ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.405.2021.2
sp. zn. 29 Cdo 405/2021-466
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce AGENTURA PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ – ARES, v. o. s. , se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 41/73, PSČ 360 04, identifikační číslo osoby 26330351, jako insolvenčního správce dlužníka IDS distributor, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 26408864, zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, PSČ 326 00, proti žalovanému Pěkný - Unimex s. r. o ., se sídlem v Praze 2, Rubešova 72/9, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 45271038, zastoupenému Mgr. Danielem Siwym, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 87/2, PSČ 737 01, o nahrazení újmy vzniklé zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu ve výši 43.925.808,20 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 32/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2020, č. j. 3 Cmo 92/2019-449, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2020, č. j. 3 Cmo 92/2019-449, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 341.400 Kč.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2020, č. j. 3 Cmo 92/2019-449, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2019, č. j. 14 Cm 32/2009-404, se jinak zrušují s výjimkou vztahující se částce 99.083 Kč, o které odvolací soud rozhodl částí prvního výroku svého rozsudku tak, že co do požadavku na její úhradu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
III. Věc se ve zrušeném rozsahu postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu věcně příslušnému v prvním stupni k jejímu projednání a rozhodnutí.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 30. prosince 2008 (ve znění změn připuštěných usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. října 2010, č. j. 14 Cm 32/2009-172) se žalobce [ IDS distributor, spol. s r. o. (dále též jen „dlužník“) ] domáhal vůči žalovanému (Pěkný - Unimex s. r. o.) zaplacení částky 43.925.808,20 Kč, jako újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení na jeho majetek (šikanózním insolvenčním návrhem žalovaného) a opatřeními přijatými v průběhu insolvenčního řízení.
2. Podáním došlým soudu prvního stupně 19. dubna 2012 (č. l. 218 až 221) pak žalobce soudu sdělil, že jelikož za dobu od června 2008 do dubna 2010 přišel o „celkový hrubý zisk“ ve výši 35.830.741 Kč, bere žalobu zpět ve zbývající části, tedy ohledně částky „8.095.067 Kč“ (rozdíl částek 43.925.808,20 Kč a 35.830.741 Kč však činí 8.095.067,20 Kč).
3. Rozsudkem ze dne 29. června 2012, č. j. 14 Cm 32/2009-303, soud prvního stupně:
[1] Zamítl žalobu o zaplacení částky 35.830.734 Kč (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 344.760 Kč (bod II. výroku).
[3] Zastavil řízení (pro částečné zpětvzetí žaloby) ohledně požadavku na zaplacení částky 8.095.064, 20 Kč (bod III. výroku).
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. srpna 2017, č. j. 3 Cmo 390/2012-350, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jelikož usnesením ze dne 4. února 2013, č. j. KSPL 27 INS 2123/2008-A-136, Krajský soud v Plzni (dále též jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] zjistil úpadek původního žalobce, prohlásil konkurs na jeho majetek a jeho insolvenčním správcem ustanovil AGENTURU PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ – ARES, v. o. s., odvolací soud již jako s novým žalobcem jednal (a o věci rozhodl) s onou veřejnou obchodní společnost í, která (až) podáním z 11. dubna 2017 navrhla pokračování v řízení (č. l. 346).
5. Žalobce následně podáním datovaným 1. března 2018 (č. l. 363-364) upřesnil žalobní tvrzení tak, že požaduje:
[1] Zaplacení částky 276.167 Kč z titulu dlužného příspěvku na podporu prodeje zboží, propagaci a marketingu podle článku 6 Obchodních podmínek pro dodávky zboží sjednaných mezi původním žalobcem a žalovaným dne 6. října 2006 (dále jen „Obchodní podmínky“) [ 5 % z částky 5.523.346,10 Kč (z objemu fakturačních cen po slevě za období od ledna 2007 do března 2008) ] .
[2] Zaplacení částky 55.233 Kč z titulu nedodaných vzorků výrobků podle článku 6 Obchodních podmínek [ 1 % z částky 5.523.346,10 Kč (objem fakturačních cen po slevě za období od ledna 2007 do března 2008) ] .
[3] Zaplacení částky 35.400.251 Kč představující ušlý zisk za červen 2008 až květen 2010 (z titulu náhrady škody způsobené šikanózním návrhem žalovaného).
6. Tamtéž žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že takto požaduje celkem 35.731.651 Kč, bere žalobu zpět co do částky 99.093 Kč „s příslušenstvím“ (příslušenství jistiny však není žalováno).
7. Rozsudkem ze dne 15. února 2019, č. j. 14 Cm 32/2009-404, soud prvního stupně:
[1] Zamítl žalobu o zaplacení částky 35.830.734 Kč (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 755.959,60 Kč (bod II. výroku).
8. Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §147 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
9. Závěry soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti požadavku na zaplacení částek 276.167 Kč a 55.233 Kč opírajícího se o porušení Obchodních podmínek formulované v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. června 2012 měl odvolací soud ve zrušujícím usnesení za správné, proto ohledně těchto částek soud prvního stupně jiný (než dříve přijatý) závěr nečiní.
10. K požadavku na úhradu ušlého zisku soud prvního stupně poukazuje na to, že podle žalobních tvrzení podáním insolvenčního návrhu žalovaným přišel dlužník o své pravidelné obchodní partnery a též o své zaměstnance a smluvní obchodní zástupce, v důsledku čehož byl nucen pozastavit činnost a nemohl dále plnit své závazky. Přes poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), však žalobce nedoplnil (soud postrádá) skutková tvrzení k příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a protiprávním jednáním žalovaného. Nebylo prokázáno (z žalobních tvrzení neplyne), že dlužník utlumil činnost v důsledku podaného insolvenčního návrhu.
11. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 22. září 2020, č. j. 3 Cmo 92/2019-449:
[1] Zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. února 2019 v bodu I. výroku ohledně částky 99.083 Kč „s příslušenstvím“ a řízení v tomto rozsahu zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) [ první výrok ] .
[2] Ve zbývající části bodu I. výroku rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. února 2019 potvrdil (první výrok).
[3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 621.226,10 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 150.279,58 Kč (druhý výrok).
12. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §147 insolvenčního zákona a z ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu potvrzujícího výroku o věci samé k následujícím závěrům:
13. Z článku 6 Obchodních podmínek povinnost k úhradě částky 276.167 Kč nevyplývá. Podle článku 6 Obchodních podmínek se smluvní strany nedohodly na peněžitém plnění, nýbrž na poskytování vzorků; proto není důvodný ani požadavek na úhradu částky 55.233 Kč.
14. Ustanovení §147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele (insolvenčního navrhovatele) za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) plyne z ustanovení §147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde [ i bez výslovného zdůraznění „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) v §147 odst. 1 insolvenčního zákona ] o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (srov. §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sb. rozh. obč. [ usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] a „R 10/2013“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněné pod číslem 10/2013 Sb. rozh. obč. ) . Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže žalobce poučil podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti tvrdit a prokazovat podmínky obecné odpovědnosti za škodu a „pro jejich neprokázání“ (zejména co do příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a podáním insolvenčního návrhu) žalobu zamítl. Příslušné poučení bylo žalobci řádně poskytnuto 30. ledna 2018 (a později připomínáno a konkretizováno), takže nemohl být na pochybách, jaké skutečnosti k unesení břemene tvrzení a břemene důkazního musí soudu tvrdit a jaké důkazy k jejich prokázání musí označit. Existenci dlužníkova úpadku dovodil ve svém usnesení z 16. července 2009 i insolvenční soud (byť nikoli k datu podání insolvenčního návrhu).
15. Odvolací soud [ odkazuje na „rozhodnutí“ (jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 25 Cdo 437/2008, a na „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 1045/2010 ] má rovněž za správný závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno naplnění příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalovaného. Dlužník sám přitom (jak plyne z jeho vyjádření v insolvenčním řízení promítnutého i do rozhodnutí insolvenčních soudů) pokládal za příčinu ukončení své podnikatelské činnosti zablokování svých účtů bankou.
16. Vedle výše uvedeného má však odvolací soud za to, že nárok podle §147 insolvenčního zákona žalobci ani nenáleží. Z ustanovení §147 insolvenčního zákona totiž plyne, že právo na náhradu újmy z „neoprávněně podaného návrhu“ lze uplatnit jen tehdy, bylo-li řízení o insolvenční m návrhu zastaveno, byl-li insolvenční návrh odmítnut nebo (s výjimkou uvedenou v §147 odst. 2 insolvenčního zákona) byl-li insolvenční návrh zamítnut.
17. O insolvenčním návrhu sice insolvenční soud y původně rozhodly zamítavě, Nejvyšší soud však jejich rozhodnutí zrušil, načež byl (na základě insolvenčního návrhu žalovaného a dalšího věřitele) zjištěn úpadek dlužníka a prohlášen konkurs na jeho majetek. Insolvenční řízení tak nebylo ukončeno žádným ze způsobů předjímaných ustanovením §147 insolvenčního zákona a žalobce tudíž nemá legitimaci k podání žaloby (pro údajně šikanózní insolvenční návrh).
18. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o následující otázky:
[1] Má „žalobce jako insolvenční dlužník“ právo na náhradu škody podle §147 insolvenčního zákona proti insolvenčnímu navrhovateli, který proti němu podal bezdůvodně (protiprávně) v době, kdy nebyl v úpadku (dostal se do něj až v důsledku podání insolvenčního návrhu, takže na jeho majetek byl posléze prohlášen konkurs)?
[2] V jakém rozsahu je žalobce „jako právní nástupce insolvenčního dlužníka“ povinen tvrdit a prokazovat v řízení o náhradě škody podle §147 insolvenčního zákona příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a protiprávním jednáním insolvenčního navrhovatele?
[3] Jaké důsledky má nesprávné a neúplné poučení žalobce dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.?
19. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám (z nichž první dvě má za dovolacím soudem neřešené a třetí za vyřešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) následovně:
K otázce č. 1 (k předpokladům uplatnění nároku podle §147 insolvenčního zákona)
21. U otázky č. 1 argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že při posouzení jeho aktivní věcné legitimace by mělo být zohledněno nejen to, zda byly formálně splněny podmínky dle §147 insolvenčního zákona, nýbrž i to, zda tyto podmínky byly splněny ke dni zahájení insolvenčního řízení. Míní, že jeho aktivní věcná legitimace nemá být zkoumána ke dni konečného rozhodnutí (po zásahu dovolacího soudu).
K otázce č. 2 (k povinnosti tvrzení a k důkazní povinnosti ohledně příčinné souvislosti)
22. U otázky č. 2 argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že unesl povinnost tvrzení k otázce příčinné souvislosti, poukazuje současně na rozpornost rozhodnutí soudů nižších stupňů, jestliže soudy na jedné straně dovozují absenci skutkových tvrzení a na druhé straně dovozují, že je neprokázal.
K otázce č. 3 (k poučovací povinnosti soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.)
23. Potud dovolatel namítá (ve vazbě na obsah spisu), že se mu nedostalo řádného poučení dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
24. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, zdůrazňuje, že insolvenční návrh podal po právu.
25. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
26. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. v rozsahu týkajícím se potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně částky 341.000 Kč (sestávající z částek 276.167 Kč a 55.233 Kč). Potud totiž nejde o nárok podle §147 insolvenčního zákona, což dovolání nezohledňuje (na řešení žádné z dovoláním předestřených právních otázek dovolání ohledně těchto částek nespočívá). Ve zbývajícím rozsahu (ohledně nároku podle §147 insolvenčního zákona) je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., když v posouzení dovoláním předestřené právní otázky č. 1 jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
27. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
28. Otázky č. 2 a 3 se pojí právě s oněmi „jinými vadami řízení“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud tudíž neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázky č. 1) samostatně přípustností dovolání k otázkám č. 2 a 3, jelikož zkoumání námitek vznesených v souvislosti s těmito otázkami bude možné v rámci dovolání připuštěného pro odpověď na otázku č. 1.
29. Jak plyne z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., u přípustného dovolání Nejvyšší soud nezkoumá „jen“ vady řízení dovolatelem namítané. Plyne-li přímo ze spisu některá z tzv. zmatečnostních vad řízení označených v uvedeném ustanovení, nebo některá z tzv. jiných vad řízení, které mohly mít (nebo rovnou měly) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží Nejvyšší soud k takovým vadám z úřední povinnosti.
30. Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je přitom zjevně postiženo i řízení v této věci.
31. V době podání žaloby (30. prosince 2008) neobsahoval občanský soudní řád ani insolvenční zákon pravidlo, které by předurčovalo k projednání a rozhodnutí tohoto typu sporu v prvním stupni krajské soudy (mezi něž se řadí i Městský soud v Praze).
32. Již v usnesení ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 4 Nd 304/2010, uveřejněném pod číslem 98/2011 Sb. rozh. obč. , Nejvyšší soud vysvětlil (pro poměry občanského soudního řádu a insolvenčního zákona ve znění rozhodném i pro posouzení věcné příslušnosti v této věci), že k projednání a rozhodnutí žaloby o náhradu škody (nebo jiné újmy) podle §147 insolvenčního zákona jsou věcně příslušné okresní soudy. Vztah insolvenčního navrhovatele na straně jedné a dlužníka na straně druhé založený podáním insolvenčního návrhu není obchodním závazkovým vztahem, a to bez zřetele k tomu, zda tyto osoby jsou podnikateli a zda podání insolvenčního návrhu mělo původ v (tvrzené) pohledávce vzešlé z obchodního závazkového vztahu účastníků. Důvod odchýlit se od závěrů tohoto rozhodnutí [ jehož fotokopie tvoří součást procesního spisu v této věci od června 2012 (srov. č. l. 287-289) ] Nejvyšší soud nemá.
33. Věcnou příslušnost přitom zkoumá soud kdykoli za řízení (§104a odst. 1 o. s. ř.) a pro její určení jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (§11 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 2 o. s. ř. zrušil pro popsanou vadu řízení obě rozhodnutí. Učinil tak s výjimkou (srov. výraz „jinak“ ve druhém výroku) týkající se částky 341.000 Kč, ohledně které dovolání odmítl (srov. první výrok a odstavec 26. výše), jakož i s výjimkou jež se váže k částce 99.083 Kč, o které odvolací soud rozhodl tak, že co do požadavku na její úhradu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil) a věc postoupil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu věcně příslušnému soudu k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni (k určení konkrétního soudu srov. i §104a odst. 6 o. s. ř.).
34. S přihlédnutím k tomu, že je-li rozhodnutí zrušeno a věc postoupena věcně příslušnému soudu, lze při novém projednání věci vycházet co do výsledků dosavadního řízení pouze z uznání žalovaného, ze shodných skutkových tvrzení účastníků a se souhlasem účastníků také z některých nebo ze všech provedených důkazů (srov. §226 odst. 2 o. s. ř.), shledává Nejvyšší soud nadbytečným vyjadřovat se k dalším právním otázkám (jejich řešení bude závislé na skutkovém stavu věci, z nějž vyjde věcně příslušný soud po novém projednání věci).
35. V novém rozhodnutí rozhodne soud též o všech dosud vzniklých nákladech řízení, včetně těch, jež se váží k nárokům (jejich částem), pro něž bylo řízení již dříve pravomocně skončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu