ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2990.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2990/2022-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobce města Hodonína , se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 53/1, proti žalovanému A. M. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1349/2b, o vyklizení nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 139/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2022, č. j. 19 Co 221/2021-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. září 2021, č. j. 6 C 139/2021-39, zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku tam specifikovanou bytovou jednotku – dále jen „předmětný byt“ (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. května 2022, č. j. 19 Co 221/2021-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti výroku I. citovaného rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel předložil k dovolacímu přezkumu otázku, „zda může dojít ke konkludentnímu skončení nájemního vztahu tím, že žalobce nejednal v souladu s uzavřenou smlouvou o smlouvě kupní budoucí a odmítl tak uzavřít kupní smlouvu se žalobcem ( správně zřejmě žalovaným )“ . Na takto postavené otázce však napadené rozhodnutí nespočívá, a proto nemůže být ani dovolání pro její řešení přípustné podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, z 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či z 10. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 4003/2019 /ústavní stížnosti podané proti naposledy citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze 16. 1edna 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13, a z 26. května 2020, sp. zn. IV. ÚS 1353/20/). Odvolací soud se jí totiž při posuzování věci nezabýval a objektivně ani zabývat nemohl, dovodil-li, že nájem předmětného bytu skončil výpovědí, která byla dovolateli doručena dne 23. ledna 2019, v důsledku čehož předmětný byt užívá bez právního důvodu, a vycházel-li současně z názoru, že případná povinnost žalobce k uzavření kupní smlouvy s dovolatelem, která by se měla týkat mimo jiné i předmětného bytu, na rozhodnutí projednávané věci nemůže mít vliv; nadto za situace, kdy řízení, v němž se dovolatel (v postavení žalobce) domáhal, aby byla žalobci (v procesním postavení žalovaného) uložena povinnost uzavřít s ním zmíněnou kupní smlouvu a nahradit mu vzniklou škodu, již bylo pravomocně skončeno tak, že žaloba byla zamítnuta (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021, č. j. 33 Cdo 368/2021-429).
S přihlédnutím k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 větu první o. s. ř. a contrario ). Namítl-li proto dovolatel rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (nadto zejména ve vztahu k tvrzené povinnosti žalobce uzavřít s ním již zmíněnou kupní smlouvu, jež jsou pro rozhodnutí věci právně bezvýznamná) a současně též vady řízení (námitkami, že soud prvního stupně v důsledku neprovedení tam specifikovaného důkazu nezjistil řádně skutkový stav věci a že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu jeho argumenty týkající se dřívějších procesních skutečností), neuplatnil v tomto ohledu jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a 229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu