ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.357.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 357/2021-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce VPI CZ, v. o. s. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 03007740, jako insolvenčního správce dlužníka Němeček - Elektromontáž, a. s., identifikační číslo osoby 26253194, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, proti žalovanému PPF bance a. s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 2690/17, PSČ 160 41, identifikační číslo osoby 47116129, zastoupenému Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, PSČ 140 00, o zaplacení částky 3 938 489,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 179/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2020, č. j. 58 Co 171/2020-117, takto:
I. Řízení „o dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 8 C 179/2017-86, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2020, č. j. 58 Co 171/2020-117, se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29 475,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 8 C 179/2017-86, Obvodní soud pro Prahu 6:
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce (VPI CZ, v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka Němeček - Elektromontáž, a. s.) domáhal, aby žalovaný (PPF banka a. s.) zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 3 938 489,79 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 3. července 2016 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 294 756 Kč (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalovaný a dlužník uzavřeli dne 27. července 2012 rámcovou smlouvu o poskytování úvěru a ostatních bankovních produktů, jakož i smlouvu o zástavě pohledávek, kterou sjednali zástavní právo k pohledávkám dlužníka za třetími osobami za účelem zajištění pohledávek žalovaného za dlužníkem souvisejících s poskytnutým úvěrem (dále jen „zástavní smlouva“).
[2] Žalovaný oznámil dne 20. ledna 2014 společnosti E.ON Česká republika, s. r. o. (dále jen „společnost E“), že veškeré peněžité pohledávky dlužníka za společností E jsou zastaveny v jeho prospěch. Společnost E uhradila žalovanému v době od 18. září 2014 do 8. prosince 2014 celkem 3 136 574,78 Kč.
[3] Žalovaný oznámil dne 22. ledna 2014 obci Moravský Písek (dále jen „obec M“), že veškeré peněžité pohledávky dlužníka za obcí M jsou zastaveny v jeho prospěch. Obec M podala (dne 14. dubna 2014) návrh na přijetí částky 801 915,01 Kč do úschovy Okresního soudu v Hodoníně (dále jen „okresní soud“), a za příjemce označila dlužníka, nebo žalovaného. Okresní soud usnesením ze dne 21. května 2014, č. j. 18 Sd 5/2014-42, které nabylo právní moci dne 17. června 2014, uvedenou částku přijal do úschovy.
[4] Vyhláškou ze dne 21. října 2014, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, oznámil Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (A-2).
[5] Okresní soud rozsudkem pro uznání ze dne 5. března 2015 (mimo jiné) rozhodl, že dlužník „je povinen souhlasit“ s vydáním částky 801 915,01 Kč složené do soudní úschovy žalovanému (v odkazovaném řízení v procesním postavení žalobce). Usnesením ze dne 29. dubna 2015, č. j. 18 Sd 5/2014-86, okresní soud (mimo jiné) rozhodl, že žalovanému vydává složenou částku, kterou mu následně vyplatil dne 27. května 2015.
[6] Usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č. j. KSBR 31 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka.
[7] Usnesením ze dne 24. března 2016, č. j. KSBR 31 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
[8] Žalobce se žalobou podanou dne 4. července 2017 na žalovaném domáhá zaplacení částky 3 938 489,79 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, kterou žalovaný „inkasoval“ po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka v postavení zástavního věřitele z titulu zástavního práva k pohledávkám dlužníka za společností E a za obcí M.
3. Na výše uvedeném základě soud – vycházeje z ustanovení §5 písm. d/, §109 odst. 1 písm. b/, §111 odst. 1, §112, §113, §166, §205 odst. 1 a 2, §224, §231, §235 a §249 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení §159 odst. 2 a §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a z ustanovení §1335 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dospěl k následujícím závěrům:
4. Žalovaný uplatnil zástavní právo k pohledávkám dlužníka za společností E a za obcí M před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka a k „realizaci“ zástavního práva došlo se souhlasem dlužníka po zahájení insolvenčního řízení, v období před zjištěním jeho úpadku.
5. Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno podáním věřitelského insolvenčního návrhu, takže žalovaná částka nenáleží do majetkové podstaty dlužníka, neboť „k okamžiku rozhodnutí o úpadku“ nebyly peněžní prostředky „vlastnictvím úpadce“; již proto není žaloba důvodná.
6. Přijetí „sporných plnění“ žalovaným nelze považovat ani za bezdůvodné obohacení na úkor žalobce. Ohledně pohledávek dlužníka za obcí M bylo podkladem pro plnění žalovanému ze soudní úschovy pravomocné usnesení okresního soudu. U pohledávek dlužníka za společností E žalobce netvrdil a neprokázal, jaké konkrétní pohledávky „byly hrazeny celkovou částkou 3 136 574,78 Kč“, a neprokázal ani, že šlo o pohledávky zastavené platnou zástavní smlouvou ve prospěch žalovaného; kdyby šlo o plnění bez právního důvodu, pak by se žalovaný bezdůvodně obohatil nikoliv na úkor žalobce, ale na úkor společnosti E.
7. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. července 2020, č. j. 58 Co 171/2020-117:
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 73 870 Kč (druhý výrok).
8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §109 odst. 1 písm. b/, §111, §112, §205 a §235 insolvenčního zákona, a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
9. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně „je mezi účastníky nesporný“; žalovaný v postavení zástavního věřitele přijal po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka a před zjištěním jeho úpadku částku 901 915,01 Kč, kterou obec M složila do soudní úschovy, a dále částku 3 136 574,78 Kč od společnosti E, čímž tito poddlužníci plnili „svůj závazek vůči dlužníku“.
10. Po zahájení insolvenčního řízení může zajištěný věřitel uplatnit právo na uspokojení zajištěné pohledávky přihláškou pohledávky, nikoliv žalobou. Od zahájení insolvenčního řízení přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka.
11. Žalovaný coby zástavní věřitel se nemohl domáhat plnění na poddlužnících žalobou, nicméně v daném případě poddlužníci plnili „se souhlasem či na základě pokynu dlužníka“, který byl oprávněn nakládat s pohledávkou a plněním zástavnímu věřiteli „splnil svůj dluh vůči němu“; žalobce se mohl „pouze“ domáhat neúčinnosti těchto „úkonů dlužníka“, což však neučinil. Ke dni „prohlášení úpadku“ pak již tyto pohledávky neexistovaly, neboť zanikly splněním, takže nebyly součástí majetkové podstaty dlužníka.
12. Správný je závěr soudu prvního stupně o „nedostatku tvrzení žalobce“ ohledně specifikace pohledávek dlužníka za společností E; kdyby šlo o plnění bez právního důvodu, pak by se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor společnosti E, nikoliv na úkor dlužníka.
13. Proti rozsudku odvolacího soudu, jakož výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, kterým (poměřováno jeho obsahem) napadá výrok o věci samé. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, a právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí změnil v tom duchu, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, popřípadě aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. Konkrétně dovolatel považuje rozhodnutí za rozporná s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně posouzení, jakým způsobem může zajištěný věřitel uplatnit po zahájení insolvenčního řízení právo ze zajištění; za nesprávné má rovněž posouzení otázky „pasivní legitimace“ u bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi (zástavním) dlužníkem, (zástavním) věřitelem a poddlužníkem, jakož i otázky, zda „banka“ může provést srážky z účtu dlužníka po zahájení insolvenčního řízení „mimo přihlášku do insolvence“.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje, že věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zástavním právem, není po zahájení insolvenčního řízení oprávněn uplatnit právo na uspokojení ze zajištění jiným způsobem než přihláškou zajištěné pohledávky do insolvenčního řízení na majetek dlužníka.
16. Dále dovolatel předestírá, že společnost E plnila na účet dlužníka „zřízený u žalovaného“ a „teprve poté“ žalovaný „postihl a převedl“ finanční prostředky na svůj „interní účet“; závěr, že bezdůvodné obohacení nemohlo vzniknout „mezi dlužníkem a žalovaným“, těmto zjištěním neodpovídá. Zároveň má za to, že případný souhlas nebo pokyn dlužníka „není vůbec důležitý“, protože rozhodující je jednání žalovaného coby zajištěného věřitele.
17. Dovolatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a vytýká oběma soudům extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
18. Žalovaný považuje napadená rozhodnutí za věcně správná a vnitřně konzistentní, přičemž dovolatelem uplatněné námitky označuje za nedůvodné a podotýká, že rozhodnutí obou soudů na jejich řešení nezávisí; dovolání proto navrhuje odmítnout jako nepřípustné.
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
20. V části, ve které dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobce zastavil podle ustanovení §243b věty před středníkem a ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 61/2011.
21. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
22. Při řešení otázky, jakým způsobem může zajištěný věřitel realizovat po zahájení insolvenčního řízení na majetek (zástavního a obligačního) dlužníka své právo ze zajištění, odvolací soud (oproti mínění dovolatele) vyšel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. odst. 10 shora).
23. Ustanovení §109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona nedovoluje uplatnění práva na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, jinak než za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Poté, co ve smyslu ustanovení §109 odst. 1 insolvenčního zákona nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka, který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku, již zástavní věřitel není oprávněn domáhat se žalobou podanou vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena a že zástavní právo k zastavené pohledávce je vůči poddlužníku účinné. Právo na uspokojení ze zástavy (zajištění) tvořené pohledávkou dlužníka za jeho dlužníkem, lze po zahájení insolvenčního řízení uplatnit pouze přihláškou. Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak na insolvenčního správce dlužníka (§246 odst. 1 insolvenčního zákona). K tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněný pod číslem 70/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 2690/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 10, ročník 2014, pod číslem 122, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněného pod číslem 72/2019 Sb. rozh. obč.
24. Názor odvolacího soudu je nutno korigovat potud, že nepřípustným (rozporným s §109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) je i takové uplatnění práva na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka, jež zajištěný věřitel činí „se souhlasem či na základě pokynu dlužníka“. V tomto směru není ani podstatné, jakým faktickým způsobem žalovaný dosáhl po zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka uspokojení svých zajištěných pohledávek, tedy zda šlo o vydání složené částky ze soudní úschovy (u poddlužníka obce M, k okamžiku splnění pohledávky srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2019, sp. zn. 21 Cdo 11/2019), nebo o poukázání peněžité částky (u poddlužníka společnosti E) na označený účet dlužníka vedený u žalovaného (banky), který žalovaný v rozsahu poukázané částky postihl. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, totiž dovoláním nemůže být zpochybněn a Nejvyšší soud vychází z toho, že u obou poddlužníků jde o plnění poskytnuté v návaznosti na oznámení žalovaného o zastavení pohledávek v jeho prospěch (srov. odst. 2 body [2], [3] a [5] shora).
25. Ze samotné dikce ustanovení §109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona pak plyne, že se uvedený zákaz uplatnění práva na uspokojení ze zajištění po zahájení insolvenčního řízení (jinak než přihláškou pohledávky) týká majetku ve vlastnictví dlužníka. Potud je nepřípadná úvaha odvolacího soudu o tom, že by snad mělo jít o insolvenčním zákonem dovolené jednání, protože pohledávky dlužníka nebyly součástí majetkové podstaty k okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (§205 odst. 2 insolvenčního zákona).
26. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v tom, že dluh zanikne splněním jen tehdy, plní-li dlužník věřiteli, případně osobě oprávněné přijmout plnění namísto věřitele. Plní-li dlužník dluh někomu jinému, pak osoba, které takto plnil, získala bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu) na úkor dlužníka a nikoli na úkor jeho věřitele. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001, uveřejněný pod číslem 42/2003 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, uveřejněný pod číslem 23/2004 Sb. rozh. obč., a četnou judikaturu na tato rozhodnutí navazující, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, uveřejněný pod číslem 55/2006 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 998/2010, uveřejněný ve zvláštním čísle II. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 5, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3729/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2020, sen. zn. 29 ICdo 91/2019.
27. V poměrech projednávané věci je zřejmé, že v době od zahájení insolvenčního řízení do prohlášení konkursu byl osobou oprávněnou přijmout plnění od poddlužníků toliko dlužník, nikoliv žalovaný (zástavní věřitel). Přijal-li přesto žalovaný plnění v rozporu s §109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, získal bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu) na úkor poddlužníků, nikoliv na úkor dlužníka, potažmo žalobce (coby současného představitele majetkové podstaty dlužníka). Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby tak je co do výsledku souladný s judikaturou Nejvyššího soudu.
28. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak pomíjí, že k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.
29. V intencích závěrů formulovaných na dané téma v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., přitom napadené rozhodnutí zjevně není nepřezkoumatelné. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 větou první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž mu vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby [vyjádření k dovolání datované dne 6. ledna 2021, když další (doplňující) vyjádření žalovaného datované dne 23. února 2021 Nejvyšší soud nepovažuje pro účely náhrady nákladů řízení za účelně vynaložený úkon právní služby], určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Tarifní hodnotou je žalovaná pohledávka ve výši 3 938 489,79 Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu). Tomu odpovídá (podle §7 bodu 6. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 24 060 Kč za jeden úkon právní služby. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 5 115,60 Kč (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení celkem 29 475,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 11. 2022
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu