ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.3418.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 3418/2021-1702
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce D. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) M. M. , narozenému XY a 2) S. M. , narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, PSČ 353 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 6/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2021, č. j. 5 Cmo 220/2016-1541, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2021, č. j. 5 Cmo 220/2016-1541, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. února 2016, č. j. 46 Cm 6/2011-979, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 24. ledna 2011, č. j. 46 Cm 6/2011-12, kterým původně uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz 238.026 Kč s 6% úrokem od 30. listopadu 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 793 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 60.764 Kč (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
2. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti námitek, jimiž se žalovaní bránili povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem, zejména z toho, že:
[1] Žalobce se v posuzované věci domáhal zaplacení směnky vlastní, vystavené dne 23. dubna 2010 oběma žalovanými (jako spoluvýstavci) na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 254.496 Kč, splatné dne 30. listopadu 2010 (dále též jen „sporná směnka“).
[2] Dne 27. března 2009 žalovaní jako budoucí objednatelé a společnost Ekonomické stavby s. r. o. (dále jen „společnost E“) jako budoucí zhotovitel, jednající žalobcem jako jednatelem společnosti, uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 161/09 (dále též jen „smlouva o smlouvě budoucí“), v níž se smluvní strany zavázaly v dohodnuté době uzavřít smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude zhotovení stavby rodinného domu na blíže označeném pozemku ve vlastnictví žalovaných. Podle článku III. bodu 3.3 smlouvy byli žalovaní povinni uhradit do 30 dnů po podpisu této smlouvy budoucímu zhotoviteli zálohu ve výši 170.000 Kč „na krytí prvních přípravných prací, tj. přípravné projekční činnosti“, s tím, že záloha bude vyúčtována ve smlouvě o dílo a z konečné ceny díla odečtena. Zálohu měli žalovaní uhradit „prostřednictvím úvěru“.
[3] Žalobce (jako věřitel) uzavřel se žalovanými (jako dlužníky) dne 29. dubna 2009 smlouvu o půjčce č. 161/09-090429 (dále též jen „smlouva o půjčce“), v níž se zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 170.000 Kč, určenou na financování zálohy dle článku III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí. Smluvní strany se dále dohodly, že finanční prostředky budou věřitelem převedeny nejpozději do 29. dubna 2009 do „depozita budoucího zhotovitele“ (společnosti E). K zajištění pohledávky žalobce se žalovaní zavázali vystavit vlastní směnku znějící na částku 258.195 Kč. Dne 23. dubna 2010 uzavřely smluvní strany dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce, ve kterém se dohodly na prodloužení splatnosti půjčky a nahrazení původně vystavené směnky směnkou novou, znějící na částku 254.496 Kč. Současně výslovně prohlásily, že tato směnečná suma zahrnuje kromě jistiny půjčky také sjednaný 16% úrok do dne splatnosti půjčky a případnou smluvní pokutu ve výši 68.000 Kč, s tím, že směnka „plní funkci zajišťovací nikoli platební“.
[4] Dne 23. listopadu 2009 žalovaní (jako objednatelé) uzavřeli se společností E (jako zhotovitelem) smlouvu o dílo č. 161/09 (dále jen „smlouva o dílo“), v níž se zhotovitel zavázal provést za dohodnutou cenu stavbu rodinného domu podle zpracované projektové dokumentace.
[5] Dopisem ze dne 14. července 2010 adresovaným společnosti E žalovaní odstoupili od smlouvy o dílo.
3. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní se povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem ubránili, když prokázali, že žalobce neposkytl na základě smlouvy o půjčce žalovaným žádné plnění. Přitom zdůraznil, že k poskytnutí půjčky nemohlo – oproti tvrzení žalobce – dojít ani tak, že žalobce převedl na účet společnosti E větší částku peněz ještě před uzavřením smlouvy o půjčce s tím, že následně konkrétní částky budou „rozúčtovány“ k jednotlivým uzavřeným půjčkám. Podle soudu prvního stupně jde totiž pouze o „ekonomické machinace žalobce“, jimiž „dotuje“ fungování společnosti E ze svých soukromých peněz.
4. Uzavření smlouvy o půjčce a následné vystavení sporné směnky podle soudu prvního stupně rovněž odporuje právní úpravě tzv. spotřebitelských smluv. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že jakkoli smlouva o půjčce nebyla uzavřena přímo mezi žalovanými a společností E, je žalobce současně jednatelem této společnosti, přičemž způsobem obdobným jako v nyní projednávané věci vystupuje vůči spotřebitelům, kteří jsou ve smluvním vztahu ke společnosti E. Tímto „dvoudomým“ vystupováním žalobce, který opakovaně uzavírá se spotřebiteli smlouvu o dílo jako jednatel společnosti E a smlouvu o půjčce jako jiná „nepodnikající“ osoba, přičemž půjčka, kterou má žalobce „poskytnout“ spotřebitelům, je určená právě k úhradě jejich dluhů za společností E, se zabýval také Ústavní soud v nálezu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11. Jelikož není pochyb o tom, že samotná smlouva o smlouvě budoucí je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu ustanovení §52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), je podle soudu prvního stupně třeba na žalobce také v právním vztahu založeném smlouvou o půjčce (a směnečnou dohodou v této smlouvě obsaženou) pohlížet jako na dodavatele podle ustanovení §52 odst. 2 obč. zák., tj. jako na osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
5. Jelikož ve směnečné dohodě (ve smlouvě o půjčce či jejím dodatku) nebyla vyloučena převoditelnost sporné směnky rubopisem, pak taková dohoda „obsahuje“ ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a směnečná dohoda je pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná. Tato skutečnost sice nezpůsobuje neplatnost směnky, zakládá však důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi.
6. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. května 2021, č. j. 5 Cmo 220/2016-1541, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok). Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když předchozí rozsudek ze dne 10. května 2017, č. j. 5 Cmo 220/2016-1114, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. ledna 2020, č. j. 29 Cdo 402/2018-1421, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, doplněných dokazováním provedeným odvolacím soudem v předchozím odvolacím řízení a uzavřel, že žalovaným se správnost vydaného směnečného platebního rozkazu včas uplatněnými námitkami zpochybnit nepodařilo.
8. Ve shodě se závěry, které přijal již v prvním měnícím rozhodnutí v dané věci, měl odvolací soud především za prokázané, že kauzou sporné směnky byla smlouva o půjčce, na jejímž základě žalobce poskytl žalovaným půjčku ve výši 170.000 Kč. Přijetí závěru o poskytnutí půjčky přitom nepřekáží skutečnost, že finanční částka nebyla poukázána přímo žalovaným, ale sjednaným způsobem na účet třetí osoby (společnosti E), ani to, že k připsání této částky na účet společnosti E došlo (v rámci převodu většího množství peněz) ještě před uzavřením smlouvy o půjčce.
9. Za nedůvodné měl rovněž námitky týkající se výše sjednané smluvní pokuty. Ujednání o smluvní pokutě ve výši 68.000 Kč, obsažené ve smlouvě o půjčce, není podle odvolacího soudu neplatné ani nemravné, obzvláště za situace, kdy žalovaní vzali v článku II. bodu 2.5 smlouvy o půjčce na vědomí upozornění věřitele, že „nezbytně potřebuje finanční prostředky vrátit v termínu splatnosti, neboť je má po uplynutí tohoto termínu vázány jiným způsobem“. Ani úrok ve výši 16 % ročně nelze podle odvolacího soudu považovat „za lichevní“, když jde o sazbu spíše obvyklou.
10. Odvolací soud setrval rovněž na závěru, podle kterého směnečná smlouva (v níž není vyloučena převoditelnost sporné směnky rubopisem) není neplatná pro rozpor se zákonem, přičemž podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí by pouze při indosaci směnky nebylo možné aplikovat ustanovení čl. I. §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“). V projednávané věci navíc sporná směnka ani nebyla indosována.
11. Jde-li o povahu sporné směnky, bylo podle odvolacího soudu v řízení najisto postaveno, že směnka má zajišťovací nikoli platební charakter. Oproti mínění žalovaných přitom zjevně nešlo o blankosměnku, obstát proto nemůže ani námitka excesivního vyplnění směnky. Z ničeho rovněž neplyne, že by žalovaní podepsali spornou směnku nesvobodně.
12. Odvolací soud (vázán potud závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyšším soudem ke spotřebitelské povaze smlouvy o půjčce a v ní obsažené směnečné smlouvy) se dále zabýval tím, zda smluvní ujednání účastníků nevykazují znaky zneužívající klauzule ve smyslu §56 odst. 1 a 3 obč. zák. Žádné ujednání, které by v rozporu s právem spotřebitele na jeho ochranu představovalo zjevnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, však odvolací soud neshledal.
13. Konečně k námitce založené na tvrzení, že žalovaným nebylo podle smlouvy o dílo poskytnuto (předtím, než žalovaní od této smlouvy odstoupili) žádné (či téměř žádné) plnění, odvolací zopakoval, že sporná směnka nezajišťovala jakýkoliv závazek ze smlouvy o dílo (případně ze smlouvy o smlouvě budoucí), nýbrž vázala se jen ke smlouvě o půjčce. Okolnost, že dílo nebylo realizováno, proto nemůže mít na směnečný závazek žalovaných žádný vliv. Odstoupení od smlouvy o dílo navíc ani nelze přičíst k tíži žalobci; důvod odstoupení (ztráta důvěry v plnění závazku společnosti E) byl na straně žalovaných a „je otázkou, zda byl důvodným“.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají (poměřováno obsahem podaného dovolání) o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (v dovolání konkretizované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, případně otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
15. Dovolatelé akcentují, že v poměrech dané věci šlo mezi účastníky o vztahy podléhající úpravě spotřebitelského práva a vytýkají odvolacímu soudu, že namítanou „dvoudomost“ vystupování žalobce zcela bagatelizoval. Žalobce a společnost E fakticky tvoří jediný ekonomický komplex, který se svým jednáním snaží obcházet smysl a účel celé právní úpravy spotřebitelské ochrany. Jednotlivé smlouvy uzavřené mezi dotčenými subjekty (smlouvu o půjčce, v ní obsaženou směnečnou smlouvu, smlouvou o smlouvě budoucí i smlouvu o dílo) nelze s ohledem na personální propojení posuzovat odděleně a samostatně.
16. Odvolací soud se podle přesvědčení dovolatelů řádně nevypořádal s námitkou, že z titulu údajné půjčky neobdrželi žalovaní žádné plnění, a nezabýval se (v rozporu s pokyny obsaženými ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu) ani skutečnou hodnotou plnění, které společnost E poskytla dovolatelům předtím, než odstoupili od uzavřené smlouvy o dílo. V této souvislosti dovolatelé připomínají, že dohodnutá částka měla být poskytnuta na financování přípravných prací ke stavbě, zejména přípravné projekční činnosti, společnost E však téměř žádné plnění žalovaným neposkytla.
17. Dovolatelé konečně též setrvávají na názoru, podle kterého úroková sazba dohodnutého úroku a smluvní pokuta jsou nepřiměřeně vysoké.
18. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně nařídil, aby věc projednal jiný senát, když odvolací soud ve stávajícím složení zatížil řízení celou řadou procesních vad a neřídil se ani závazným právním názorem obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu.
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
20. Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odporuje dále označené judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Nejvyšší soud předesílá, že projednávaná věc je jednou z typově shodných věcí, které Nejvyšší soud opakovaně řeší na základě dovolání podaných klienty společnosti E, jejímž jednatelem je žalobce. Celou řadou obdobných sporů, vycházejících ze skutkového i právního rámce, jenž se v ničem podstatném nelišil od nyní projednávané věci, se v minulosti zabýval rovněž Ústavní soud.
23. Již ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 29 Cdo 402/2018 Nejvyšší soud shrnul judikatorní závěry (dosud) přijaté při projednávání výše označených věcí následovně:
[1] Charakter spotřebitelské smlouvy má (vedle smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi společností E a objednateli) rovněž smlouva o půjčce (včetně směnečné smlouvy, jež je její součástí), neboť i žalobce měl při jejím uzavření postavení dodavatele ve smyslu ustanovení §52 odst. 2 obč. zák. Pro posouzení postavení žalobce coby dodavatele při uzavírání smlouvy o půjčce a směnečné smlouvy v ní obsažené totiž není významné pouze formální hledisko (tj. zejména označení žalobce ve smlouvě a skutečnost, že jde v případě žalobce a společnosti E o dva samostatné subjekty práva), ale je nutné zohlednit také skutečný účel žalobcova jednání, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, jež byly pro jeho učinění podstatné (určující). Z tohoto pohledu přitom nemůže být pochyb, že účelem uzavření smlouvy o půjčce nebylo uspokojování osobní potřeby (spotřeby) žalobce, ale naopak šlo o činnost, kterou žalobce (ve zjevné souvislosti s obchodními aktivitami společnosti E, v níž vykonává funkci jednatele) provádí opakovaně a za úplatu.
[2] Na nezbytnost zabývat se (při posuzování oprávněnosti nároků uplatňovaných žalobcem vůči klientům společnosti E) „dvoudomým“ vystupováním žalobce, tedy tím, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami vystupuje jednak jako jednatel společnosti E, jednak jako fyzická osoba, upozornil již Ústavní soud v nálezu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11.
[3] Jelikož posuzovaný smluvní vztah účastníků, založený smlouvou o půjčce (a směnečnou smlouvou, jež je její součástí) má spotřebitelský charakter a podléhá tudíž režimu ochrany spotřebitele, musí se soud zabývat (při posuzování důvodnosti žalobcova nároku na zaplacení vystavených zajišťovacích směnek) také tím, zda tato smluvní ujednání účastníků nevykazují znaky zneužívající klauzule podle §56 odst. 1 a 3 obč. zák. (tj. tím, zda smluvní ujednání účastníků v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).
24. Tamtéž Nejvyšší soud (pro poměry dané věci) doplnil, že na posuzovaný smluvní vztah účastníků ze smlouvy o půjčce nelze nahlížet jako na vztah samostatný, nijak nesouvisející se smlouvou o dílo uzavřenou mezi žalovanými a společností E. Soudy se proto musí (při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku) zabývat nejen tím, zda dotčená ujednání účastníků nevykazují znaky zneužívající klauzule podle §56 odst. 1 a 3 obč. zák., ale rovněž posoudit, jaké důsledky na případnou povinnost žalovaných plnit ze sporné směnky má (žalovanými namítaná) okolnost, že jim nebylo podle smlouvy o dílo poskytnuto (předtím, než žalovaní od této smlouvy odstoupili) žádné (či téměř žádné) plnění.
25. V nálezu ze dne 19. července 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21 [vydaném ve sporu mezi jinými spotřebiteli a společností Chytrý nájem s. r. o. (dále jen „společnost Ch“), jejímž jednatelem je rovněž žalobce (společníkem společnosti Ch i společnosti E je společnost Ekonomické stavby rodinná a. s., jejím předsedou představenstva je opět žalobce)], Ústavní soud na dané téma doplnil, že obecné soudy se v tam posuzované věci odmítly zabývat námitkovou obranou stěžovatelů z jejich právních vztahů se společností E, neboť tyto námitky dle názoru obecných soudů s ohledem na čl. I §17 směnečného zákona stěžovatelům vůči této společnosti nepřísluší. Byť obě společnosti jsou majetkově propojeny v osobě jediného společníka a propojeny jsou též personálně (a to opět osobou D. M.), jedná se dle názoru obecných soudů o formálně samostatné subjekty, pročež nelze námitky z vlastních vztahů stěžovatelů se společností E v řízení vůči vedlejší účastnici (společnosti Ch) připustit. Takový náhled považuje Ústavní soud za ryze formalistický. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že aktuálně zvolený model poskytování překlenovacích půjček klientům společnosti E je toliko dalším z modelů podnikání pana D. M., když tento „překlenovací půjčky“ na financování staveb rodinných domů klientům společnosti E dříve poskytoval sám coby fyzická osoba (viz nález ze dne 24. ledna 2017 sp. zn. III. ÚS 1293/16). V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že ačkoliv je institut směnky založen na přísné formálnosti směnečných vztahů, neměla by tato formálnost samotná vychylovat práva ze směnečného vztahu plynoucí ve prospěch pouze jedné ze zúčastněných stran, zejména je-li druhou smluvní stranou spotřebitel. Tento závěr je pak dle Ústavního soudu nutné mít na zřeteli i v nynější věci. Přestože stěžovatelům (kteří navíc předmětnou smlouvu uzavřeli rovněž coby spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na výše uvedené ustanovení zákona směnečného a šekového formálně vzato příslušely námitky toliko vůči „majiteli“ směnky, tedy vedlejší účastnici, měly se soudy dle názoru Ústavního soudu zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci, zejména okolnosti uzavření jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé vstoupili, a propojení obou společností, nepředstavuje formální oddělení obou subjektů ve své podstatě toliko jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež ve svém důsledku vede ke znemožnění, příp. značnému ztížení, právní obrany stěžovatelů v případném soudním sporu.
26. K výše uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě rozhodnutí (za všechna srov. např. rozsudek ze dne 31. srpna 2022, sp. zn. 29 Cdo 1569/2021).
27. Odvolací soud v nyní projednávané věci při posuzování důvodnosti kauzálních námitek, jimiž se žalovaní bránili povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem [především námitky, podle níž žalovaným nebylo podle smlouvy o dílo poskytnuto (předtím, než od této smlouvy odstoupili) žádné (či téměř žádné) plnění], výše uvedené závěry nezohlednil.
28. Nemůže být žádných pochyb o tom, že předmětné smluvní vztahy vzniklé mezi žalobcem a společností E na jedné straně a žalovanými jako spotřebiteli na straně druhé, založené smlouvou o smlouvě budoucí, smlouvou o půjčce a smlouvou o dílo, jsou – nejen s ohledem na okolnosti, za nichž byly jednotlivé smlouvy uzavřeny, ale též s přihlédnutím k personálnímu a majetkovému propojení žalobce a společnosti E, jakož i obsahové provázanosti uzavřených smluv – spjaty takovým způsobem, že práva a povinnosti z nich vzniklé nelze posuzovat samostatně (odděleně) a zcela ignorovat jejich zjevné vzájemné souvislosti. Jestliže měla být poskytnutá půjčka (podle účelu výslovně vyjádřeného ve smlouvě o půjčce) určena na financování zálohy dle článku III. bodu 3.3 smlouvy o smlouvě budoucí, která sloužila „na krytí prvních přípravných prací“, jež měla společnost E provést pro budoucí realizaci dohodnutého díla (stavby rodinného domu žalovaných), přičemž současně bylo dohodnuto, že záloha bude (v případě uzavření smlouvy o dílo) vyúčtována ve smlouvě o dílo a poté odečtena z konečné ceny díla, je zřejmé, že nedošlo-li k realizaci díla (proto, že žalovaní od smlouvy o dílo následně odstoupili), musí se tato skutečnost promítnout nejen ve vztahu mezi společností E a žalovanými, ale rovněž ve vztahu mezi žalovanými a žalobcem.
29. Jinak řečeno, jestliže by žalovaným s ohledem na ukončení smlouvy o dílo nevznikla povinnost zaplatit zhotoviteli (společnosti E) ani částku odpovídající výši dohodnuté zálohy (k jejímuž financování měla sloužit poskytnutá půjčka), nebyl by zde jediný důvod, pro který by žalovaní měli být povinni tuto částku zaplatit „prostřednictvím“ vystavené směnky.
30. Budiž v této souvislosti dodáno, že ze zákona (§642 odst. 1 obč. zák.) pro objednatele vyplývá právo kdykoli (až do zhotovení díla) i bez udání důvodu odstoupit od smlouvy o dílo a následkem takového odstoupení je pouze povinnost zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak, a nahradit mu účelně vynaložené náklady (srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 2330/2009, uveřejněného pod číslem 73/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Formalistické nazírání na jednotlivé právní vztahy dotčených subjektů jako na vztahy zcela samostatné, vzájemně nijak nesouvisející, by mohlo v konečném důsledku vést k tomu, že žalovaní by byli nuceni (zaplacením sporné směnky) poskytnout plnění, na které žalobci, resp. společnosti E v souvislosti s realizací dohodnutého díla vůbec nevznikl nárok.
32. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Zabývat se další dovolací argumentací pokládal Nejvyšší soud v dané situaci za zbytečné (vypořádat se s těmito argumenty bude v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu).
33. Pro dovolateli navrhovaný postup podle §243e odst. 3 o. s. ř. (nařízení, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát odvolacího soudu) nenalezl Nejvyšší soud ve spisu dostatečnou oporu.
34. V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit důvodnost vznesených kauzálních námitek žalovaných, zejména vypořádat se (při respektování závěru o vzájemné souvislosti jednotlivých smluv a faktické provázanosti žalobce se společností E) s tvrzením žalovaných, že jim nebylo podle smlouvy o dílo poskytnuto žádné (či téměř žádné) plnění.
35. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu