ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2953.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 2953/2020-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JP servis - OIL s. r. o. , se sídlem v Litvínově, Podkrušnohorská 432, PSČ 436 01, identifikační číslo osoby 28 69 16 87, zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem, se sídlem v Praze, Balbínova 1093/ 27, PSČ 120 00, proti žalovanému Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49 24 09 01, zastoupenému Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Poříčí 1046/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 21.066.371,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 381/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2020, č. j. 14 Co 101/2020-216, ve znění usnesení ze dne 17. září 2020, č. j. 14 Co 101/2020, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 64.178,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
R ozsudkem ze dne 18. prosince 2019, č. j. 21 C 381/2018 -157, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se žalobce ( JP servis-OIL s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Raiffeisenbank a. s.) zaplacení částky 21.066.371,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 288.984,30 Kč (výrok II.).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
1) Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 2. října 2013 rámcovou smlouvu na úvěrové bankovní produkty (dále jen „rámcová smlouva“), ve které se žalovaný zavázal poskytnout žalobci úvěrový rámec do výše 20 miliónů Kč, a to pro účely vystavování bankovních záruk pro splnění platebních závazků žalobce. Přílohou rámcové smlouvy byly (mimo jiné) „podmínky pro úvěrové produkty“ (dále jen „úvěrové podmínky“). Následně byla rámcová smlouva „změněna a doplněna“ dodatky č. 1 až č. 5 (uzavřenými v období od 29. září 2014 do 30. října 2017).
2) S poukazem na rámcovou smlouvu žalobce požádal žalovaného (dopisem ze dne 21. října 2013) o vystavení neodvolatelné platební bankovní záruky ve výši 20 miliónů Kč, ve prospěch beneficienta Celního úřadu pro Ústecký kraj, a to k zajištění závazku vyplývajícího z registrace distributora pohonných hmot podle zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách); přílohou byl vzor bankovní záruky.
3) Žalovaný žádost žalobce akceptoval dne 30. října 2013 a téhož dne vystavil neodvolatelnou bankovní záruku č. 31130310 (dále jen „bankovní záruka“), kterou se zavázal (vzhledem k tomu, že žalobce podal přihlášku k registraci distributora pohonných hmot, jejíž podmínkou je poskytnutí kauce) vyplatit správci daně (Celnímu úřadu pro Ústecký kraj) bez námitek jakoukoli částku nebo částky až do celkové výše 20 miliónů Kč do 15 kalendářních dnů po obdržení první písemné výzvy správce daně na účet správce daně ve výzvě uvedený.
4) Dne 14. května 2015 žalobce požádal žalovaného o změnu bankovní záruky, kterou žalovaný akceptoval. Dne 19. května 2015 vystavil žalovaný (v souladu s žádostí žalobce) dodatek č. 1 k bankovní záruce, v němž byly jako věřitelé z bankovní záruky označeny „celní úřady v České republice podle §6 odst. 1 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů“; dále byla záruka prodloužena do 31. října 2017. Celní úřad pro Ústecký kraj akceptoval dodatek č. 1 k bankovní záruce dne 22. května 2015.
5) Výzvou ze dne 14. prosince 2015 (č. j. 97989-21/2015-620000-41) Celní úřad pro Ústecký kraj vyzval žalovaného, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy uhradil z titulu bankovní záruky na (označený) účet správce daně částku 20 miliónů Kč. Žádost odůvodnil tím, že dne 6. srpna 2015 nabylo právní moci rozhodnutí celního úřadu o zrušení registrace žalobce jako distributora pohonných hmot č. j. 97989-2/2015-620000-32.2, přičemž Finanční úřad pro Ústecký kraj požádal (označeným) výkazem nedoplatků ze dne 18. listopadu 2015 (v souladu s §6j zákona o pohonných hmotách) Celní úřad pro Ústecký kraj o úhradu splatných nedoplatků (na dani z přidané hodnoty) evidovaných k 13. listopadu 2015 ve výši 433.136.526,05 Kč.
6) Žalovaný na základě shora uvedené výzvy „provedl výplatu z bankovní záruky ve prospěch účtu uvedeného ve výzvě celního úřadu“.
7) Dopisem ze dne 2. listopadu 2018 žalovaný vyzval žalobce k uhrazení pohledávek, které za ním eviduje, včetně pohledávky vyplývající z bankovní záruky.
Na tomto základě soud prvního stupně ‒ vycházeje z ustanovení §2029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z ustanovení §6g odst. 1 písm. e), §6i odst. 2 písm. a) a §6j odst. 3 písm. b) zákona o pohonných hmotách – dospěl k následujícím závěrům:
Bankovní záruka byla vystavena za „jediným možným účelem“ – splnění zákonného požadavku v rámci registrace žalobce jako distributora pohonných hmot podle zákona o pohonných hmotách (tj. zajištění nedoplatků evidovaných nejen celními úřady, ale i jinými správci daně). Celní úřad tak výstavce bankovní záruky (žalovaného) po právu vyzval k plnění z bankovní záruky za účelem uhrazení nedoplatku evidovaného u jiného správce daně, který o jeho uhrazení požádal. Přitom vystupoval jako „pouhý prostředník“ mezi jiným správcem daně a distributorem pohonných hmot, respektive bankou, která vystavila bankovní záruku.
Žalovaný na základě výzvy celního úřadu plnil v souladu s bankovní zárukou a „zákonnou úpravou“, přičemž ani neměl možnost jakkoli namítat, že celní úřad nečerpá záruku pro jím evidované pohledávky, jelikož „možnost uplatnění takové námitky, ani žádné jiné, nebyla uvedena v záruční listině“ (§2034 odst. 1 věta druhá a §2039 odst. 2 o. z.).
V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že „nelze přistoupit k pouhému jazykovému výkladu záruční listiny ve znění dodatku č. 1, jak to provedl žalobce, kdy by byly beneficienty z bankovní záruky pouze celní úřady a pouze pro jimi evidované pohledávky, což by bylo v přímém rozporu se smyslem úpravy v zákoně o pohonných hmotách, který poskytnutí kauce prostřednictvím bankovní záruky upravuje“. Požádal-li žalobce žalovaného o poskytnutí bankovní záruky pro potřeby registrace distributora pohonných hmot, musel si být vědom toho, k jakému účelu bankovní záruka slouží.
Závěrem doplnil, že žalobci „ani žádná škoda nevznikla“, když vyplacením bankovní záruky sice vznikla žalovanému pohledávka za žalobcem, ale o stejnou částku se zmenšil dluh žalobce vůči finančnímu úřadu; ke zmenšení majetkového stavu žalobce oproti stavu před „škodnou událostí“ tak nedošlo (§2894 odst. 1 o. z.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. května 2020, č. j. 14 Co 101/2020-216, ve znění usnesení ze dne 17. září 2020, č. j. 14 Co 101/2020, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 192.535,- Kč (druhý výrok).
Odvolací soud v prvé řadě neshledal opodstatněnou výhradu žalobce „stran nepřípustného prolomení koncentrace řízení“. Za stavu, kdy žalovaný (mimo jiné) tvrdil, že plnil na základě výzvy, jež byla učiněna včas a ve formě vyžadované záruční listinou, soud prvního stupně ho správně poučil ve smyslu ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby ke svým tvrzením v tomto směru označil důkazy. Navrhl-li žalovaný po zmíněném poučení důkaz listinami a soud tyto důkazy provedl, nelze mu nic vytknout.
Jde-li o právní posouzení věci, dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně ‒ k závěru, podle něhož se právní poměry vzniklé z bankovní záruky řídí (při absenci dohody dle §3073 věty druhé o. z.) ustanoveními §313 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), když žalovaný bankovní záruku vystavil (a celnímu úřadu doručil) před 1. lednem 2014.
Dále odvolací soud akcentoval, že smluvní strany uzavřely rámcovou smlouvu „den po účinnosti“ zákona č. 234/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, který „začlenil“ do právního řádu poskytnutí kauce (mimo jiné formou bankovní záruky) jako podmínku registrace distributora pohonných hmot.
Jelikož se žalovaný bankovní zárukou (ve znění dodatku č. 1) zavázal vyplatit správci daně (celním úřadům) bez námitek jakoukoli částku až do celkové výše 20 miliónů Kč, a to do 15 kalendářních dnů po obdržení první písemné výzvy správce daně na účet správce daně ve výzvě uvedený, byl povinen z poskytnuté záruky plnit na základě „prostého poměření toho, zda skutečnosti uvedené správcem daně odpovídají podmínkám uvedeným v bankovní záruce“. Jinými slovy, za stavu, kdy správce daně vyzval žalovaného k plnění v souladu se záruční listinou (ve znění dodatku č. 1), žalovanému vznikla povinnost k požadovanému plnění, aniž by mohl uplatnit jakékoli námitky. Ostatně, správce daně nebyl povinen ve výzvě specifikovat nedoplatek, k jehož úhradě měla být bankovní záruka použita; učinil-li tak, žalovaný nebyl povinen (ani oprávněn) přezkoumávat, zda jde o nedoplatek evidovaný celním úřadem nebo jiným správcem daně, zda nedoplatek vůbec a v jaké výši existuje a zda vskutku došlo ke zrušení registrace žalobce jako distributora pohonných hmot.
Jelikož žalovaný při plnění bankovní záruky neporušil žádnou zákonnou ani smluvní povinnost, „nenese odpovědnost za žalobcem tvrzenou škodu“; proto odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, který odmítl (jako nadbytečné) provést žalobcem navržené důkazy ohledně „okolností týkajících se vzniku a výše tvrzené škody“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud (podle jeho názoru) nebyly vyřešeny, popřípadě, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (v dovolání specifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Konkrétně dovolatel formuluje následující právní otázky:
1) Lze rozšiřovat: a) okruh beneficientů uvedených v textu bankovní záruky a b) okruh dluhů (závazků) zajištěných bankovní zárukou nad rámec textu bankovní záruky, a to odkazem na zákon o pohonných hmotách?
2) Lze rozšiřovat okruh dluhů (závazků) zajištěných bankovní zárukou nad rámec textu bankovní záruky odkazem na zákon o pohonných hmotách za situace, kdy v bankovní záruce není uvedeno, že by zajištěnými dluhy byly dluhy dle zákona o pohonných hmotách?
3) Lze v souladu s bankovní zárukou čerpat bankovní záruku i pro úhradu závazků, které vůči žadateli o bankovní záruku eviduje (případně objektivně má) subjekt odlišný od beneficienta?
4) Lze takto bankovní záruku čerpat i v případě, že přímo ve výzvě k čerpání bankovní záruky beneficient uvede, že sám žádné (bankovní zárukou) zajištěné dluhy nemá, ale že čerpání je pro dluhy evidované jiným subjektem?
5) Kterému subjektu se dostalo plnění z bankovní záruky za situace, kdy Celní úřad pro Ústecký kraj formálně požádal o výplatu na svůj bankovní účet, avšak ona výplata byla provedena pro závazky evidované Finančním úřadem pro Ústecký kraj?
6) Je zákon o pohonných hmotách právní úpravou speciální ve vztahu k obecné právní úpravě bankovních záruk?
7) Lze zákonem o pohonných hmotách jako právním předpisem veřejného práva zasahovat do vztahů upravených soukromým právem, pokud ano, za jakých podmínek?
8) Lze na základě zákona o pohonných hmotách zasahovat do vztahu výstavce bankovní záruky a beneficienta (a akceptanta bankovní záruky), který je jinak vymezen jen a pouze zněním samotné bankovní záruky?
9) Řídí se právní vztahy z bankovní záruky právní úpravou obchodního zákoníku i za situace, kdy původní rámcová smlouva sice byla uzavřena a bankovní záruka vystavena (a akceptována) před 1. lednem 2014, avšak následně po 1. lednu 2014 „došlo“ k novaci rámcové smlouvy a k vystavení nové bankovní záruky (tj. bankovní záruky ve znění dodatku č. 1) a k její akceptaci beneficientem?
10) Je přípustné (a pokud ano, za jakých podmínek), aby se vztah mezi příkazcem a výstavcem na základě rámcové smlouvy řídil zákonem č. 89/2012 Sb., zatímco vztah mezi výstavcem a beneficientem obchodním zákoníkem?
Dovolatel obsáhle popisuje dosavadní průběh řízení a snáší argumenty ve prospěch závěrů, podle nichž odvolací soud:
a) Nezohlednil obsah dodatku č. 3 k rámcové smlouvě (včetně odkazu na úvěrové podmínky účinné od 1. ledna 2014), ve spojení se skutečností, že zmíněný dodatek smluvní strany uzavřely za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., ani skutečnost, že žalovaný vystavil bankovní záruku ve znění dodatku č. 1 až 19. května 2015, a to právě na základě rámcové smlouvy ve znění dodatků č. 3 a 4, v důsledku čehož v projednávané věci nesprávně (a pro žalobce překvapivě) aplikoval obchodní zákoník.
b) V rozporu s obsahem bankovní záruky dospěl k závěru, podle něhož žalovaný plnil z titulu bankovní záruky po právu, byť šlo o plnění nikoli na dluhy evidované u celních úřadů, k jejichž uspokojení (zajištění) byla bankovní záruka vystavena, nýbrž „pro nároky“ finančního úřadu z titulu „údajných“ nedoplatků na dani z přidané hodnoty a na úrocích z prodlení.
Dále s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (v dovolání konkretizovanou) akcentuje, že žalovaný neměl plnit podle bankovní záruky, když nebyly splněny předpoklady určené bankovní zárukou pro takové plnění na základě výzvy celního úřadu. Plnil-li, učinil tak nikoli na pohledávky a ve prospěch beneficienta (celního úřadu), nýbrž na pohledávky a ve prospěch finančního úřadu, který nebyl účastníkem soukromoprávního vztahu založeného bankovní zárukou.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaný s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že nebyl oprávněn odmítnout výplatu bezpodmínečné bankovní záruky, když o plnění písemně požádal beneficient (celní úřad) a žádané plnění žalovaný poskytl na jeho bankovní účet (do jeho majetkové sféry a v jeho prospěch). Přitom bankovní záruka zajištěné dluhy nijak nespecifikovala a žalovaný byl povinen plnit bez námitek. Současně nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu ani za překvapivé, když právní úprava institutu bankovní záruky v obchodníku zákoníku a v zákoně č. 89/2012 Sb. je v posuzovaných aspektech věci z materiálního pohledu stejná.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je (ve výsledku) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která je při výkladu institutu bankovní záruky (finanční záruky) ustálena v závěrech, podle nichž:
1) Platná právní úprava bankovní záruky (finanční záruky) obsažená v ustanovení §2029 až §2039 o. z. v zásadě vychází z úpravy tohoto institutu v zákoně č. 513/1991 Sb. (účinné do 31. prosince 2013) [k tomu srov. též důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 – 2013)]. I pro právní poměry založené bankovní zárukou vystavenou po 1. lednu 2014 jsou proto nadále využitelné (níže uvedené) závěry, z nichž soudní praxe ve vztahu k bankovním zárukám dosud ustáleně vycházela.
2) Při bankovní záruce vzniká v zásadě právně samostatný závazek banky, který je závislý na existenci zajišťovaného závazku, jen když to vyplyne z obsahu záruční listiny.
3) Nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného, má tato záruka povahu bezpodmínečné bankovní záruky (tj. záruky na první výzvu a bez námitek). Při této formě bankovní záruky se neuplatní ani princip akcesority, ani princip subsidiarity.
4) V rozsahu vyplývajícím ze záruční listiny může mít bankovní záruka podmínečnou povahu a banka si v ní může vyhradit některé nebo všechny námitky, které má vůči věřiteli v souvislosti se zajištěným závazkem dlužník. V záruční listině tak může být stanovena (v určitém rozsahu nebo zcela) akcesorita bankovní záruky, jakož i subsidiarita bankovní záruky (např. věřitel musí napřed požadovat zaplacení na dlužníku, nebo jej žalovat či dokonce neúspěšně vést exekuci na jeho majetek).
5) Obsah práv a povinností banky a oprávněného z bankovní záruky je dán striktně (jen) obsahem záruční listiny. Nejsou-li splněny podmínky stanovené v záruční listině, nelze plnění z bankovní záruky požadovat.
6) Pro posouzení, zda byly splněny podmínky pro plnění z vystavené bankovní záruky je určující obsah samotné záruční listiny, tedy v zásadě prosté poměření toho, zda skutečnosti tvrzené či doložené osobou oprávněnou z bankovní záruky odpovídají podmínkám v záruční listině (§316 odst. 1 obch. zák. a §2035 o. z.)
K tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2387/2007, uveřejněného pod číslem 18/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2012, ze dne 30. března 2016, sp. zn. 29 Cdo 2171/2014, uveřejněného pod číslem 92/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. srpna 2016, sp. zn. 32 Cdo 4752/2014, ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4747/2016, ze dne 30. června 2020, sp. zn. 29 Cdo 2151/2019, ze dne 30. března 2021, sp. zn. 29 Cdo 1872/2019, a ze dne 27. října 2021, sp. zn. 29 Cdo 3267/2019.
K právním otázkám formulovaným dovolatelem pod body 1) až 5) Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom zmíněné právní otázky zjevně vycházejí z jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu; ani Nejvyšší soud totiž nemá žádné pochybnosti o tom, že žalovaný plnil osobě oprávněné z bankovní záruky zcela v souladu s podmínkami určenými (bezpodmínečnou) záruční listinou (ve znění dodatku č. 1). Jinými slovy, plněním z titulu záruční listiny nebyl nijak „rozšířen“ okruh beneficientů a zajištěných závazků (ať již podle zákona o pohonných hmotách či bez vazby na tento zákon), bylo plněno na účet označený oprávněnou osobou, která ve výzvě k plnění rozhodně neuvedla, že „sama žádné (bankovní zárukou) zajištěné dluhy nemá“.
Na řešení právních otázek předestřených dovolatelem pod body 6) až 8) rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nespočívá; vzájemný vztah označených právních norem je z hlediska správnosti právního posouzení věci nevýznamný a zákon o pohonných hmotách (a jeho případné změny) nijak nemodifikoval podmínky určené samotnou záruční listinou pro vznik povinnosti žalované k plnění.
Zbývající dovolatelem otevřené právní otázky [viz body 9) a 10)] nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání již proto, že „změna“ rámcové smlouvy v důsledku dodatku č. 3 [zmíněný dodatek plně „nahradil“ s účinností od 23. prosince 2014 (původní) rámcovou smlouvu], se nepromítla ani do obsahu (původní) záruční listiny ze dne 30. října 2013, ani do obsahu záruční listiny ve znění dodatku č. 1 ze dne 19. května 2015 [zmíněný dodatek záruční listinu (jen) měnil, s tím, že ostatní podmínky bankovní záruky zůstaly nezměněny]. Navíc v této souvislosti nelze přehlédnout, že závěr, podle něhož žalovaný plnil z titulu bankovní záruky po právu, by obstál, jak v poměrech obchodního zákoníku, tak v poměrech zákona č. 89/2012 Sb.
Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že v důsledku samotného plnění žalovaného z titulu bankovní záruky nemohla bez dalšího vzniknout žalobci majetková újma. Ostatně, byl-li žalobce vskutku přesvědčen o tom, že žalovaný plnil z bankovní záruky, aniž k tomu byly splněny podmínky určené záruční listinou, měl odmítnout výzvu žalované k plnění (a v případě podání žaloby uplatnit tuto obranu v soudním řízení).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. ledna 2021), která podle ustanovení §7 bodu 7. a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 21.066.371,- Kč) částku 52.740,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 64.178,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 5. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu