ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.53.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 53/2020-629
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Olivetto, s. r. o. , se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 29185769, zastoupeného Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalované J. D. , narozené XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou, se sídlem ve Vestci, K Jahodárně 173, PSČ 252 42, o zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 46/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019, č. j. 11 Co 58/2019-578, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019, č. j. 11 Co 58/2019-578, se s výjimkou měnícího výroku o věci samé ohledně částky 50.000 Kč s příslušenstvím zrušuje a věc se ve zrušeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Podanou žalobou se žalobce (Olivetto, s. r. o.) domáhá po žalované (J. D.) zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody představované smluvní pokutou [sjednanou ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 6. ledna 2005 (ve znění dodatku z 11. dubna 2005) ], kterou dne 29. července 2005 uhradila společnost Avalcom, a. s. (původní žalobce, dále jen „společnost A“), společnosti COLORLAK, a. s. (dále jen „společnost C“), jako právní nástupce společnosti TRANSPORTSERVIS Český Těšín, s. r. o. (dále jen „společnost T“), poté, co žalovaná (coby tehdejší správkyně konkursní podstaty úpadce CHIRANA Praha, a. s.) po prodeji v žalobě specifikovaných nemovitých věcí (dále též jen „nemovitosti“) katastrálnímu úřadu včas neohlásila (ač k tomu vyzvána) zánik zástavních práv váznoucích na nemovitostech.
2. Rozsudkem ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 21 C 46/2009-162, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „obvodní soud“) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 28. března 2012, č. j. 11 Co 371/2011-215, Městský soud v Praze zrušil rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Rozsudkem ze dne 3. dubna 2015, č. j. 21 C 46/2009-299, obvodní soud žalobu opět zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 27. dubna 2016, č. j. 11 Co 387/2015-339, zrušil odvolací soud rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Rozsudkem ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 21 C 46/2009-391, obvodní soud žalobu znovu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 22. března 2017, č. j. 11 Co 13/2017-427, zrušil odvolací soud rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Rozsudkem ze dne 16. října 2018, č. j. 21 C 46/2009-513, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. října 2018, č. j. 21 C 46/2009-522, obvodní soud:
[1] Uložil žalované, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatila žalobci částku 50.000 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 22. září 2005 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Ve zbývající části (tj. ohledně částky 950.000 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 17. září 2005 do zaplacení) žalobu zamítl (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 330.088 Kč (bod III. výroku).
[4] Nepřiznal České republice náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).
6. Obvodní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že obecnou prevenční povinnost dle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a tedy i povinnost dle §420 obč. zák., porušila (ve vztahu k následku – zaplacení smluvní pokuty) jak společnost T, tak žalovaná, přičemž míra zavinění je u žalované (oproti společnosti T) nepatrná a soud ji určil 5 % (50.000 Kč).
7. K odvolání žalobce (proti zamítavému výroku rozsudku o věci samé) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2019, č. j. 11 Co 58/2019-578:
[1] Změnil rozsudek obvodního soudu v části bodu II. výroku tak, že uložil žalované, zaplatit žalobci dalších 50.000 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 22. září 2005 do zaplacení (první výrok).
[2] Potvrdil rozsudek obvodního soudu v části bodu II. výroku týkající se částky 900.000 Kč s příslušenstvím (první výrok).
[3] Změnil rozsudek obvodního soudu v bodu IV. výroku jen tak, že uložil žalované zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 39,10 Kč; jinak jej v tomto výroku potvrdil (druhý výrok).
[4] Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 292.336 Kč (třetí výrok).
8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §8 odst. 2 a §28 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 28. září 2005 (dále též jen „ZKV“), z ustanovení §415, §420 odst. 1 a 3 a §441 obč. zák., z ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), z ustanovení §10 odst. 1 písm. d/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrálního zákona), a z ustanovení §36 odst. 1 a 12 písm. b/ vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
9. S ohledem na konkrétní okolnosti případu (nedostatky a pochybení způsobené činností bývalého správce konkursní podstaty úpadce) nebylo možné požadovat, aby žalovaná vystavila potvrzení o zániku zástavních práv váznoucích na nemovitostech obratem, měla tak ale učinit dříve než 30. června 2005.
10. Obvodní soud správně posuzoval míru spoluzavinění žalobce (jeho právního předchůdce) a správně zjistil, že společnost T si provedení úkonu směřujícího k výmazu zástavních práv předem nezajistila, ač kroky směřující k výmazu zástavních práv mohla činit již od 1. září 2004, kdy nastaly účinky vkladu práva podle kupní smlouvy ze dne 13. srpna 2004 (kdy nemovitosti nabyla). Společnost T situaci ohledně výmazu zástavních práv podcenila (vycházejíc z toho, že jde jen o formalitu) a zástavní právo jí nevadilo až do doby zamýšleného prodeje nemovitostí. Bylo jejím podnikatelským rizikem, uzavřela-li smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se zavázala k zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.000.000 Kč pro případ nesplnění předmětné povinnosti, ač mohla a měla předvídat, že může dojít ke komplikacím a průtahům způsobilým ohrozit splnění této povinnosti. Obvodní soud správně dovodil, že společnost T jednala lehkomyslně (nikoli obezřetně), jestliže se zavázala k povinnosti, jejíž plnění neměla ve svých rukou (mohla k němu pouze přispět dřívější výzvou adresovanou žalované). Škodu si tím způsobila převážně sama a adekvátní mírou spoluzavinění je u společnosti T 90 % (míra odpovědnosti žalované je 10 %, což odpovídá částce 100.000 Kč).
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Konkrétně jde o tyto otázky:
[1] Jaká lhůta je přiměřená, je-li insolvenční správce (jako profesionál) požádán o zcela jednoduchý úkon – vydání potvrzení o zániku zástavních práv váznoucích na nemovitých věcech ve zcela přehledném a jednoduchém případě (o zániku zástavních práv nebylo žádných pochyb), popřípadě jak tuto přiměřenou lhůtu určit?
[2] Má odvolací soud při posuzování míry spoluúčasti poškozeného rozhodovat v souladu s principem proporcionality a rovnosti a zároveň též tak, aby jeho rozhodnutí o stanovení poměru odpovědnosti škůdce a poškozeného bylo řádně a kvalifikovaně odůvodněno a bylo přezkoumatelné?
12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně:
K otázce č. 1 (ke lhůtě k vydání potvrzení o zániku zástavních práv)
13. Pro odpověď na otázku, zda žalovaná porušila své povinnosti, měly soudy za podstatné posouzení lhůty k vystavení potvrzení o zániku zástavních práv. Dovolatel odůvodnil, proč by mělo jít o lhůtu v délce trvání maximálně 1 měsíce od obdržení žádosti o potvrzení a proč se proto jeho právní předchůdce nechoval neobezřetně [ šlo o jednoduchý úkon, žalovaná byla profesionálkou (advokátkou) a nenastaly u ní žádné neočekávané události ]. Při srovnání s procesními lhůtami ukládanými soudy nebo s hmotněprávními lhůtami „bez zbytečného odkladu“ nelze přijmout závěr, že adekvátní je lhůta delší 1 měsíce. Obvodní soud měl za přiměřenou lhůtu v délce 3 měsíců (ač pro to není rozumného důvodu) a odvolací soud přiměřenou lhůtu nevymezil vůbec. I při délce lhůty vymezené obvodním soudem by podle prokázaných výzev k plnění (z 10. února 2005) tato lhůta uběhla 10. května 2005, tedy posledního dne lhůty, kdy podle dodatku z 11. dubna 2005 mohlo být podáno „ohlášení“ o zániku zástavních práv. Kdyby tedy žalovaná splnila povinnost včas, k žádné škodě by nedošlo. Soudy rovněž nezohlednily při stanovení míry odpovědnosti a spoluzavinění, že podle přípisu ze dne 13. srpna 2004 společnost s ručením omezeným, která nabyla nemovitosti z konkursní podstaty úpadce, vyzývala žalovanou nejen k podání návrhu na výmaz zástavních práv, nýbrž i k vystavení potvrzení o zániku zástavních práv.
14. Co do posouzení (ne)obezřetnosti jednání právního předchůdce žalobce se pak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované „rozhodnutím 25 Cdo 1369/2006“ [ správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ] . V intencích tam formulovaných závěrů nemohlo být jednání právního předchůdce dovolatele neobezřetné.
K otázce č. 2 (k principu proporcionality)
15. V návaznosti na otázku č. 2 vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že při posuzování míry spoluzavinění dle §441 obč. zák. neaplikoval princip proporcionality a zvolený poměr odpovědnosti řádně neodůvodnil na základě přesně zjištěných skutkových okolností věci. Potud se dovolává závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 5065/2014 . Připomíná obsah smlouvy o smlouvě budoucí (ve znění dodatku), namítaje, že dospěly-li soudy k závěru, že škoda vznikla i jeho jednáním (s čímž se neztotožňuje), pak měly strany sporu nést škodu poměrně, v souladu s principem proporcionality, a to na základě řádně zjištěných skutkových okolností odůvodňujících soudem stanovený poměr odpovědnosti škůdce a poškozeného.
16. Odvolací soud ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že dovolatel svou nečinností způsobil vznik škody v převážné míře sám, ač současně dovodil, že žalovaná porušila minimálně prevenční povinnost, jelikož potvrzení o zániku zástavních práv měla vystavit dříve než 30. června 2005. Odvolací soud však nestanovil, jaká lhůta by byla přiměřená, ani to, s jak velkým předstihem měl dovolatel (jeho právní předchůdce) vyzvat žalovanou k vystavení potvrzení, aby šlo o výzvu včasnou. Při zohlednění výše uvedeného neobstojí závěr odvolacího soudu o „adekvátní“ míře spoluzavinění žalobce v rozsahu 90 %. Takový závěr má dovolatel za nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění není seznatelné, jak odvolací soud tuto míru určil. Měl-li odvolací soud pochybnosti o míře spoluzavinění poškozeného, nebo neuměl-li ji řádně a kvalifikovaně zdůvodnit, pak měl určit odpovědnost stran sporu stejnou měrou.
17. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc za to, že námitkami k otázce č. 1 dovolatel zpochybňuje skutkové závěry, přičemž v řízení bylo jasně prokázáno, že učinila vše pro to, aby potvrzení vystavila včas. V této souvislosti klade otázku své pasivní věcné legitimace ve sporu, namítajíc, že o vystavení potvrzení byla žádána ve funkci správkyně konkursní podstaty úpadce, a dovolávajíc se závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009. Ve vztahu k otázce č. 2 žalovaná opět poukazuje na to, že dovolatel brojí proti zjištěnému skutkovém stavu věci, z nějž plyne, že v souhrnné výši byla škoda způsobena žalobcem a podíl žalované byl minimální.
18. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
19. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu a zčásti jde v daných (konkursních) souvislostech o věc dovolacím soudem neřešenou.
20. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná především následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
23. Usnesením ze dne 14. června 1999, č. j. 88 K 42/99-43, Krajský obchodní soud v Praze ( od 1. ledna 2001 šlo o Městský soud v Praze) [ dále jen „konkursní soud“ ] prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil Mgr. Tomáše Homolu (dále jen „T. H.“).
24. Usnesením ze dne 17. prosince 2001, č. j. 88 K 42/99-302, udělil konkursní soud souhlas se zpeněžením označeného úpadcova majetku prodejem mimo dražbu.
25. T. H. jako prodávající uzavřel dne 30. září 2002 se společností SENAP TRADE, s. r. o. [později šlo o Chirana X-RAY, s. r. o., následně o Chirana X-RAY, a. s., a v posledku o Douglas capital, a. s. (dále jen „společnost S“)] jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej věcí, práv a jiných majetkových hodnot tvořících část podniku úpadce (dále jen „smlouva o prodeji části podniku“), za dohodnutou kupní cenu 30 miliónů Kč. Převáděná část podniku zahrnovala mimo jiné pozemek parcelní číslo 253 a budovu bez čp/če, průmyslový objekt, na tomto pozemku stojící, nacházející se v katastrálním území Modřany, obci Praha, na kterých ke dni prodeje (zpeněžení majetku konkursní podstaty) vázla zástavní práva. Právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch společnosti S do katastru nemovitostí podle předmětné smlouvy nastaly 3. října 2002.
26. Konkursní soud usnesením ze dne 17. března 2004, č. j. 88 K 42/99-523, zprostil funkce T. H. a novou správkyní konkursní podstaty úpadce ustavil žalovanou.
27. Společnost S ( jako prodávající) uzavřela dne 13. srpna 2004 se společností T (jako kupující ) kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí za dohodnutou kupní cenu 31.749.000 Kč (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty). Právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch společnosti T do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy nastaly 1. září 2004. Společnost S se v kupní smlouvě mimo jiné zavázala vyzvat do 3 dnů od podpisu smlouvy správce konkursní podstaty úpadce nebo zástavního věřitele, aby podali návrh na výmaz zástavních práv zaniklých prodejem nemovitostí (podle §28 odst. 5 ZKV) společnosti S.
28. Vrchní soud v Praze (k odvolání T. H.) usnesením ze dne 19. října 2004, č. j. 1 Ko 245/2004-593, potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 17. března 2014.
29. Společnost T (jako budoucí prodávající) uzavřela dne 6. ledna 2005 se společností C (jako budoucí kupující) smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem se měly stát nemovitosti. Společnost T se v této smlouvě zavázala zajistit, aby zástavní práva na nemovitostech byla vymazána z katastru nemovitostí nejpozději do 30. dubna 2005. Splnění této povinnosti bylo zajištěno smluvní pokutou ve výši 1.000.000 Kč. V případě, že společnost T nezajistí výmaz zaniklých zástavních práv z katastru nemovitostí, byla budoucí kupující mimo jiné oprávněna od smlouvy o smlouvě budoucí odstoupit. V bodě III smlouvy o smlouvě budoucí je dále obsažen text kupní smlouvy (o prodeji nemovitostí za kupní cenu 33.500.000 Kč), kterou smluvní strany měly v budoucnu uzavřít.
30. Společnost T požádala žalovanou o vystavení potvrzení o zániku zástavních práv nejprve při ústním jednání s žalovanou v únoru 2005 a posléze písemně, podáním datovaným 21. března 2005, doručeným žalované 30. března 2005 (ve lhůtě 14 dnů od doručení), s upozorněním, že budoucí kupující má zájem získat nemovitosti pouze za předpokladu, že zaniklá zástavní práva budou vymazána z katastru nemovitostí do 30. dubna 2005, a že by při nevystavení potvrzení zvažovala vymáhání náhrady vzniklé škody po žalované.
31. Dodatkem ke smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 11. dubna 2005 se smluvní strany dohodly na změně výše uvedené povinnosti tak, že společnost T zajistí, aby nejpozději 10. května 2005 byl podán u katastrálního úřadu návrh na výmaz zástavních práv k nemovitostem, a to včetně nutných příloh uvedených v ustanovení §36 odst. 12 vyhlášky č. 190/1996 Sb., a aby do 30. listopadu 2005 byla tato zástavní práva z katastru nemovitostí vymazána, s tím, že v případě nesplnění závazku má budoucí kupující právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.000.000 Kč i právo od smlouvy odstoupit a že právo na zaplacení smluvní pokuty není dotčeno odstoupením od smlouvy.
32. Dopisem ze dne 12. dubna 2005 požádala společnost S (již pod obchodní firmou Chirana X-RAY, a. s.) žalovanou o podpis potvrzení o zániku zástavních práv k nemovitostem v důsledku zpeněžení majetku bývalým správcem konkursní podstaty, a to za účelem výmazu zaniklého zástavního práva z katastru nemovitostí.
33. Dopisem ze dne 21. června 2005 odstoupila společnost C od smlouvy o smlouvě budoucí, proto, že společnost T porušila závazek dle této smlouvy tím, že katastrálnímu úřadu nepodala spolu s návrhem na výmaz zástavních práv potvrzení správce konkursní podstaty o tom, že došlo k zániku zástavního práva zpeněžením zástavy.
34. Žalovaná vystavila potvrzení o zániku zástavních práv dne 28. června 2005; dne 30. června 2005 doručila potvrzení katastrálnímu úřadu.
35. Společnost T následně zanikla k 18. červenci 2005 (výmazem z obchodního rejstříku) bez likvidace fúzí sloučením s přechodem jmění na nástupnickou společnost A.
36. Společnost A uhradila společnosti C dne 29. července 2005 smluvní pokutu ve výši 1.000.000 Kč.
37. Společnost A (která podala žalobu v této věci 21. září 2005) uzavřela (jako postupitel) dne 17. května 2011 s nynějším žalobcem (jako postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byla pohledávka vůči žalované, vymáhaná v tomto sporu.
38. Usnesením ze dne 19. ledna 2012, č. j. 11 Co 371/2011-203, které nabylo právní moci dne 6. února 2012, odvolací soud v průběhu řízení o odvolání původního žalobce proti rozsudku obvodního soudu ze dne 3. listopadu 2010 připustil, aby do řízení namísto původního žalobce vstoupil (s přihlédnutím k postoupení pohledávky) žalobce stávající.
39. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, katastrálního zákona a vyhlášky č. 190/1996 Sb.:
§8 (ZKV)
(…)
(2) Správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce.
(…)
§12 (ZKV)
Dohled soudu
(1) Soud je oprávněn vyžádat si od správce zprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Může správci uložit, aby si vyžádal na určité otázky názor věřitelského výboru, nebo mu může dát pokyny sám.
(2) Při výkonu své dohlédací činnosti soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu.
§28 (ZKV)
(1) Věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle §553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle §554 občanského zákoníku (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna.
(…)
(5) Zajišťovací práva uvedená v odstavci 1 zanikají zpeněžením věci, práva nebo pohledávky v konkursu, a to i v případě, že oddělení věřitelé nepřihlásili své pohledávky.
§3079 (o. z.)
(1) Právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
(…)
§420 (obč. zák.)
(1) Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
(…)
(3) Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Zavinění poškozeného
§441 (obč. zák.)
Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Záznam
§7 (zákona č. 265/1992 Sb.)
(1) Práva uvedená v §1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem (dále jen „záznam“) údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru. Práva, která se do katastru zapisují podle §1 odst. 2 na základě zvláštního zákona, se zapisují způsobem obdobným záznamu.
(…)
§10 (katastrálního zákona)
Vlastníci a jiní oprávnění jsou povinni
(…)
d/ ohlásit katastrálnímu úřadu změny údajů katastru týkající se jejich nemovitostí, a to do 30 dnů ode dne jejich vzniku, a předložit listinu, která změnu dokládá; tuto povinnost vlastníci a jiní oprávnění nemají u změn katastru, vyplývajících z listin, které jsou příslušné státní orgány povinny zasílat katastrálnímu úřadu přímo k zápisu do katastru,
(….)
§36 (vyhlášky č. 190/1996 Sb.)
(…)
(12) Zánik zástavního práva zpeněžením podle zvláštního předpisu se zapíše do katastru záznamem podle ohlášení doloženého
(…)
b/ při prodeji mimo dražbu na základě usnesení o souhlasu soudu s prodejem mimo dražbu a potvrzení správce konkursní podstaty o tom, že došlo k zániku zástavního práva zpeněžením zástavy.
(…)
40. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí ustanovení §3079 odst. 1 o. z. s účinností od 1. ledna 2014; ostatní citovaná ustanovení platila v této podobě jak v době uzavření smlouvy o prodeji části podniku (30. září 2002), tak v době vystavení potvrzení o zániku zástavních práv (28. června 2005).
41. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
42. Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův (srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 110/2012“) .
43. Povinnost postupovat při výkonu funkce „s odbornou péčí“ (§8 odst. 2 ZKV) je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce „s péčí řádného hospodáře“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 2737/2014, uveřejněný pod číslem 79/2018 Sb. rozh. obč. ).
44. Mezi činnosti, k nimž je správce konkursní podstaty povinen, patří i povinnost provést (řádně) zpeněžení majetku podstaty prodejem mimo dražbu (§27 odst. 2 ZKV); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2015, pod číslem 129. Součástí této povinnosti nepochybně je i to, postarat se, aby nabyvatel nemovitého majetku z konkursní podstaty (zpeněženého prodejem mimo dražbu, tedy typově především kupní smlouvou) byl schopen doložit vůči katastru nemovitostí, že takovým zpeněžením zanikla i zajišťovací práva váznoucí na převáděných nemovitostech (§28 odst. 1 a 5 ZKV). V rovině právní má požadavek, aby správce konkursní podstaty tímto způsobem postupoval, svůj průmět v textu §7 zákona č. 265/1992 Sb., §10 písm. d/ katastrálního zákona a §36 vyhlášky č. 190/1996 Sb.
45. Nejvyšší soud rovněž ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněném pod číslem 88/2003 Sb. rozh. obč. , v němž uzavřel, že za takto vzniklou škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle §420 odst. 1 obč. zák. Jak se dále podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněného pod číslem 63/2009 Sb. rozh. obč. , odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (tento judikatorní závěr činí neopodstatněnou výhradu žalované, že ve sporu není pasivně věcně legitimována).
46. V mezích takto založené (a oběma soudy dovozené) odpovědnosti správce konkursní podstaty za porušení povinnosti konat s odbornou péčí, dovolání zpochybňuje správnost použití §441 obč. zák., který se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, sp. zn. 25 Cdo 612/2017, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, číslo 9, ročníku 2018, pod číslem 62).
47. Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného [ srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013, uveřejněný pod číslem 71/2015 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 71/2015“ ) ] . Nejde přitom o spoluzavinění poškozeného v užším smyslu (zaviněné porušení právní povinnosti), nýbrž přesněji řečeno o spoluzpůsobení vzniku škody (spolupřispění) z jakýchkoliv důvodů, které jsou na straně poškozeného, a to i nezaviněná objektivní skutečnost, která poškozeného postihla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013).
48. Ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. opět R 71/2015).
49. V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud dovodil 90% spoluzavinění poškozeného (žalobce) na vzniku škody (spolupřispění), ve smyslu ustanovení §441 obč. zák., aniž se vyjádřil k otázce pro posouzení takového (možného) spolupřispění (ke vzniku škody) určující, totiž k otázce, jakou lhůtu (a proč) měl se zřetelem ke stavu daného konkursního řízení u žalované za přiměřenou pro splnění povinnosti vystavit potvrzení podle §36 odst. 12 vyhlášky č. 190/1996 Sb.; omezil se jen na úsudek, že 30. červen 2005 (den, kdy žalovaná doručila katastrálnímu úřadu potvrzení, jež vystavila 28. června 2005) již včasný nebyl.
50. Teprve od určení doby přiměřené ke splnění požadované povinnosti žalovanou se mohou odvíjet následné úvahy na téma, zda (případně v jaké míře) konala společnost T neobezřetně, jestliže ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě přistoupila na sjednání smluvní pokuty ve výši 1.000.000 Kč při porušení povinnosti zajistit výmaz zajišťovacích práv z katastru nemovitostí (včetně posouzení přiměřenosti smluvní pokuty ve vztahu k jí zajišťované povinnosti) a v jaké míře by se délka „přiměřené“ lhůty promítla v celkové délce doby, ve které společnost T mohla sama žádat o vystavení potvrzení (urgovat je) [ počítané od 1. září 2004, kdy se společnost T stala vlastníkem nemovitostí ] .
51. Pro takovou úvahu je rovněž nezbytné vzít v potaz, že vystavit (tehdejšímu nabyvateli nemovitostí – společnosti S) potvrzení podle §36 odst. 12 vyhlášky č. 190/1996 Sb. měl tehdejší správce konkursní podstaty (T. H.) bez dalšího (bez potřeby nabyvatele nemovitostí o vystavení žádat) již v přiměřené lhůtě počítané od okamžiku, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch společnosti S do katastru nemovitostí na základě smlouvy o prodeji podniku uzavřené dne 30. září 2002 (tedy od 3. října 2002). Vzhledem k době, která od uvedeného okamžiku uplynula, je zjevné, že přiměřená lhůta přičitatelná pro vystavení potvrzení „konkursní podstatě“ (lhostejno kým spravované) uplynula ještě předtím, než se společnost T vůbec stala (1. září 2004) vlastnicí nemovitostí.
52. Ve vztahu k žalované tak šlo již jen o to, kdy svým vlastním jednáním měla zjednat nápravu (v návaznosti na žádost společnosti T) ohledně záležitosti (vystavení potvrzení), jejíž včasné splnění nezajistil v přiměřené lhůtě počítané od 3. října 2002 předchozí správce konkursní podstaty. Potud je nutné zohlednit i to, že žalovaná převzala správu konkursní podstaty na základě usnesení konkursního soudu ze dne 17. března 2004; v návaznosti na odvolání T. H. mohlo usnesení nabýt právní moci nejdříve 19. října 2004, kdy je potvrdil Vrchní soud v Praze, nicméně usnesení konkursního soudu o ustavení nového správce konkursní podstaty je vykonatelné, jakmile bylo doručeno novému správci konkursní podstaty. Obsahuje-li usnesení konkursního soudu jak výrok o tom, že dosavadní správce konkursní podstaty se zprošťuje funkce, tak výrok o ustavení nového správce konkursní podstaty, je výrok o ustavení nového správce konkursní podstaty vykonatelný, jakmile bylo usnesení doručeno odvolanému i novému správci konkursní podstaty (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2963/2012).
53. Při zkoumání této otázky se pak nelze vyhnout ani posouzení, zda (případně po jakou dobu) mohla společnost T očekávat, že vystavení potvrzení zajistí společnost S (která se k tomu zavázala v kupní smlouvě z 13. srpna 2004).
54. Odvolací soud se v mezích právního posouzení k těmto skutečnostem (jež vyplynuly ze zjištěného skutkového stavu) nevyjádřil, přičemž bez jejich posouzení je úsudek, že právní předchůdce dovolatele spolupřispěl ke vzniku škody v rozsahu 90% předčasný (dotčená úvaha je potud zjevné nepřiměřená).
55. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (s výjimkou dovoláním nedotčeného měnícího výroku o věci samé) a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. ledna 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu