ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.403.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 403/2021-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Š. F. , narozené XY, bytem XY, proti žalovanému G. S. , narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částky 500.000 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 52/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2020, č. j. 2 Cmo 283/2020-34, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2020, č. j. 2 Cmo 283/2020-34, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2020, č. j. 13 Cm 52/2020-24, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou (s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu) ze dne 29. dubna 2020, doručenou Městskému soudu v Praze téhož dne, se žalobkyně (Š. F.) domáhá po žalovaném (G. S.) zaplacení částky 500.000 Kč s postižními právy ze směnky vlastní vystavené dne 3. listopadu 2016 D. P., splatné 30. dubna 2017, za jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství žalovaný.
2. Usnesením ze dne 7. května 2020, č. j. 13 Cm 52/2020-11, soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za žalobu ve výši 25.084 Kč. Současně žalobkyni poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení zastaveno, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Usnesení bylo žalobkyni doručeno (vhozením do její domovní schránky – viz §50 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“) dne 18. května 2020. Žalobkyně soudní poplatek zaplatila převodem na účet soudu prvního stupně, na který byl připsán dne 3. června 2020.
3. Usnesením ze dne 30. června 2020, č. j. 13 Cm 52/2020-16, soud prvního stupně řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Přitom zdůraznil, že patnáctidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku za žalobu (určená výzvou ze dne 7. května 2020) začala žalobkyni běžet 19. května 2020 a skončila 2. června 2020. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vyměřený soudní poplatek zaplatila až 3. června 2020, kdy byla platba připsána na účet soudu, stalo se tak až po marném uplynutí stanovené lhůty a k zaplacení soudního poplatku se proto nemůže přihlížet.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání a současně požádala o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku, odkazujíc potud výslovně na ustanovení §2 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen „lex COVID“).
5. Soud prvního stupně usnesením ze dne 13. srpna 2020, č. j. 13 Cm 52/2020-24, návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty zamítl. Odkazuje na ustanovení §58 o. s. ř., jakož i na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, uzavřel, že lhůta, která byla žalobkyni stanovena k zaplacení soudního poplatku, je lhůtou soudcovskou, nikoli zákonnou. Podle ustanovení §58 o. s. ř. lze však prominout jen zmeškání lhůty zákonné, na čemž nic nezměnil ani lex COVID, jehož se žalobkyně dovolává. Uvedená norma pouze umožnila soudům prominout i zmeškání těch lhůt, u kterých to zákon výslovně vylučuje (např. zmeškání lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost, či lhůty k podání dovolání), prominutí zmeškání soudcovských lhůt je však vyloučeno nikoli zákonem, ale již samotnou jejich podstatou.
6. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. října 2020, č. j. 2 Cmo 283/2020-34, k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. srpna 2020 potvrdil, maje závěry soudu prvního stupně o povaze lhůty k zaplacení soudního poplatku, jakož i o nemožnosti jejího prominutí za správné.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., majíc za to (posuzováno podle obsahu), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání konkretizované) judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud „napadené rozhodnutí zrušil“.
8. Podle dovolatelky především na projednávanou věc dopadá §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích [správně jde o §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích], dle kterého nelze řízení zastavit pro nezaplacení soudního poplatku, je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma. Ta by přitom dovolatelce nepochybně zastavením řízení vznikla, neboť pouze podání žaloby zabránilo promlčení směnky. S touto námitkou se odvolací soud navíc nijak nevypořádal, přestože ji dovolatelka vznesla již „v odvolání“.
9. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval otázkou omluvitelného důvodu zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku, neboť nepřihlédl ke specifickým okolnostem nouzového stavu spočívajícím v omezení volného pohybu osob, k ustanovením lex COVID ani k věku a zdravotnímu stavu dovolatelky. V této souvislosti dále uvádí, že soudní poplatek zaplatila, jakmile se dozvěděla o jeho výši (2. června 2020), přičemž na účet soudu byl připsán jeden den po uplynutí lhůty (3. června 2020). Soudy měly k těmto okolnostem přihlédnout a nepostupovat formalisticky. Dovolatelka je tudíž přesvědčena, že lhůtu zmeškala z omluvitelných důvodů.
10. Za nesprávný má rovněž závěr soudů nižších stupňů, že ustanovení §2 odst. 1 lex COVID dopadá pouze na zákonné (a nikoli též na soudcovské) lhůty. Z dikce tohoto ustanovení takový závěr nelze dovodit. Soudy obou stupňů navíc nesprávně posoudily samotnou povahu lhůty k zaplacení soudního poplatku, když správně jde o lhůtu procesněprávní.
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolání v dané věci přitom může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a neplatí pro ně žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř.
13. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jsou především právně bezvýznamné výhrady dovolatelky k možné aplikaci ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích na projednávanou věc, když na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nespočívá. Řešení této otázky nemůže mít žádný vliv na správnost rozhodnutí soudu o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku a odvolací soud ani (oproti mínění dovolatelky) na uvedenou výhradu nemusel výslovně reagovat v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, když taková argumentace nebyla uplatněna v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o (ne)prominutí zmeškání lhůty (nýbrž v odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, o kterém nebylo dosud rozhodnuto). K samotné aplikaci ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015.
14. Dovolání nečiní přípustným ani řešení otázky povahy lhůty určené soudem k zaplacení soudního poplatku (mající vliv na závěr, kdy je možné považovat poplatkovou povinnost za splněnou). Potud je napadené rozhodnutí nepochybně souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, z níž plyne, že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu (který může být uskutečněn bankovním převodem nebo prostřednictvím poštovní poukázky) je splněna dnem připsání platby na účet soudu, kdy je postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil. K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 30. listopadu 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, uveřejněné pod číslem 76/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v judikatuře Ústavního soudu pak např. důvody nálezu ze dne 30. března 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, uveřejněného pod číslem 193/2021 Sb.
15. Dovolání naopak Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení otázky, zda podle §2 odst. 1 lex COVID lze prominout rovněž zmeškání lhůty (určené ve výzvě podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) k zaplacení soudního poplatku. Tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu.
16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. Podle §2 odst. 1 lex COVID zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce v občanském soudním řízení lhůtu k provedení úkonu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit, promine soud zmeškání této lhůty podle §58 občanského soudního řádu i v případech, ve kterých to zákon jinak vylučuje.
18. Podle §58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů od odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.
19. Výkladem ustanovení §2 odst. 1 lex COVID (v souvislosti s lhůtou k zaplacení soudního poplatku) se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 24. srpna 2022, sp. zn. 27 Cdo 2076/2021, přičemž závěry, k nimž dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout následovně:
[1] Obecně platí, že lhůta k zaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je soudcovskou lhůtou propadnou, kterou lze prodloužit pouze před jejím uplynutím a jejíž zmeškání nelze (podle obecné úpravy) prominout.
[2] Ustanovení §2 lex COVID (ani jiné ustanovení tohoto zákona) výslovně neupravuje možnost prominutí soudcovské lhůty podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Ze znění §2 lex COVID, jakož i z důvodové zprávy k tomuto zákonu, je patrné, že úmyslem zákonodárce bylo umožnit prominout zmeškání i těch lhůt, u nichž to podle obecné úpravy (za „normálního“ stavu) není možné, jestliže jejich zmeškání bylo způsobeno mimořádným opatřením při epidemii, jež účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo učinit úkon včas (ve lhůtě). Úprava přitom cílí na lhůty, jejichž zmeškání má pro účastníka řízení „fatální“ důsledky (neúspěch ve sporu, zastavení řízení, ztrátu možnosti přezkumu rozhodnutí vyšším soudem).
[3] Zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích má pro účastníka obdobně závažné důsledky, jako je tomu v případě zmeškání lhůty k vyjádření podle §114b o. s. ř. či zmeškání lhůty k podání dovolání. Výslovné neuvedení lhůty podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je podle přesvědčení Nejvyššího soudu důsledkem opomenutí; aplikace §2 lex COVID i na tuto lhůtu naopak odpovídá úmyslu sledovanému zákonodárcem. Lze proto uzavřít, že ustanovení §2 lex COVID je třeba vztáhnout per analogiam i na lhůtu pro zaplacení soudního poplatku, určenou ve výzvě podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
20. Právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů neobstojí (není správné). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nesprávně dovodil, že návrhu dovolatelky na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku nelze (bez dalšího) vyhovět ani podle §2 lex COVID, neboť toto ustanovení na lhůtu podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nedopadá. V důsledku toho se pak již nezabývaly ani včasností podaného návrhu (srov. §2 odst. 3 lex COVID), ani jeho důvodností (k předpokladům, za nichž lze vyhovět návrhu na prominutí zmeškání lhůty podle §2 lex COVID srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2021, sp. zn. 25 Cdo 373/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2021, sp. zn. 21 Cdo 3798/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021, sp. zn. 33 Cdo 1122/2021).
21. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
22. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu