ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2546.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2546/2021-515
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Brenntag CR s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Mezi Úvozy 1850/1, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 49 61 34 64, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze, Konzumní 643/10, PSČ 198 00, proti žalovanému J. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Milevská 2094/3, PSČ 140 00, o zaplacení částky 748.424,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 51 C 119/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 12. prosince 2019, č. j. 36 Co 303/2017-404, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14.036,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 1. června 2017, č. j. 51 C 119/2014-157, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Brenntag CR s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (J. J.) zaplacení částky 748.424,14 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 5. prosince 2013 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 118.301,31 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. prosince 2019, č. j. 36 Co 303/2017-404, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě těchto nákladů částku 104.265,- Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a (předchozího) dovolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud, respektuje závazný právní názor formulovaný v rozsudku ze dne 30. dubna 2019, č. j. 29 Cdo 4147/2018-334, jímž Nejvyšší soud zrušil jeho v pořadí první (vyhovující) rozsudek ze dne 20. března 2018, č. j. 36 Co 303/2017-243, ve znění usnesení ze dne 18. května 2018, č. j. 36 Co 303/2017-254, s odkazem na ustanovení §1, §4a a §68a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a na ustanovení §106 a §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že námitka promlčení žalobou uplatněného nároku na náhradu škody [z titulu odpovědnosti žalovaného jako jednatele dlužníka (S.-S.-Ž.) vzniklou právnímu předchůdci žalobce porušením povinnosti podat včas návrh na konkurs na majetek dlužníka] vznesená žalovaným je opodstatněná, když ke dni podání žaloby (6. prosince 2013) již marně uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba, která začala běžet nejpozději dne 14. října 2010, kdy byla schválena konečná zpráva o zpeněžování majetku z konkursní podstaty, i tříletá objektivní promlčecí doba, jejíž běh začal dnem, kdy byl skutečně podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (13. března 2003).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (doplněné podáním ze dne 10. března 2020), které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek okamžiku vzniku škody způsobené včasným nepodáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a počátku běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody, které jsou (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem rozhodovány rozdílně, popřípadě které by měl Nejvyšší soud zodpovědět odchylně od své dosavadní judikatury.
Dovolatel podrobně popisuje skutkový stav věci, obsáhle cituje pasáže z (v dovolání konkretizované) judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož žalobou uplatněný nárok není promlčen.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, maje závěry odvolacího soudu o důvodně uplatněné námitce promlčení za správné.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v plném rozsahu setrvává na závěrech, které formuloval při řešení otázky (ne)důvodnosti námitky promlčení žalobou uplatněného nároku v předchozím (kasačním) rozsudku ze dne 30. dubna 2019, na kterých nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Současně nemá za opodstatněnou ani výhradu dovolatele ohledně rozporné judikatury Nejvyššího soudu, jde-li o posouzení (ne)důvodnosti námitky promlčení nároku na náhradu škody v poměrech srovnatelných s projednávanou věcí.
V této souvislosti poukazuje (též) na závěry obsažené v důvodech usnesení Ústavního soudu ze dne 15. června 2022, sp. zn. III. ÚS 2607/21, a ze dne 5. října 2021, sp. zn. IV. ÚS 2492/21.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. července 2021), která podle ustanovení §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 11.300,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením 21% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí 14.036,- Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu