavní právem.
Dále s poukazem na obsah dohody namítá, že v dohodě se k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru zavázal jen dlužník; „došlo“ tak ke „kumulativní novaci závazku“ a žalované „nemohl vzniknout závazek uhradit žalobci uplatňovaný nárok“. Samotné (v dohodě obsažené) uznání dluhu žalovanou je neplatné, když nelze uznat neexistující závazek.
Dovolatelka rovněž zpochybňuje správnost „započtení plnění poskytnutého v rámci insolvenčního řízení dlužníka“, které má za rozporné s ustanovením §165 odst. 4 insolvenčního zákona, když odvolací soud „nesprávně spojil jistinu poskytnutého úvěru s kapitalizovaným úrokem“.
Připomíná rovněž, že insolvenční správce dlužníka a žalobce uzavřeli „dohodu o narovnání“, podle níž byl původní závazek dlužníka nahrazen závazkem novým, k němuž žalovaná „nepřistoupila“. Přesto žalobce po žalované (neoprávněně) vymáhá pohledávku z úvěru, a to v situaci, kdy smlouvu o úvěru žalovaná uzavřela jako spotřebitelka.
Proto dovolatelka hodnotí žalobou uplatněný nárok jako rozporný s dobrými mravy a zásadou „poctivosti v právním styku“ a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K řešení právní otázky závaznosti jednání zmocněnce na základě plné moci není dovolání přípustné již proto, že dlužník podepsal samotnou smlouvu o úvěru jednak jako strana smlouvy, jednak jako zástupce žalované (označené jako vedlejší účastník) na základě plné moci. Za stavu, kdy smlouva o úvěru výslovně odkazovala na VÚP, vázala smluvní strany (rozuměj i žalovanou) i v rozsahu VÚP, které byly její přílohou a s nimiž byl dlužník seznámen a podepsal je. Přitom možnost určit část obsahu smlouvy i odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené (jako v projednávané věci) vyplývá přímo z dikce ustanovení §273 odst. 1 obch. zák. Jelikož dlužník podepsal smlouvu o úvěru obsahující ujednání, že část obsahu smlouvy je určena VÚP, které jsou přílohou smlouvy, byl s nimi seznámen a výslovně s nimi souhlasil, též jako zástupce žalované na základě plné moci (a tato plná moc opravňovala dlužníka i k tomu, aby „sjednal a podepsal za žalovanou její přistoupení coby solidárního dlužníka ke smlouvě o úvěru s původním věřitelem za předpokladu, že zmocněný bude dlužníkem“), je právní posouzení věci v tomto směru v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 2364/2009, a ze dne 29. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 151/2011, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013, sp. zn. 23 Cdo 1098/2012, uveřejněný pod číslem 63/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani námitky dovolatelky, podle nichž: a) ani případný podpis VÚP dlužníkem (jako jejím zástupcem) nemohl mít účinky přistoupení k dluhu či ručitelského prohlášení, b) dohoda je „kumulativní novací“ závazku ze smlouvy o úvěru a povinnost k plnění tak tížila (jen) dlužníka, který se zavázal uhradit poskytnutý úvěr a c) uznání závazku obsažené v dohodě je neplatné, když nelze uznat neexistující závazek.
Ve vztahu k těmto námitkám dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné, a takový údaj neplyne (nelze jej dovodit) ani z obsahu dovolání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
Ostatně, dovolatelka při formulaci shora zmíněných námitek zčásti vychází z jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu (z dohody zjevně plyne, že tato neruší a nenahrazuje smlouvu o úvěru a závazky z ní, přičemž ani v případě, kdyby „novou“ dohodu o splátkovém kalendáři uzavřel jen dlužník, by tato skutečnost nic neměnila na již vzniklých závazcích žalované), zčásti pomíjí, že odvolací soud nezaložil své právní posouzení věci na závěru, že žalovaná převzala za splnění závazku dlužníka ručení (VÚP jsou součástí samotné smlouvy o úvěru a vznik solidárního závazku žalované k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru zcela odpovídá i obsahu plné moci udělené žalovanou dlužníku), a výhrada neplatnosti uznání závazku žalovanou vychází z (nenaplněného) předpokladu, že závazek žalované nevznikl.
Dovolání není přípustné ani k řešení právní otázky „dopadu dohody o narovnání“ uzavřené v rámci insolvenčního řízení (jen) mezi žalobcem a insolvenčním správcem dlužníka. „Výsledkem“ incidenčního sporu vedeného insolvenčním soudem pod sp. zn. 79 ICm 938/2019 totiž byla dohoda, podle níž (mimo jiné) byly v insolvenčním řízení zjištěny pohledávky žalobce za dlužníkem z titulu smlouvy o úvěru v úhrnné výši 1.230.393,92 Kč [sestávající z pohledávek na úhradu původní jistiny úvěru, kapitalizovaných úroků (k původní jistině přirostlých do rozhodnutí do úpadku dlužníka) a smluvní pokuty v celkové výši 1.141.832,85 Kč a dalších úroků v částkách 28.446,17 Kč a 60.114,90 Kč], přičemž další původně přihlášené (a insolvenčním správcem dlužníka popřené) pohledávky vzal žalobce zpět. K tomu, že nešlo o dohodu o narovnání, nýbrž o „částečné vzdání se nároku a částečné uznání závazku“, srov. např. závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 557/2018, uveřejněném pod číslem 87/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Konečně dovolání není přípustné ani pro posouzení námitky týkající se „vymáhání žalované částky v rozporu s dobrými mravy a zásadou poctivosti v právním styku za situace, kdy žalovaná neuzavřela smlouvu o úvěru v souvislosti se svou podnikatelskou činností, ale v pozici spotřebitele“. Závěr o tom, že žalovaná neuzavřela smlouvu o úvěru jako spotřebitel, totiž Nejvyšší soud přijal již v předchozím rozsudku v dané věci, přičemž na něm nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Žádné pochybnosti nelze mít ani o tom, že požadavek na vrácení dosud nesplacené původní jistiny úvěru v daných poměrech nelze hodnotit jako nepoctivý nebo odporující dobrým mravům (k tomu v obecné poloze srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 57/2015, včetně judikatury Nejvyššího soudu shrnuté v jeho důvodech, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2021, sp. zn. 23 Cdo 2127/2021).
Dovolání je však přípustné k řešení právní otázky týkající se výkladu ustanovení §165 odst. 4 insolvenčního zákona, jde-li o způsob započtení plnění poskytnutého věřiteli (žalobci) jako přihlášenému věřiteli v insolvenčním řízení dlužníka za situace, kdy věřitel do insolvenčního řízení přihlásil jistiny více pohledávek (a tyto byly zjištěny); potud jde o právní otázku dosud Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězenou.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §165 odst. 4 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, plnění poskytnuté věřiteli po rozhodnutí o úpadku postupem podle tohoto zákona k uspokojení jeho pohledávky se započte nejprve na jistinu, pak na úroky, poté na úroky z prodlení a nakonec na náklady spojené s uplatněním pohledávky.
Nejvyšší soud v době po podání dovolání v projednávané věci v rozsudcích ze dne 27. října 2021, sp. zn. 29 Cdo 2454/2019 a sp. zn. 29 Cdo 3218/2019 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přirostly-li podle dohody stran smlouvy o úvěru smluvené úroky, s jejichž úhradou byl úvěrový dlužník v prodlení, k jistině před rozhodnutím o úpadku úvěrového dlužníka, je částka, kterou úvěrový dlužník uhradil věřiteli podle zvoleného způsobu řešení úpadku v průběhu insolvenčního řízení na úhradu této části pohledávky (přihlášené a zjištěné jako část jistiny vzniklá kapitalizací úroků), úhradou jistiny pohledávky ve smyslu ustanovení §165 odst. 4 insolvenčního zákona.
Současně je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky (viz ustanovení §121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), nýbrž jistinou pohledávky (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, uveřejněného pod číslem 21/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ze shora uvedeného pro poměry projednávané věci plyne, že plnění vyplacené žalobci (insolvenčnímu věřiteli dlužníka s výše zjištěnými pohledávkami) bylo v souladu s ustanovením §165 odst. 4 insolvenčního zákona započteno nejprve na jistiny (zjištěných) pohledávek z titulu nesplaceného úvěru a smluvní pokuty, a to poměrně [viz též ustanovení §1 písm. a), §5 písm. a) a b) insolvenčního zákona].
Samotná skutečnost, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku z titulu nesplacené jistiny úvěru jako dvě dílčí pohledávky (jistinu původně „půjčené“ částky a „část jistiny úvěru odpovídající částečně umořenému kapitalizovanému úroku z úvěru“), na shora uvedeném nic nemění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3218/2019).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním dotčených výrocích ve věci samé správné, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž existenci přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti ‒ §242 odst. 3 o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované Nejvyšší soud zamítl a žalobci v dovolacím řízení podle obsahu spisu účelně vynaložené náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu