ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.453.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 453/2021-621
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Global Financial Restructuring Czech, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27 18 24 52, zastoupeného Mgr. Petrem Maierem, advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 288/17, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) P. P., narozenému XY, bytem XY, a 2) České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 00, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení částky 527.554.953,108 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 19/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2020, č. j. 68 Co 304/2020-587, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 24. července 2020, č. j. 19 C 19/2013-560, zamítl návrh žalobce (Global Financial Restructuring Czech, s. r. o. v likvidaci), aby „bylo v řízení ohledně části jeho předmětu“ (o zaplacení částky 75.000.000,- Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 15.000.000,- Kč s příslušenstvím uplatněné vůči žalovaným společně a nerozdílně a částky 65.000.000,- Kč s příslušenstvím uplatněné vůči druhému žalovanému) pokračováno na straně žalobce se společností Praeteritum s. r. o., identifikační číslo osoby 08 13 17 91 (dále jen „společnost P“) jako jejím procesním nástupcem.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce a společnosti P usnesením ze dne 23. října 2020, č. j. 68 Co 304/2020-587, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §2, §90 a §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), jakož i ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2012“), a Ústavním soudem v nálezu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, a odkazuje na obsah spisu a dosavadní průběh řízení – přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož jsou v poměrech dané věci splněny předpoklady pro zamítnutí návrhu žalobce podle ustanovení §107a o. s. ř., když jeho cílem je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči (případně) neúspěšnému žalobci nedobytnou.
Přitom se ztotožnil s důvody, na nichž založil své právní posouzení věci soud prvního stupně [srov. a) okolnosti týkající se předchozího postoupení pohledávky na společnost Red Cape Limited (dále jen „společnost R“), ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu (vydaným v této věci) ze dne 31. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 5689/2016 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 92/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 92/2019“), včetně výzvy adresované společnosti R ke složení jistoty na náklady řízení ve výši 5.000.000,- Kč a následného zpětvzetí návrhu podle §107a o. s. ř. pro odstoupení společnosti R od postupní smlouvy, b) skutečnost, že společnost P vznikla 30. dubna 2019 (jako jedna z mnoha tzv. „ready-made společností“) a do doby postoupení části pohledávky (12. listopadu 2019) nevyvíjela žádnou činnost, c) vztahy mezi jednatelkou společnosti P, jediným společníkem této společnosti a M. Ž., který žalobce zastupuje v konkursním řízení úpadce Vít Potraviny a. s., vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 79/98 (tj. v řízení, v němž by žalobce podle svých tvrzení, nebýt „protiprávního“ jednání žalovaných, obdržel částku 527.554.953,108 Kč), jakož i dalšími subjekty specifikovanými v důvodech rozhodnutí soudu prvního stupně, d) výše úplaty za postoupení části pohledávky (100.000,- Kč) a majetkové poměry společnosti P (zůstatek na účtu k 22. červnu 2020 ve výši 533.505,- Kč, tj. ve výši nepřiměřené původní jistotě vyžadované po společnosti R s přihlédnutím k předmětu řízení a výši předpokládaných nákladů řízení žalovaných].
K tomu odvolací soud doplnil, že majetková situace žalobce není při rozhodování podle ustanovení §107a o. s. ř. právně významná, když účastenství žalobce ve sporu bylo procesně založeno okamžikem podání žaloby.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení následujících otázek procesního práva:
1) Lze návrh žalobce podle ustanovení §107a o. s. ř. považovat vzhledem ke všem v řízení známým okolnostem „za výjimečný případ zakládající důvod k jeho zamítnutí“ (byť jinak došlo ke splnění formálních předpokladů pro jeho vyhovění)?
2) Může být rozhodnutím o vstupu postupníka do řízení podle ustanovení §107a o. s. ř. (ve vztahu k části uplatněného nároku) nepříznivým způsobem ovlivněna procesní pozice žalovaných, když majetková situace postupníka je objektivně lepší než majetková situace žalobce?
Podle názoru dovolatele odvolací soud vyřešil první z těchto právních otázek v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu označenou v důvodech dovolání, a druhá právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem zodpovězena.
Dovolatel akcentuje, že soudy nižších stupňů nezohlednily jeho argumentaci ohledně motivu postoupení části pohledávky (jako snahy o zpeněžení aktiv žalobce v souvislosti s procesem jeho likvidace) a ohledně nedostatku finančních a personálních zdrojů pro vedení soudního řízení, včetně výše úplaty spojené s postoupením části pohledávky, jež odpovídá její bonitě. Současně poukazuje na skutečnost, že postoupena byla jen část žalobou uplatněné pohledávky (75.000.000,- Kč s příslušenstvím), jakož i na možnou výši nákladů řízení na straně žalovaných, kdy druhý žalovaný není zastoupen advokátem a „možná náhrada nákladů řízení i při kalkulaci s dvojinstančním řízením“ (včetně soudního poplatku) může u prvního žalovaného dosáhnout cca 1.000.000,- Kč.
Konečně snáší výhrady ohledně (ne)významnosti svých majetkových poměrů a připomíná, že v poměrech dané věci je jeho stávající majetková situace horší než majetková situace společnosti P, pročež v důsledku procesního nástupnictví nemohlo dojít ke zhoršení „procesní pozice“ žalovaných.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozhodl o vstupu společnosti P do řízení na straně žalobce v rozsahu označené části předmětu řízení.
První žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a poukazuje na okolnost, že samotný žalobce v podání ze dne 7. srpna 2020 (mimo jiné) uvedl, že dne 31. srpna 2016 postoupil pohledávku svému jedinému společníku (POPELANTE DEVELOPENT LIMITED, se sídlem na Kypru – dále jen „společnost PD“), kterážto skutečnost zpochybňuje možnost postoupení pohledávky, jež je předmětem tohoto řízení.
Žalobce v replice k vyjádření prvního žalovaného upozorňuje, že nesprávně směšuje existenci dvou pohledávek, a to pohledávky uplatněné v tomto řízení (z titulu náhrady škody) a pohledávky, kterou žalobce přihlásil do konkursního řízení společnosti Vít potraviny, a. s. (z titulu smluv o úvěru).
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř, a to k řešení právních otázek dovolatelem otevřených, týkajících se výkladu ustanovení §2 a §107a o. s. ř, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězených.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
Podle ustanovení §90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
Podle ustanovení §107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
Nejvyšší soud již v důvodech R 46/2012 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje (srov. též důvody R 92/2019).
Obdobný závěr přijal (mimo jiné s odkazem na R 46/2012) Ústavní soud, jenž v nálezu sp. zn. III. ÚS 468/11 zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na §2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Výše popsaný postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v §107a odst. 2 o. s. ř. tak přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy.
V poměrech projednávané věci nemá ani Nejvyšší soud (s ohledem na dosavadní průběh řízení a skutkové okolnosti popsané soudy nižších stupňů) žádné pochybnosti o tom, že návrh žalobce podle §107a o. s. ř. představuje zcela zjevné zneužití procesní úpravy za účelem zbavení se (případné) povinnosti z titulu náhrady nákladů řízení.
Současně Nejvyšší soud vyhodnotil jako nedůvodnou argumentaci dovolatele týkající se právního významu jeho majetkových poměrů (respektive srovnání jeho majetkových poměrů s majetkovými poměry společnosti P).
Jak správně zdůraznil odvolací soud, dovolatel je jako žalobce účastníkem řízení od jeho zahájení; tuto skutečnost nemohli žalovaní (z povahy věci) nijak ovlivnit, přičemž účastenství žalobce v řízení nebylo závislé ani na jeho majetkových poměrech. Oproti tomu v řízení „zjištěné“ poměry společnosti P (jako jedné z mnoha tzv. „ready-made společností“), která byla zapsána do obchodního rejstříku dne 30. dubna 2019, do okamžiku nabytí části pohledávky (12. listopadu 2019) nevyvíjela žádnou činnost, a jejímž jediným majetkem byla pohledávka z titulu „zůstatku na účtu“, ve spojení se soudy nižších stupňů popsanými personálními vazbami, vskutku vyvolávaly vážnou (odůvodněnou) obavu ohledně schopnosti společnosti P uhradit žalovaným (případnou) pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že majetkové poměry zjevně žalobci umožňovaly zaplatit soudní poplatek z žaloby ve výši 750.000,- Kč. V této souvislosti shledává nepřípadným rovněž jeho tvrzení založené na probíhající likvidaci (jejímž účelem je vypořádat majetek zrušené právnické osoby, vyrovnat dluhy věřitelům a naložit s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace, podle zákona – viz §187 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), a to i s ohledem na způsob sjednání výše úplaty za postoupení pohledávky (sestávající mimo jiné z 50 % z případného plnění žalovaných na pohledávku v řízení uplatněnou), který zjevně nepředpokládá ukončení likvidace před pravomocným rozhodnutím projednávané věci. Potud nelze přehlédnout ani další okolnost (plynoucí z obsahu spisu), totiž že žalobce postoupil pohledávky přihlášené do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce Vít Potraviny a. s. (tj. pohledávky, jejichž neuspokojením v konkursním řízení měla žalobci vzniknout škoda uplatněná v tomto řízení) společnosti PD.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti) dovolání jako nedůvodné zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu