ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1917.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 1917/2021-1524
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce BULANA společnost s ručením omezeným (spol. s r. o.) , se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 207/9, PSČ 741 01, identifikační číslo osoby 47666757, zastoupeného JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, PSČ 602 00, proti žalovanému MBZ M s. r. o. , se sídlem v Brně, Francouzská 375/41, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25527347, zastoupenému JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 48 Cm 95/2000, za účasti Mgr. Ladislavy Kolínové , advokátky, se sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298/22, PSČ 500 04, jako správkyně konkursní podstaty úpadce MBZ spol. s r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 46902325, coby vedlejší účastnice řízení na straně žalobce, zastoupené JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1620/30, PSČ 500 02, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2021, č. j. 13 Cmo 20/2016-1433, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 3.388 Kč, k rukám zástupce žalobce.
III. Žalovaný je povinen zaplatit vedlejší účastnici řízení na straně žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 2.800 Kč, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 21. prosince 2001, č. j. 48 Cm 95/2000-165, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se tehdejší žalobci [a/ BULANA společnost s ručením omezeným (spol. s r. o.)] a b/ Ing. Jiří Wimmer, jako správce konkursní podstaty úpadce MBZ spol. s r. o. v likvidaci, domáhali vůči žalovanému (MBZ M s. r. o.) určení, že kupní smlouva uzavřená 29. května 1998 (dále též jen „kupní smlouva“) mezi žalovaným a společností MBZ spol. s r. o. (dále též jen „úpadce“), jejímž předmětem byl prodej 11 (označených) nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále jen „nemovitosti“), je neúčinná (body I. a II. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
2. Usnesením ze dne 30. října 2002, č. j. 13 Cmo 254/2002-183, Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců zrušil rozsudek konkursního soudu ze dne 21. prosince 2001 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Usnesením ze dne 3. června 2003, č. j. 48 Cm 95/2000-240 (které nabylo právní moci dne 17. srpna 2003), Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále rovněž jen „konkursní soud“) zastavil (pro zpětvzetí žaloby v této části) řízení o odpůrčí žalobě žalobce b/ (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi tímto žalobcem a žalovaným (bod II. výroku).
4. Rozsudkem ze dne 20. června 2003, č. j. 48 Cm 95/2000-244, konkursní soud:
[1] Žalobu (opět) zamítl (vůči žalobci a/, nyní již jedinému žalobci) [bod I. výroku].
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
5. Usnesením ze dne 5. ledna 2004, č. j. 13 Cmo 402/2003-266, odvolací soud (k odvolání žalobce) zrušil rozsudek konkursního soudu ze dne 20. června 2003 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Rozsudkem ze dne 10. října 2006, č. j. 48 Cm 95/2000-328, konkursní soud:
[1] Žalobu (opět) zamítl ( bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
7. Rozsudkem ze dne 17. října 2007, č. j. 11 Cmo 116/2007-372, odvolací soud (k odvolání žalobce):
[1] Změnil rozsudek konkursního soudu ze dne 10. října 2006 tak, že určil, že kupní smlouva je „vůči konkursní podstatě úpadce“ neúčinná (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
8. Rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 30 Cdo 2342/2008-415, Nejvyšší soud (k dovolání žalovaného) zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. října 2007 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Rozsudkem ze dne 24. února 2011, č. j. 11 Cmo 116/2007-456, odvolací soud:
[1] Připustil, aby do řízení vstoupila coby vedlejší účastnice řízení na straně žalobce Mgr. Ladislava Kolínová, jako správkyně konkursní podstaty úpadce (první výrok).
[2] Změnil rozsudek konkursního soudu ze dne 10. října 2006 tak, že určil, že kupní smlouva je „vůči konkursní podstatě úpadce“ neúčinná (druhý výrok).
[3] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
10. Rozsudkem ze dne 25. června 2013, č. j. 29 Cdo 2543/2011-489 ( posléze uveřejněným pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.) , Nejvyšší soud (k dovolání žalovaného) zrušil (ve výrocích o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení) jak rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. února 2011, tak rozsudek konkursního soudu ze dne 10. října 2006, a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
11. Rozsudkem ze dne 13. června 2016, č. j. 48 Cm 95/2000-1203, konkursní soud:
[1] Žalobu (opět) zamítl ( bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku), včetně nákladů státu (bod III. výroku).
12. Konkursní soud – vycházeje z ustanovení §16 odst. 1 a §28 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a z ustanovení §42a, §151a odst. 1, §151f odst. 1 a §531 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
13. Nynější žalobce, jenž do řízení vstoupil namísto původního žalobce [společnosti Slovnaft Moravia, spol. s r. o. - dále jen „společnost S“)], je ve smyslu §16 ZKV aktivně věcně legitimován k vedení sporu, jelikož (stejně jako předtím společnost S) je konkursním věřitelem úpadce.
14. Kupní smlouvu uzavřely osoby sobě blízké.
15. Důvodem pro zamítnutí žaloby je skutečnost, že pohledávky věřitelů zajištěné zástavním právem váznoucím na nemovitostech již byly uhrazeny, a to ve výši, která odpovídá hodnotě převáděných nemovitostí ke dni uzavření kupní smlouvy. Stalo se tak složením částky 30 miliónů Kč do notářské úschovy k uspokojení pohledávek zajištěných zástavním právem váznoucím na sporných nemovitostech (vyplacením zástav) a tím, že na základě dohody z 9. června 1998 převzal žalovaný (dle §531 obč. zák.) dluh (pozdějšího) úpadce vůči společnosti DEUP, spol. s r. o. (dále jen „společnost D“) ve výši minimálně 5,8 miliónů Kč, čímž se snížilo množství nezajištěných věřitelů (pozdějšího) úpadce.
16. Žalovaný tak na závazky (pozdějšího) úpadce a závazky, které mohly být uspokojeny z majetku (pozdějšího) úpadce, poskytl částku, která je ekvivalentní hodnotě daných nemovitostí, a o takto uhrazené závazky se snížila povinnost úpadce tyto závazky (dluhy) uhradit, nebo strpět jejich uhrazení zpeněžením nemovitostí.
17. Kupní cena tudíž nebyla vymožena proto, že žalovaný uspokojil zástavní věřitele a částečně snížil závazky (dluhy) pozdějšího úpadce, s tím, že po použití předem vyplaceného nájemného od společnosti D žalovaný neměl (kromě sporných nemovitostí) žádný významnější majetek použitelný k úhradě nedoplatku kupní ceny.
18. K námitce vedlejší účastnice, že odstoupila od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny, konkursní soud pro úplnost uvádí, že právo odstoupit od kupní smlouvy se promlčelo v tříleté promlčecí době, přičemž žalovaný námitku promlčení vznesl, takže k odstoupení nelze přihlížet.
19. K odvolání žalobce a vedlejší účastnice odvolací soud rozsudkem ze dne 7. března 2018, č. j. 13 Cmo 20/2016-1267:
[1] Potvrdil rozsudek konkursního soudu ze dne 13. června 2016 v bodech I. a III. výroku (první výrok).
[2] Změnil rozsudek konkursního soudu ze dne 13. června 2016 v bodu II. výroku o nákladech řízení (první výrok).
[3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
20. Rozsudkem ze dne 30. června 2020, č. j. 29 Cdo 3577/2018-1362, Nejvyšší soud (k dovolání žalobce a vedlejší účastnice):
[1] Odmítl dovolání vedlejší účastnice (první výrok).
[2] Zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. března 2018 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).
21. Rozsudkem ze dne 10. února 2021, č. j. 13 Cmo 20/2016-1433, odvolací soud:
[1] Změnil rozsudek konkursního soudu ze dne 13. června 2016 tak, že určil, že kupní smlouva je neúčinná vůči konkursním věřitelům úpadce (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý a třetí výrok) a o nákladech státu (čtvrtý výrok).
22. Odvolací soud – vycházeje z nosných závěrů zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 a z ustanovení §16 ZKV a §42a obč. zák. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
23. Skutkový stav věci zjištěný konkursním soudem je dostatečný k tomu, aby na jeho základě bylo možné přijmout skutkové a právní závěry.
24. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem konkursního soudu, že se žalobce stal věřitelem úpadce, neboť původní žalobce (společnost S) mu postoupil část pohledávky za úpadcem, což vzal konkursní soud na vědomí usnesením z 20. února 2003, č. j. 45 K 27/99-8 (jde zjevně o číslo jednací z přihláškového spisu).
25. Co do ekvivalentnosti plnění z kupní smlouvy odkazuje odvolací soud na závěry vyslovené Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. června 2020. Sjednaná kupní cena (35 miliónů Kč) byla cenou obvyklou, avšak (pozdějšímu) úpadci se nedostalo žádného reálného protiplnění, ani v rozsahu nezanedbatelné částky 6,1 miliónu Kč, z níž by se mohli uspokojit věřitelé úpadce. Proto je kupní smlouva neúčinným právním úkonem, neboť ke zkrácení věřitelů úpadce skutečně došlo.
26. K námitce žalovaného, že (pozdější) úpadce neměl nikdy v úmyslu zkrátit věřitele odporovaným právním úkonem, odvolací soud doplňuje, že stačí úmysl nepřímý. Vytkl-li si (pozdější) úpadce za konečný cíl něco jiného, než zkrácení věřitelů (v součinnosti se žalovaným), s tím, že vyplatí zástavní věřitele, jejichž pohledávky jsou zajištěny spornými nemovitostmi, a uhradí kupní cenu z prostředků získaných z pronájmu nemovitostí, pak si obě smluvní strany musely být vědomy toho, že nezíská-li žalovaný z pronájmu dostatek finančních prostředků k pokrytí kupní ceny, pak dojde ke zkrácení uspokojení věřitelů (pozdějšího) úpadce.
27. Vědomost obou smluvních stran je dána především tím, že za ně jednaly stejné fyzické osoby, jimž bylo známo (jak se podává z dokazování), že v době uzavření kupní smlouvy neměl žalovaný prostředky na zaplacení kupní ceny (spoléhal se na to, že ji uhradí z nájemného, k čemuž nedošlo). S tím byly srozuměny nejen smluvní strany, ale též likvidátor (pozdějšího) úpadce, jenž s nimi spolupracoval a podílel se na realizaci celého projektu spočívajícího v převodu sporných nemovitostí žalovanému a v jejich následném pronájmu.
28. V důsledku závěrů obsažených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 proto odvolací soud zamítl návrh žalovaného na provedení dokazování k otázce, proč nedošlo k vymožení zbytku kupní ceny. Tento závěr (vyplývající ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013) se totiž stává obsoletním ve světle závěru zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 [ ve zrušujícím rozsudku ze dne 25. června 2013 se Nejvyšší soud nezabýval a nemohl zabývat reálností plnění na kupní cenu provedeným zápočtem, jelikož podle (tehdejších) skutkových zjištění žalovaný částku 6 miliónu Kč na kupní cenu zaplatil ] za situace, kdy k žádné dílčí platbě nedošlo a (pozdějšímu) úpadci se nedostalo žádného reálného plnění.
29. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. února 2021 podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá (poměřováno obsahem dovolání) o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K ohlášeným dovolacím důvodům argumentuje dovolatel následovně:
Dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.
30. Potud dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu, že došlo ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky, je pouhou spekulací a nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, neboť nejenže žalobce žádnou vymahatelnou pohledávkou nedisponuje, ale navíc bylo prokázáno, že žalovaným byly vypořádány zástavy ve výši 49 miliónů Kč a uhrazeno 6 miliónů Kč a 8 miliónů Kč jako cena za postoupení pohledávky. Dohromady bylo plněno do konkursní podstaty úpadce 63 miliónů Kč, i když cena převedených nemovitostí dle znaleckého posudku činila 35 miliónů Kč. Vypořádáním zástavních věřitelů byl vytvořen předpoklad vyššího poměrného uspokojení věřitelů s ostatními pohledávkami. Výsledkem dokazování tak bylo, že k žádnému zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky nedošlo, když postavení věřitelů se nezhoršilo; naopak se zlepšilo úplným uspokojením oddělených věřitelů, neboť výhodnější postavení získali ostatní věřitelé.
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
31. Odvolací soud porušil ustanovení §243d o. s. ř., když (ač vázán závazným právním názorem dovolacího soudu a ač dovolatel navrhl dokazování potud doplnit) neprovedl dokazování k otázce, proč se nevymohl zbytek kupní ceny, je-li pohledávka součástí konkursní podstaty. S přihlédnutím k dikci §213 odst. 4, §213a a §118a odst. 2 o. s. ř. pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že změnil rozsudek konkursního soudu ze dne 13. června 2016, aniž prováděl dokazování, takže nemohl učinit nová skutková zjištění v rozsahu dovolujícím mu rozhodnout odlišně do konkursního soudu. Tím (podle dovolatele) obešel zákonný procesní postup, čímž nejenže konal v rozporu se zásadou legitimního očekávání, ale (též) zkrátil dovolatele na jeho právech. Tím, že se nezabýval zjišťováním, proč nedošlo k vymožení zbytku kupní ceny, porušil odvolací soud (dle dovolatele) základní právo účastníka dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť „zatížil opětovně řízení vadou spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem ve dvoustupňovém řízení“.
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
32. Potud dovolatel namítá, že právní názor dovolacího soudu (ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. června 2020), že v důsledku zápočtu nebyla reálně (skutečně) zaplacena část kupní ceny ve výši 6,1 miliónu Kč (převzatý odvolacím soudem) nemá oporu v zákonné úpravě platné v době uskutečnění právního úkonu, včetně dělení plnění na „skutečné“ a „neskutečné“. Dovozuje rovněž, že Nejvyšší soud se měl vyjádřit k tomu, zda by věřitelé nebyli více poškozeni tím, že by nebyli uspokojeni zástavní věřitelé.
33. Z napadeného rozhodnutí též není zřejmé (uvádí dovolatel), zda zjištěný skutkový stav dopadá na znění tehdy platného §42a obč. zák., tedy, zda byl vůbec prokázán úmysl kohokoli zkrátit, zda ke zkrácení věřitelů vůbec došlo, a jak by byli věřitelé uspokojeni, kdyby pozdější úpadce kupní smlouvu neuzavřel.
34. Závěrem dovolatel připomíná, že se posuzuje právní úkon učiněný před 23 lety a v podstatě stejnou dobu soudy hledají „právo“, přičemž je otázkou, zda takovým tempem rozhodování „ovlivnily“ právní jistotu účastníků, když dovolatel měl po dobu několika let za to, že kupní smlouva na právech nikoho nezkrátila a že je oprávněným vlastníkem nemovitostí.
35. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že napadené rozhodnutí se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
36. Vedlejší účastnice ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc za to, že není důvodné.
37. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. vedle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 41/2011“), v podrobnostech dále i odstavec [36] zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020.
38. Dovolání proti prvnímu (měnícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. února 2021 (ve věci samé) je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud se tedy dále zabýval jeho důvodností.
39. Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč. , a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 10/2014“).
40. Právní posouzení věci vychází z následujících skutkových zjištění (shrnutých již ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020):
41. Pozdější úpadce prodal sporné nemovitosti žalovanému kupní smlouvou ze dne 29. května 1998 za dohodnutou kupní cenu ve výši 35 miliónů Kč. Účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí nastaly 29. května 1998. Přímo pozdějšímu úpadci nezaplatil žalovaný na dohodnutou kupní cenu ničeho.
42. V době převodu nemovitostí na žalovaného (29. května 1998) vázlo na sporných nemovitostech zástavní právo:
[1] k zajištění pohledávky Komerční banky, a. s. (dále jen „banka K“), z titulu úvěru poskytnutého pozdějšímu úpadci ve výši 1 miliónu Kč podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 18. května 1994,
[2] k zajištění pohledávky banky K z titulu úvěru poskytnutého pozdějšímu úpadci ve výši 2 miliónů Kč podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29. června 1995,
[3] k zajištění pohledávky banky K z titulu úvěru poskytnutého pozdějšímu úpadci ve výši 2 miliónů Kč podle (další) smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29. června 1995,
[4] k zajištění pohledávky banky K z titulu úvěru poskytnutého společnosti „Víno Marinčák, spol. s r. o. Mikulov“ [ od 29. dubna 2005 zapsané pod obchodní firmou Travel Wine, spol. s r. o. (dále jen „společnost T“) ], ve výši 40 miliónů Kč podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 18. listopadu 1996,
[5] k zajištění pohledávky Československé obchodní banky, a. s. (dále jen „banka Č“), z titulu úvěru poskytnutého pozdějšímu úpadci ve výši 6 miliónů Kč podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 12. prosince 1996,
[6] zřízené rozhodnutím Finančního úřadu v Mikulově (dále jen „finanční úřad“) ze dne 16. prosince 1997 k zajištění daňových nedoplatků pozdějšího úpadce ve výši 1.928.860 Kč.
43. Po prodeji nemovitostí pozdější úpadce neměl dostatek vlastního majetku k uspokojení nezajištěných věřitelů. Žalovaný kromě koupených nemovitostí neměl žádný významnější majetek, z nějž by byl schopen uhradit dohodnutou kupní cenu (vše záviselo na tom, jakou částku se mu podaří získat dlouhodobým pronájmem nemovitostí).
44. Dohodou ze dne 9. června 1998 uzavřenou mezi společností D, (pozdějším) úpadcem a žalovaným převzal žalovaný (dle §531 obč. zák.) dluh (pozdějšího) úpadce vůči společnosti D ve výši 6,1 miliónu Kč. Tamtéž se žalovaný (již coby nový dlužník) dohodl se společností D, že pro případ, že žalovaný nejpozději k 30. červnu 1998 uhradí částku 5.050.000 Kč, se společnost D vzdává práva na zaplacení zbývající části dluhu.
45. Dohodou uzavřenou dne 30. června 1998 se žalovaný dohodl s (pozdějším) úpadcem, o započtení pohledávky (pozdějšího) úpadce z titulu kupní ceny podle kupní smlouvy ve výši 6,1 miliónu Kč proti pohledávce, kterou měl mít žalovaný ve stejné výši vůči (pozdějšímu) úpadci podle dohody o převzetí dluhu z 9. června 1998.
46. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Davida Hrazdíry ze dne 15. září 1998, objednaného pozdějším úpadcem, činila k uvedenému dni obvyklá (tržní) hodnota pohledávky pozdějšího úpadce vůči žalovanému z titulu nedoplatku kupní ceny v nominální hodnotě 28,9 miliónů Kč částku 7.225.000 Kč.
47. Pozdější úpadce (jako postupitel) jednající likvidátorem Ing. Radomírem Daňhelem uzavřel se společností Excel Corporation a. s. (dále jen „společnost E“) jako postupníkem dne 14. prosince 1998 smlouvu o postoupení pohledávky, účinnou téhož dne, kterou této společnosti postoupil pohledávku za žalovaným z titulu nedoplatku kupní ceny ve výši 28,9 miliónů Kč a pohledávku za žalovaným ve výši 1,4 miliónu Kč (tedy pohledávky v celkové výši 30,3 miliónů Kč) za úplatu ve výši 8,5 miliónů Kč.
48. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Josefa Michálka ze dne 2. května 2000 činila obvyklá (tržní) hodnota „pohledávky“ pozdějšího úpadce vůči žalovanému ve výši 30,3 miliónů Kč ke dni postoupení společnosti E (14. prosince 1998) částku 6,6 miliónů Kč.
49. Usnesením ze dne 23. dubna 1999, sp. zn. 45 K 27/99, prohlásil konkursní soud konkurs na majetek úpadce.
50. Žalovaný (jako pronajímatel) poté, co se stal vlastníkem nemovitostí, uzavřel se společností DEA Mineraloel ČR spol. s r. o. (dále jen „společnost DM“) nájemní smlouvu, kterou této společnosti pronajal nemovitosti k užívání na dobu 15 let (počítanou ode dne předání a převzetí předmětu nájmu) za nájemné dohodnuté částkou 30 miliónů Kč, které měla společnost DM v plné výši (předem) uhradit do 7 dnů od uzavření nájemní smlouvy složením do notářské úschovy, s tím, že bude použito na částečné plnění závazků pronajímatele z úvěrových smluv zajištěných zástavními smlouvami uvedenými na listu vlastnictví.
51. Společnost DM složila dne 14. května 1999 do notářské úschovy částku 51 miliónů Kč, přičemž:
[1] částky 15.894.500 Kč, 15,1 miliónů Kč a 2.605.500 Kč (celkem 33,6 miliónů Kč) měly být vyplaceny společnosti William & Henry Morton a. s. (dále jen „společnost W“), která „odkoupila“ pohledávky banky K zajištěné zástavním právem na sporných nemovitostech,
[2] částka 2.710.000 Kč měla být uhrazena bance Č za účelem uspokojení její pohledávky zajištěné zástavním právem zřízeným zástavní smlouvou ze dne 12. prosince 1996,
[3] částka 5.487.000 Kč měla být vyplacena finančnímu úřadu k uspokojení pohledávky zajištěné zákonným zástavním právem na nemovitostech.
52. Společnost W potvrdila, že poté, co jí v roce 1999 bylo vyplaceno z notářské úschovy více než 33 miliónů Kč, se vzdala zástavního práva ke sporným nemovitostem.
53. Rozsudkem ze dne 7. června 2012, č. j. 42 Cm 13/2008-306, konkursní soud zčásti (ohledně 4 staveb občanské vybavenosti) vyhověl žalobě, kterou se žalovaný (jako žalobce) domáhal vůči vedlejší účastnici (jako žalované) vyloučení sporných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce a ve zbývajícím rozsahu vylučovací žalobu zamítl. Rozsudkem ze dne 25. února 2013, č. j. 10 Cmo 53/2012-358 (který nabyl právní moci 14. března 2013), odvolací soud změnil vyhovující výrok rozsudku konkursního soudu ze dne 7. června 2012 tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl; v zamítavém výroku o věci samé tento rozsudek potvrdil. Oba soudy měly pro výsledek sporu za určující, že odvolací soud rozsudkem ze dne 24. února 2011 vyhověl odpůrčí žalobě.
54. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu, zákona o konkursu a vyrovnání, insolvenčního zákona, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“):
§213 (o. s. ř.)
(1) Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
(2) Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
(…)
§16 (ZKV)
(1) Právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v §42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel.
(2) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit nejen proti osobám, které s úpadcem sjednaly odporovatelný právní úkon, nýbrž i proti jejich dědicům; proti třetím osobám jen tehdy, jestliže jim byly známy okolnosti odůvodňující odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu předchůdci.
(3) Odporovatelným právním úkonem nemůže být vyrovnána vzájemná pohledávka odpůrce proti úpadci.
(4) Vše, o co byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, musí být vráceno do podstaty, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
(…)
§432 (insolvenčního zákona)
Přechodné ustanovení
(1) Pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona se použijí dosavadní právní předpisy.
(…)
§42a (obč. zák.)
Odporovatelnost
(1) Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
(2) Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
(3) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
(4) Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
§3036 (o. z.)
Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
55. Ustanovení §213 odst. 1 a 2 o. s. ř. je citováno ve znění účinném do 31. prosince 2007 (pro věc rozhodném); srov. odstavec 37. shora a opět i R 41/2011 a ( v podrobnostech) odstavec [36] zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020.
56. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení §16 odst. 1 až 4 ZKV již v době uzavření kupní smlouvy (29. května 1998) a prohlášení konkursu na majetek úpadce (23. dubna 1999) a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání nahrazen insolvenčním zákonem, nedoznalo změn. S přihlédnutím k ustanovení §432 odst. 1 insolvenčního zákona, účinnému beze změny od 1. ledna 2008, je však ustanovení §16 ZKV v dané věci nadále použitelné.
57. Ustanovení §42a obč. zák. v citovaném znění (pro věc rozhodném) platilo rovněž již v době uzavření kupní smlouvy a prohlášení konkursu na majetek úpadce a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznalo změn. S přihlédnutím k ustanovení §3036 o. z., účinnému beze změny od 1. ledna 2014, a k závěrům formulovaným např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2018, sp. zn. 21 Cdo 5011/2017, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 7-8, ročníku 2019, pod číslem 70, platí, že podmínky odporovatelnosti právního úkonu, který byl učiněn (jako v této věci) před 1. lednem 2014, se posuzují podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
58. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovolací argumentaci následující závěry:
K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
59. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného pod číslem 27/1999 Sb. rozh. obč. ).
60. Poměřováno výše shrnutými skutkovými zjištěními skutkové závěry odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování v podstatné části mají. Obsah námitek uplatněných dovolatelem k tomuto dovolacího důvodu necílí na vadu skutkových zjištění nebo na vadu skutkových závěrů, jež odvolací soud na základě těchto zjištění formuloval, nýbrž se vymezuje vůči tomu, jak odvolací soud pro věc rozhodné skutečnosti vyhodnotil (co do závěru, že kupní smlouvou došlo ke zkrácení věřitelů) v rovině právní.
61. Dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. tedy dán není (v rovině právní se Nejvyšší soud s uplatněnými námitkami vypořádá v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
62. V rámci tohoto dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že porušil ustanovení §243d o. s. ř., když (ač vázán závazným právním názorem soudu obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013 a ač dovolatel navrhl dokazování potud doplnit) neprovedl dokazování k otázce, proč se nevymohl zbytek kupní ceny, je-li pohledávka součástí konkursní podstaty. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v rámci takto podané argumentace dovolatel ignoruje vysvětlení, jež k této otázce podal Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. června 2020 (srov. odstavce [71] a [72] tamtéž). Jinak řečeno, v dovolacím řízení ukončeném zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 již nebylo ve skutkové rovině pochyb o tom, že ze smluvené kupní ceny (35 miliónů Kč) byla částka 6,1 miliónu Kč „vypořádána“ mezi dovolatelem a pozdějším úpadcem dohodou o započtení pohledávek ze dne 30. června 1998 a že pohledávku z titulu nedoplatku kupní ceny ve výši 28,9 miliónu Kč postoupil pozdější úpadce smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. prosince 1998 společnosti E za dohodnutou úplatu ve výši 8,5 miliónu Kč. Srov. zjištění shrnutá již v odstavcích [43], [47] a [49] zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 a reprodukovaná znovu v odstavcích 42., 45. a 47. shora. Dovolání proto potud není opodstatněné. K porušení článku 36 odst. 1 Listiny uvedeným postupem nemohlo dojít.
63. K námitce, že odvolací soud změnil rozsudek konkursního soudu ze dne 13. června 2016, aniž prováděl dokazování, takže nemohl učinit nová skutková zjištění v rozsahu dovolujícím mu rozhodnout odlišně od konkursního soudu, Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. U důkazních prostředků listinných (§129 o. s. ř.) je však vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen; proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, případně doplnil. Srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2021, sp. zn. 27 Cdo 4220/2019.
64. Z napadeného rozhodnutí se nepodává (a dovolání potud jinak neargumentuje), že by změna rozsudku konkursního soudu ze dne 13. června 2016 měla původ v jiném (bez opakování dokazování nepřípustném) hodnocení výpovědí osob a změna hodnocení listinného důkazu vadou řízení není.
65. K námitce, že odvolací soud uvedeným postupem dovolateli odňal „možnost jednat před soudem ve dvoustupňovém řízení“, Nejvyšší soud uvádí, že zásada dvouinstančnosti, jež ostatně není v českém právním řádu zásadou obecně platnou, se v občanském soudním řízení v apelačním systému upraveném občanským soudním řádem prosazuje jen omezeně, potud, že odvolací soud je oprávněn zrušit odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně vypočtených v §219a o. s. ř. To pak připouští zrušení rozsudku nebo usnesení ve věci samé ze „skutkových důvodů“ jen tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§213 odst. 3 a 4 o. s. ř.); ustanovení §213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno. Srov. shodně R 10/2014 (jež potud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod číslem 128/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a např. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněného pod číslem 58/2021 Sb. rozh. obč. V poměrech dané věci tedy k žádnému porušení práva vymezovaného dovolatelem jako „možnost jednat před soudem ve dvoustupňovém řízení“ nemohlo dojít. Takto formulované „právo“ není ani součástí práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. prosince 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06, uveřejněný pod číslem 14/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
66. K argumentům uplatněným prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud uvádí, že důvody pro (dovoláním prosazovanou) změnu právních závěrů přijatých k ekvivalentnosti právního úkonu dlužníka ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. června 2020 na jejich základě nehledává a na tento rozsudek (zejména co do pasáží obsažených v odstavcích [60] až [71] jeho odůvodnění) v podrobnostech odkazuje [ čímž má za vypořádanou i námitku dovolatele (uplatněnou v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.), podle které se uzavřením kupní smlouvy postavení věřitelů pozdějšího úpadce nezhoršilo ] . K výkladu pojmu „právní úkon zkracující dlužníkovy věřitele“, se přitom Nejvyšší soud vyjádřil již ve zrušujícím rozsudku ze dne 25. června 2013 (na který potud rovněž odkazuje).
67. K námitce, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda zjištěný skutkový stav dopadá na znění tehdy platného §42a obč. zák., tedy, zda byl vůbec prokázán úmysl kohokoli zkrátit, zda ke zkrácení věřitelů vůbec došlo a jak by byli věřitelé uspokojeni, kdyby pozdější úpadce kupní smlouvu neuzavřel, Nejvyšší soud připomíná, že ke vzájemnému vztahu úpravy obsažené v ustanovení §16 ZKV a úpravy obsažené v §42a obč. zák. se v podrobnostech vyjádřil (v návaznosti na závěry formulované ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněného pod číslem 74/2007 Sb. rozh. obč. , a v rozsudku ze dne 5. června 2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2008, pod číslem 165) již ve zrušujícím rozsudku ze dne 25. června 2013 (na který potud odkazuje). Již tam také připomenul, že osobou legitimovanou k podání odpůrčí žaloby podle §16 ZKV je i konkursní věřitel, který nemá vykonatelnou pohledávku, a to bez zřetele k tomu, že jeho pohledávka dosud nebyla v konkursu zjištěna (např. proto, že přezkumné jednání o jeho pohledávce dosud neproběhlo, nebo že na základě popěrného úkonu správce konkursní podstaty nebo jiného konkursního věřitele stále vede spor o pravost pohledávky). Tento závěr činí nedůvodnou námitku (uplatněnou v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.), že žalobce nemá vůči dovolateli vymahatelnou (ve smyslu vykonatelnou) pohledávku.
68. Co do úmyslu pozdějšího úpadce zkrátit uzavřením kupní smlouvy své věřitele (úmyslu dlužníka cum animo fraudandi) Nejvyšší soud opět připomíná, že již jeho zrušující rozsudek ze dne 25. června 2013 obsahoval závěr (p odložený poukazem na ustálenou judikaturu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněným pod číslem 64/2002 Sb. rozh. obč. , jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2000, pod číslem 104), že ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku. Již ve zrušujícím rozsudku ze dne 25. června 2013 Nejvyšší soud také vysvětlil, že k tomu, aby bylo možné dovodit, že úmysl dlužníka (pozdějšího úpadce, prodávajícího) cum animo fraudandi musel být znám při uzavření kupní smlouvy druhé straně (kupujícímu, dovolateli), postačí již úsudek, že za kupujícího (dovolatele) uzavírala kupní smlouvu fyzická osoba, která byla v téže době současně jednatelem prodávajícího (dlužníka) [ byť za prodávajícího uzavřel kupní smlouvu druhý jednatel ] .
69. Závěr odvolacího soudu, že v poměrech dané věci je prokázáno, že pozdější úpadce jednal v úmyslu nepřímém, pak odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu k této formě zavinění představované zejména rozsudkem ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněným pod číslem 24/2015 Sb. rozh. obč. Z něj se podává, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu je dáno tehdy, jestliže jednající (dlužník) věděl, že svým jednáním může zkrátit své věřitele, a pro případ, že tento následek způsobí, s ním byl srozuměn. Na srozumění jednajícího (dlužníka) se způsobením následku ve formě zkrácení jeho věřitelů lze usuzovat tehdy, jestliže jednající (dlužník) nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit.
70. K poukazu dovolatele na to, že „právo“ v jeho věci hledají soudy 23 let, Nejvyšší soud dodává, že již v odstavci [75] odůvodnění zrušujícího rozsudku ze dne 30. června 2020 sám označil celkovou délku řízení za zjevně nepřiměřenou. Nejvyšší soud může (a tímto tak činí) v souladu s ustanovením §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, poskytnout dovolateli v rámci dovolacího řízení satisfakci jen tak, že se mu omlouvá za celkově zjevně nepřiměřenou délku soudního řízení v jeho věci (započatého 6. června 2000) a konstatuje, že bylo porušeno právo dovolatele na přiměřenou délku řízení (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod číslem 60/2013 Sb. rozh. obč. ). Ve způsobu rozhodnutí o podaném dovolání (respektive o sporném právu) však celkovou délku řízení jinak promítnout nelze.
71. Již v posledně označené pasáži zrušujícího rozsudku ze dne 30. června 2020 pak Nejvyšší soud uzavřel (a důvod tento úsudek měnit nemá), že pro posouzení, zda předmětná kupní smlouva je ve smyslu ustanovení §16 ZKV ve spojení s §42a obč. zák. neúčinným právním úkonem, nemá žádný význam to, zda (až) po prohlášení konkursu na majetek úpadce byly (z peněžitého plnění složeného do notářské úschovy) uspokojeny pohledávky zajištěné zástavními právy váznoucími na nemovitostech. Podstatné je, že nešlo (v rozsahu započtené částky 6,1 miliónů Kč ani nemohlo jít) o plnění na úhradu kupní ceny úpadci (tehdejšímu správci jeho konkursní podstaty) a že tato plnění (uskutečněná nejdříve po složení částky 51 miliónů Kč do notářské úschovy, tedy nejdříve po 14. květnu 1999) nelze v žádném směru zohlednit pro posouzení ekvivalentnosti kupní smlouvy účinné již 29. května 1998 (o časové návaznosti obdobné té, jež se pojí s daty 9. června 1998 a 30. června 1998, již nelze hovořit).
72. Dovolání tedy není opodstatněné ani v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
73. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) [jiné, než ty, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ] se ze spisu též nepodávají.
74. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
75. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto, čímž žalobci a vedlejší účastnici vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
76. Ty v dané věci sestávají u každého z nich z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 31. května 2021 u vedlejší účastnice a vyjádření k dovolání ze dne 10. června 2021 u žalobce) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 7. prosince 2021. Za tento úkon právní služby přísluší advokátům těchto účastníků mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu.
77. Incidenční spor o odpůrčí žalobě je ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 35.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.500 Kč za jeden úkon právní služby. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 4 advokátního tarifu za jeden úkon právní služby (300 Kč) jde o částku 2.800 Kč, kterou dovolací soud přiznal vedlejší účastnici k tíži žalovaného. U žalobce se takto určená částka dále zvyšuje o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.), takže náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem částku 3.388 Kč, kterou dovolací soud přiznal žalobci k tíži žalovaného.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 22. prosince 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu