ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.227.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 227/2021-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce H. G. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Schmidtem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 318/39, PSČ 702 00, proti žalovanému Alfa Plastik, a. s. , se sídlem v Bruntále, Opavská 1435/45, PSČ 792 01, identifikační číslo osoby 60793791, zastoupenému Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Purkyňova 74/2, PSČ 110 00, o zaplacení částky 6 859 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 677/1998, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. ledna 2020, č. j. 5 Cmo 12/2020-367, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 65 594,10 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 26. listopadu 2019, č. j. 3 Cm 677/1998-359, Krajský soud v Ostravě zamítl návrh H. G. (dále jen „H. G.“) ze dne 13. listopadu 2019 na pokračování v řízení.
2. K odvolání H. G. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. ledna 2020, č. j. 5 Cmo 12/2020-367, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení o návrhu H. G. na pokračování v řízení zastavil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
3. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
[1] Řízení o žalobě ze dne 1. listopadu 1998, jíž se H. G. domáhal po žalovaném (Alfa Plastik, a. s.) zaplacení částky 6 859 300 Kč s příslušenstvím, bylo usnesením ze dne 22. července 2004, č. j. 3 Cm 677/98-117, ve znění opravného usnesení ze dne 29. července 2004, č. j. 3 Cm 677/98-121, zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Usnesení napadl H. G. odvoláním ze dne 17. srpna 2004.
[2] Usnesením ze dne 29. června 2004, č. j. 12 K 37/2002-185, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „konkursní soud“) prohlásil konkurs na majetek H. G. a ustanovil správce konkursní podstaty, který podáním ze dne 15. května 2006 navrhl pokračování v řízení a následně (podáním ze dne 22. června 2006) se připojil k odvolání H. G.
[3] Usnesením ze dne 26. října 2006, č. j. 2 Cmo 330/2006-179, Vrchní soud v Olomouci odvolání odmítl jako opožděné.
[4] Usnesením ze dne 12. listopadu 2012, č. j. 3 Cm 677/98-220, soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se H. G. domáhal obnovy řízení. Toto usnesení potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 30. července 2013, č. j. 5 Cmo 69/2013-239. Dovolání podané H. G. odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1330/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. listopadu 2015, sp. zn. III. ÚS 1759/15.
[5] Usnesením ze dne 28. července 2015, č. j. 12 K 37/2002-2272, konkursní soud zrušil konkurs na majetek H. G. po splnění rozvrhového usnesení.
[6] Podáním ze dne 13. listopadu 2019 H. G. navrhl pokračování v řízení sp. zn. 3 Cm 677/1998.
4. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že řízení o žalobě ze dne 1. listopadu 1998 bylo pravomocně skončeno (zastavením pro nezaplacení soudního poplatku). H. G. dal za pravdu v tom, že prohlášení konkursu na jeho majetek došlo v souladu s §14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, k přerušení řízení. Zdůraznil přitom, že k návrhu správce konkursní podstaty (JUDr. Zdeňka Petra) ze dne 15. května 2006 bylo v řízení pokračováno a správce se stal účastníkem řízení namísto žalobce (H. G.). Odvolací soud uzavřel, že řízení bylo pravomocně skončeno, proto nepřichází v úvahu v tomto řízení „pokračovat“, jak navrhl H. G. Dodal, že žalobci (H. G.) ani správci konkursní podstaty nic nebránilo podat žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně (jenž návrh zamítl podle §159a odst. 4 o. s. ř. pro překážku věci rozhodnuté) odvolací soud řízení zastavil z důvodu existence neodstranitelného nedostatku podmínky řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř., spočívajícího v neexistenci „probíhajícího“ soudního řízení.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal H. G. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i procesní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Dovolatel nejprve rekapituluje průběh řízení vedeného pod sp. zn. 3 Cm 677/98 a důvody rozhodnutí soudů nižších stupňů. Následně se vymezuje proti závěru obou soudů, že podáním ze dne 13. listopadu 2019 navrhl pokračování v řízení. Tvrdí, že návrh na pokračování v řízení „mínil jako žalobu“, ve které se domáhal vydání rozhodnutí o neúčinnosti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. července 2004, č. j. 3 Cm 677/98-117, ve znění usnesení ze dne 29. července 2004, č. j. 3 Cm 677/98-121, jakož i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2006, „č. j. 2 Cmo 330/2006“. Dále odkazuje na „nález“ Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001 (jde o usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 11/2006“). Konečně namítá, že soud prvního stupně jej nevyzval k doplnění a upřesnění podání, přičemž odvolací soud tento postup toleroval.
7. V podání ze dne 16. listopadu 2020 (podaném v průběhu dovolací lhůty) dovolatel dále uvedl, že soud prvního stupně „z důvodu prohlášeného konkursu na žalobce … určil za účastníka řízení namísto žalobce správce konkursní podstaty“. Soud prvního stupně vyměřil soudní poplatek správci, ačkoliv ten byl od jeho úhrady osvobozen. Přitom Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Správce byl nečinný, uvedené skutečnosti neoznámil soudu, proto žalobce podal svým jménem dovolání a ústavní stížnost. Dovolání ani ústavní stížnost se „nemohly stát účinnými, pokud nebyly podány někým, kdo podle soudu nebyl účastníkem řízení“. Tento stav rovněž osvědčuje důvodnost určení neúčinnosti soudního řízení.
8. K doplnění dovolání ze dne 18. ledna 2021 Nejvyšší soud nepřihlížel, jelikož bylo uplatněno po uplynutí dovolací lhůty.
9. Žalovaný ve vyjádření především považuje dovolání za vadné. K námitkám dovolatele uvádí, že jediným procesním prostředkem, který mohl dovolatel využít, byla žaloba pro zmatečnost. Dovolatel nemá a neměl k dispozici pro pokračování v řízení jakýkoli právní institut. Postup, kdy dovolatel označuje návrh na pokračování řízení za žalobu o vyslovení neúčinnosti soudních rozhodnutí, nemůže obstát a je obcházením procesních předpisů. Dále se žalovaný obsáhle vyjadřuje ke skutkovým tvrzením dovolatele. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
Procesní úkony se liší od hmotněprávních úkonů především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí nebo po nich následují. Je pojmově vyloučeno, aby pro omyl, který se projevil neshodou mezi jeho vůlí a jejím projevem, účastník řízení napadl platnost svého procesního úkonu, jehož prostřednictvím se uskutečňuje vlastní cíl občanského soudního řízení. Každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost.
K tomu srov. odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sbírky soudních stanovisek a rozhodnutí, dále důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sbírky soudních stanovisek a rozhodnutí, a též R 11/2006.
12. V dané věci soudy obou stupňů nevybočily z mezí ustavených výše uvedenými judikaturními závěry, když podání dovolatele ze dne 13. listopadu 2019 posoudily jako návrh na pokračování v řízení, které bylo vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 677/98. Tvrzení, které dovolatel poprvé uvádí až v dovolání (že podání ze dne 13. listopadu 2019 je žalobou na vyslovení neúčinnosti soudních rozhodnutí) zjevně obstát nemůže, neboť každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že zmíněné podání dovolatele je návrhem na pokračování v řízení (nejen podle jeho označení a přiřazení ke spisové značce, ale též dle jeho obsahu ˗ viz text „řízení u Krajského soudu v Ostravě ve věci č. j. 3 Cm 677/98 je doposud přerušeno ze zákona“, jakož i návrhu na rozhodnutí), nikoli návrhem na zahájení řízení (žalobou).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 větou první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (převzetí a příprava zastoupení) z částky 6 859 300 Kč, která podle §11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu) [ve znění účinném ke dni, kdy byl úkon právní služby učiněn], ve spojení s §7 bodu 6. advokátního tarifu, činí 35 740 Kč. Dále sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 18. prosince 2020), která podle §11 odst. 1 písm. k/, odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu; dále srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 19/2012, uveřejněné pod číslem 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve výši jedné poloviny sazby, činí 17 870 Kč. Za vyjádření ze dne 4. března 2021 (k doplnění dovolání) nebyla odměna přiznána, když jde o úkon, v němž žalovaný rekapituluje námitky uplatněné již v předchozím vyjádření. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 11 384,10 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde o částku 65 594,10 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu