ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.282.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 282/2021-596
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. , se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27386732, zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze, 28. října 767/12, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ JONAZA TRADING LIMITED , se sídlem v Nikósii, Stasinou & Boumpoulinas 3, 1060, Kyperská republika, registrační číslo HE 190247, a 2/ VIVID LEGAL s. r. o. , se sídlem v Bratislavě, Plynárenská 7/A, PSČ 821 09, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36807915, oba zastoupeni JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem, se sídlem v Praze, Pacovská 2104/1, PSČ 140 00, o náhradu škody ve výši 2 000 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 55/2014, o dovolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2020, č. j. 13 Cmo 23/2019-549, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Dovolání žalovaných se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze soudu dne 15. července 2014 se žalobce (BOHEMIA ENERGY entity s. r. o.) domáhal po žalovaných (JONAZA TRADING LIMITED a VIVID LEGAL s. r. o.) společně a nerozdílně zaplacení částky 57 507 847,50 Kč. Podáním ze dne 30. ledna 2018 vzal žalobce žalobu zpět co do částky 55 507 847,50 Kč; usnesením ze dne 9. února 2018, č. j. 35 Cm 55/2014-322, soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu zastavil.
2. Podle žalobních tvrzení žalovaná částka představuje nemajetkovou újmu a škodu, která žalobci vznikla tím, že dne 27. března 2014 podal druhý žalovaný (jako poskytovatel právních služeb) u insolvenčního soudu insolvenční návrh, v němž byl žalobce označen jako dlužník a první žalovaný jako navrhovatel. Insolvenční návrh byl vadný, když nebyl navrhovatelem podepsán kvalifikovaným způsobem. Výši jednotlivých nároků žalobce upřesnil u jednání dne 11. dubna 2018 tak, že (po částečném zpětvzetí žaloby) požaduje po žalovaných nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč a dále vzniklou škodu ve výši 1 000 000 Kč (z toho 299 552,50 Kč jako skutečnou škodu a 700 447,50 Kč jako ušlý zisk).
3. První rozhodnutí soudu prvního stupně ̶ rozsudek ze dne 11. dubna 2018, č. j. 35 Cm 55/2014-335 , jímž soud zamítl žalobu o zaplacení částky 2 000 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení, k odvolání žalobce i žalovaných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. září 2018, č. j. 13 Cmo 17/2018-371, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto usnesení odvolací soud konstatoval, že z hlediska dopadů do poměrů dlužníka nelze činit rozdíl mezi insolvenčním návrhem, jenž byl odmítnut, a insolvenčním návrhem, k němuž nemělo být přihlédnuto z důvodu absence podpisu, ale který byl přesto zveřejněn v insolvenčním rejstříku. Nepříznivé účinky vyvolané tím v poměrech dlužníka jsou totiž identické. Vina insolvenčního navrhovatele spočívá v tom, že učinil procesní úkon, jehož formální nedostatek sice soud přehlédl, ale z hlediska vůle účastníka směřoval k zahájení insolvenčního řízení.
4. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. května 2019, č. j. 35 Cm 55/2014-477, soud prvního stupně:
[1] Uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 924 658,70 Kč s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu o zaplacení další částky 1 075 341,30 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit každému z žalovaných náhradu nákladů řízení v částce 348 098 Kč (bod III. výroku).
5. Soud prvního stupně – odkazuje na závěry odvolacího soudu vyslovené v usnesení ze dne 12. září 2018 a vycházeje z ustanovení §147 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dovodil, že žaloba je důvodná co do základu. Uvedl, že žalovaní mají odpovědnost za škodu ve smyslu §2909 až §2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), kdy jde o odpovědnost subjektivní, k jejímuž vzniku se vyžaduje zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Po rozsáhlém dokazování k výši žalobcem uplatněných nároků soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci vznikla skutečná škoda v celkové výši 124 211,20 Kč představující náklady právního zastoupení v souvislosti se zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. V důsledku insolvenčního řízení žalobci dále ušel zisk ve výši 11 925 364,93 Kč a informací o zahájení insolvenčního řízení bylo poškozeno dobré jméno žalobce, za což mu přísluší finanční náhrada ve výši 100 000 Kč.
6. K odvolání žalobce a žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:
[1] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku tak, že se žaloba ohledně částky 924 658,70 Kč zamítá (první výrok).
[2] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku (druhý výrok).
[3] Nepřiznal žalovaným náhradu nákladu řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
7. Odvolací soud nejprve korigoval (své) předchozí závěry o naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu. Cituje ustanovení §147 insolvenčního zákona a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu, odvolací soud uzavřel, že v dané věci není dán základní předpoklad odpovědnosti žalovaných jako insolvenčních navrhovatelů za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu, neboť insolvenční řízení nebylo skončeno žádným ze způsobů uvedených v §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. K insolvenčnímu návrhu, jenž nebyl opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, se totiž nemělo přihlížet. Podle odvolacího soudu není dána ani příčinná souvislost mezi podáním insolvenčního návrhu a vznikem škody. Podání insolvenčního návrhu nebylo bezprostřední příčinou vzniku škody. Touto příčinou byl nesprávný postup insolvenčního soudu, který zveřejnil insolvenční návrh a vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. Žalovaní tedy nejsou nositeli odpovědnosti za žalobcem tvrzenou škodu. Navíc druhý žalovaný nebyl ani insolvenčním navrhovatelem, když vystupoval jen jako jeho zmocněnec.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaní.
9. Žalobce v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, případně je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Přípustnost dovolání žalobce vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Jako dosud neřešené předkládá Nejvyššímu soudu tyto otázky:
[1] Má osoba, proti které byl podán insolvenční návrh, k němuž se na základě rozhodnutí odvolacího soudu nepřihlíží proto, že nebyl opatřen úředně ověřeným podpisem navrhovatele, vůči navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy dle §147 insolvenčního zákona, a to v situaci, kdy insolvenční návrh byl po dobu několika měsíců zveřejněn v insolvenčním rejstříku a navrhovatel byl v insolvenčním řízení aktivní a usiloval o zjištění úpadku?
[2] Vylučuje vztah příčinné souvislosti mezi vznikem škody a vadným podáním insolvenčního návrhu okolnost, že insolvenční soud oznámil zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku i přes vady insolvenčního návrhu, pro které by se nemělo k insolvenčnímu návrhu přihlížet?
[3] Je zástupce, který za insolvenčního navrhovatele podal insolvenční návrh, s insolvenčním navrhovatelem solidárně spoluodpovědný za škodu podle §147 insolvenčního zákona, a to v situaci, kdy k podání insolvenčního návrhu byla využita zahraniční osoba, vůči níž se nemůže dlužník účinně domoci náhrady škody?
[4] Je odvolací soud vázán právním názorem obsaženým v jeho dříve vydaném meritorním rozhodnutí v téže věci?
12. Jako vyřešenou v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu žalobce nastoluje otázku, zda j de o nepřípustně překvapivé rozhodnutí, je-li druhé meritorní rozhodnutí odvolacího soudu protichůdné jeho prvnímu meritornímu rozhodnutí ve stejné věci a odvolací soud účastníkům nepředestře zvažovanou změnu právního názoru.
13. Žalobce především namítá, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že z hlediska dopadů na poškozeného není rozdíl mezi insolvenčním návrhem, jenž byl odmítnut, a insolvenčním návrhem, k němuž nebylo přihlédnuto pro formální vady, ale byl zveřejněn několik měsíců v insolvenčním rejstříku. Přestože insolvenční zákon „výslovně nepamatuje na rozhodnutí soudu“ o tom, že se k insolvenčnímu návrhu nepřihlíží, jde o rozhodnutí, které ve výsledku vede ke stejnému závěru jako rozhodnutí o tom, že se insolvenční návrh odmítá, zamítá nebo se řízení zastavuje. Insolvenční řízení se jím končí v důsledku zavinění insolvenčního navrhovatele. Na podporu svého názoru žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/08 (správně jde o nález sp. zn. II. ÚS 2221/07 ), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3324/2011, a odbornou literaturu. Dodává, že i další insolvenční návrh prvního žalovaného ze dne 25. září 2014 insolvenční soud považoval za šikanózní.
14. Dále žalobce snáší argumenty ve prospěch názoru, že v projednávané věci je dána příčinná souvislost, když insolvenční řízení by nebylo zahájeno bez podání insolvenčního návrhu. Kdyby nebyl insolvenční návrh podán, nedošlo by ani ke vzniku škody a jiné újmy žalobce. K otázce příčinné souvislosti žalobce odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu.
15. K zastoupení insolvenčního navrhovatele (prvního žalovaného) druhým žalovaným žalobce tvrdí, že druhý žalovaný nebyl „řádně zmocněn“ a nemohl jednat v pozici zmocněnce. Druhý žalovaný porušil svou prevenční povinnost vyplývající z ustanovením §2900 o. z. Proto je s prvním žalovaným společně odpovědný za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou podáním insolvenčního návrhu.
16. Dále žalobce odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s již vysloveným předchozím závazným právním názorem posoudil věc odlišně. Proto je napadaný rozsudek v rozporu se zásadami právní jistoty. V tomto ohledu žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 962/14, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2019, č. j. 4 As 3/2018-50.
17. K namítané překvapivosti rozhodnutí žalobce uvádí, že odvolací soud předem neprojevil zvažovanou změnu právního názoru, čímž jej připravil o možnost ve věci argumentovat. K tomu cituje pasáže z konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
18. Žalovaní podali společné dovolání proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí (o nákladech řízení). Přípustnost dovolání opírají též o §237 o. s. ř. Mají za to, že odvolací soud použil při rozhodování o nákladech řízení moderační právo dle §150 o. s. ř. v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve třetím výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
20. Žalovaní výslovně směřují dovolaní proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení však vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
21. Žalobce dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení lze dovodit (poměřováno obsahem dovolání), že dovolání se netýká třetího výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
22. Dovolání žalobce proti prvnímu a druhému výroku napadeného rozhodnutí o věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným dle §237 o. s. ř., když pro daný případ potud neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené problematiky odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení jde v daných skutkových souvislostech o věc dosud Nejvyšším soudem beze zbytku neřešenou.
23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci Nejvyšším soudem jsou rozhodná zejména následující zjištění soudů obou stupňů:
[1] Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 27. března 2014 v 10:22 hod. oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek žalobce, a to na základě insolvenčního návrhu ze dne 26. března 2014, v němž byl označen první žalovaný jako navrhovatel a druhý žalovaný jako jeho zástupce.
[2] Usnesením ze dne 31. března 2014, č. j. MSPH 59 INS 8444/2014-A-8, insolvenční soud odmítl insolvenční návrh podle §128 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť tento návrh vykazuje vady, jež brání jeho projednání.
[3] Usnesením ze dne 2. června 2014, č. j. MSPH 59 INS 8444/2014, 4 VSPH 857/2014-A-18, Vrchní soud v Praze usnesení insolvenčního soudu zrušil a rozhodl, že k insolvenčnímu návrhu se nepřihlíží. Odvolací soud uzavřel, že insolvenční návrh neobsahuje podpis navrhovatele ani osoby oprávněné za navrhovatele jednat, a tedy nebyl ani způsobilý vyvolat účinky zahájeného řízení.
25. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
Podle ustanovení §97 insolvenčního zákona (ve znění rozhodném ke dni podání insolvenčního návrhu) insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu (odstavec 1). Insolvenční návrh musí být v listinné podobě opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo v elektronické podobě jejím uznávaným elektronickým podpisem, nebo zaslán prostřednictvím její datové schránky; jinak se k němu nepřihlíží (odstavec 2). Je-li insolvenční návrh podepsán způsobem uvedeným v odstavci 2 pouze zástupcem insolvenčního navrhovatele na základě procesní plné moci, je podmínka uvedená v odstavci 2 splněna jen tehdy, je-li úředně ověřeným podpisem nebo uznávaným elektronickým podpisem insolvenčního navrhovatele opatřena k insolvenčnímu návrhu připojená procesní plná moc. To platí obdobně, jedná-li za insolvenčního navrhovatele, jímž je právnická osoba, jeho zaměstnanec (člen), který tím byl pověřen statutárním orgánem (odstavec 3). O tom, že se k insolvenčnímu návrhu nepřihlíží, vyrozumí insolvenční soud insolvenčního navrhovatele usnesením, proti němuž nejsou opravné prostředky přípustné a které mu doručí zvlášť; ustanovení tohoto zákona o doručení vyhláškou se nepoužije (odstavec 4).
Z ustanovení §147 insolvenčního zákona plyne, že bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v §143 odst. 3 (odstavec 2). Žalobu, kterou uplatňuje práva podle odstavců 1 až 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor (odstavec 4).
26. Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu §147 insolvenčního zákona je ustálena v závěru, že ustanovení §147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele - insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele - insolvenčního navrhovatele plyne z §147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění. Byl-li podán insolvenční návrh, který byl zamítnut, odmítnut nebo insolvenční řízení o takovém návrhu bylo zastaveno, nastupuje v případě splnění dalších předpokladů odpovědnost insolvenčního navrhovatele za škodu či jinou újmu způsobenou insolvenčním řízením či opatřeními přijatými v jeho průběhu.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, uveřejněný pod číslem 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 29 Cdo 4804/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sp. zn. 29 Cdo 373/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 1726/2019.
27. V posledně označeném rozsudku pak Nejvyšší soud dodal, že závěr, že základním předpokladem odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním šikanózního insolvenčního návrhu je rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu a o zamítnutí insolvenčního návrhu, je ve světle dikce §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona závěrem triviálním. Insolvenční řízení musí být (rozhodnutím o zastavení řízení, o odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) skončeno pravomocně.
28. K otázce absence předepsaného podpisu na insolvenčním návrhu pak Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 27. září 2011, sen. zn. 29 NSČR 51/2011, uveřejněném pod číslem 33/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2012“), že insolvenčním návrhem, k němuž se pro absenci předepsaného podpisu nepřihlíží, nemůže být účinně zahájeno insolvenční řízení. Jen proto, že insolvenční soud s insolvenčním návrhem, jenž nebyl opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem, zacházel jako s řádně podepsaným podáním, nemohly pominout účinky uvedené v §97 odst. 2 insolvenčního zákona spočívající v tom, že se k takovému insolvenčnímu návrhu nepřihlíží; to platí bez zřetele k tomu, zda insolvenční soud případně nesprávně vydal i vyhlášku, kterou oznámil zahájení insolvenčního řízení.
29. Ve výše ustaveném judikatorním rámci a v situaci vymezené popsanými procesními úkony žalovaných a insolvenčního soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v dané věci není dán základní předpoklad odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu podle §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, kterým je (pravomocné) rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení řízení, o odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu.
30. K obsáhlé polemice dovolatele na téma smyslu §147 insolvenčního zákona a dopadů odmítnutí insolvenčního návrhu a insolvenčního návrhu, k němuž se nepřihlíží, do poměrů dlužníka Nejvyšší soud především podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Srov. shodně např. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněného pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008, uveřejněného pod číslem 34/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněného pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
31. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu jazykový výklad §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je jednoznačný a nevzbuzuje žádné pochybnosti. Rozhodnutí (opatření) insolvenčního soudu o tom, že se k insolvenčnímu návrhu nepřihlíží, ve výčtu rozhodnutí insolvenčního soudu vymezeném v §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona uvedeno není. Je tomu zjevně tak i proto, že insolvenčním návrhem, k němuž se pro absenci předepsaného podpisu nepřihlíží, není účinně zahájeno insolvenční řízení (srov. R 33/2012). Nebylo-li takto insolvenční řízení účinně zahájeno, nemůže být ani skončeno. Potud je tedy nesprávná argumentace dovolatele, že rozhodnutí o „nepřihlížení“ k insolvenčnímu návrhu vede ke stejnému závěru jako rozhodnutí o odmítnutí, zamítnutí insolvenčního návrhu nebo zastavení insolvenčního řízení, neboť insolvenční řízení se jím končí (v důsledku zavinění insolvenčního navrhovatele).
32. Jakkoliv zveřejnění insolvenčního návrhu, k němuž se nepřihlíží, a zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení na základě takového návrhu může mít (má) pro dlužníka závažné následky, nelze přičítat odpovědnost za škodu či jinou újmu způsobenou insolvenčním řízením či opatřeními přijatými v jeho průběhu ve smyslu §147 insolvenčního zákona insolvenčnímu navrhovateli. Ostatně, Nejvyšší soud vychází z dlouhodobě ustáleného závěru, podle něhož zveřejní-li insolvenční soud vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení u insolvenčního návrhu, k němuž se nepřihlíží, jde o nesprávný postup insolvenčního soudu (viz opět R 33/2012). Jinak řečeno, pokud se insolvenční soud dopustí té chyby, že zveřejní vyhláškou o zahájení insolvenčního řízení u insolvenčního návrhu, k němuž se nepřihlíží, není možné odpovědnost za takové pochybení připisovat insolvenčnímu navrhovateli.
33. Není-li v dané věci dán základní předpoklad odpovědnosti věřitele – insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu podle §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, postrádá smysl a je nadbytečné zabývat se otázkou příčinné souvislosti, která spočívá v tom, zda újma vznikla insolvenčním návrhem nebo opatřeními přijatými v průběhu insolvenčního řízení. Ke vzniku uvedené odpovědnosti totiž musí být naplněny všechny její jednotlivé předpoklady (rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu, újma na jmění (škoda) a/nebo nemajetková újma, příčinná souvislost a zavinění insolvenčního navrhovatele). Rozhodnutí odvolacího soudu obstojí již na základě závěru o neexistenci základního předpokladu odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu podle §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, když nebylo vydáno rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o zamítnutí insolvenčního návrhu.
34. Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani námitku dovolatele poukazující na odlišný právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2018, č. j. 13 Cmo 17/2018-371, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Je tomu tak již proto, že ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněného pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
35. K namítané „překvapivosti“ napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a věc posuzoval (stejně jako soud prvního stupně) z pohledu užití §147 insolvenčního zákona. Skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé.
36. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl jako nedůvodné (§243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).