ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.721.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 721/2020-542
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Bohemia Faktoring, a. s. , se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupeného Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem, se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, PSČ 118 00, proti žalovanému J. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Markem Bilejem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Strži 2102/61a, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 264/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2019, č. j. 2 Cmo 233/2019-471, takto:
I. Dovolání žalobce proti prvnímu výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2019, č. j. 2 Cmo 233/2019-471, se odmítá .
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2019, č. j. 2 Cmo 233/2019-471, se ve druhém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 14. srpna 2012, č. j. 23 Cm 264/2012-10, uložil žalovanému zaplatit původnímu žalobci (společnosti NLB Factoring, a. s.) směnečný peníz ve výši 12.785.214 Kč s 6% úrokem od 24. listopadu 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 42.617 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 930.170 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 22. ledna 2019, č. j. 23 Cm 264/2012-426, soud prvního stupně (jednající již s procesním nástupcem původního žalobce – společností Bohemia Factoring, a. s.) směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti ve výroku o věci samé (výrok I.), zrušil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.604.332,20 Kč (výrok III.).
3. Podáním ze dne 29. dubna 2019 (podaným u soudu prvního stupně téhož dne) žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. Dalším podáním z téhož dne žalovaný navrhl, aby soud jednak podle ustanovení §50d zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vyslovil, že doručení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. ledna 2019 žalovanému je neúčinné, jednak podle ustanovení §58 o. s. ř. požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný svůj návrh odůvodnil tvrzením, že dne 23. ledna 2019 odvolal advokátovi Mgr. Martinu Láníkovi (dále též jen „M. L.“), který ho do té doby v probíhajícím řízení zastupoval, plnou moc a převzal si od něj spisovou dokumentaci. Podle dohody se žalovaným měl jeho zástupce oznámit bez zbytečného odkladu soudu, že došlo k ukončení právního zastupování žalovaného, což však neučinil. Rozsudek soudu prvního stupně tak byl doručen do datové schránky advokáta M. L. dne 25. února 2019, přičemž žalovaný se o této skutečnosti dozvěděl až dne 26. dubna 2019 z přípisu zaslaného advokátní kanceláří.
4. Usnesením ze dne 14. května 2019, č. j. 23 Cm 264/2012-443, soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na vyslovení neúčinnosti doručení (výrok I.) i návrh na prominutí zmeškání lhůty (výrok II.).
5. Přitom zdůraznil, že žalovaný byl v řízení zastoupen na základě plné moci advokátem M. L., jemuž také byly v souladu s ustanovením §50b odst. 1 o. s. ř. doručovány veškeré soudní písemnosti, a to včetně vydaného rozsudku ze dne 22. ledna 2019. Jelikož žalovaný oznámil odvolání plné moci udělené jeho zástupci až po doručení rozsudku soudu prvního stupně (§28 odst. 2 o. s. ř.), bylo doručení rozsudku provedeno řádně, v souladu s procesními předpisy.
6. Skutečnost, že právní zástupce nevyrozuměl žalovaného o doručení rozsudku, pak soud prvního stupně nepovažoval v poměrech dané věci ani za omluvitelný důvod, pro který by bylo možné žalovanému zmeškání lhůty k podání odvolání proti vydanému rozsudku prominout. Žalovaný neuvedl žádné konkrétní okolnosti, jež by umožňovaly považovat opomenutí jeho zástupce za omluvitelné. V této souvislosti soud prvního stupně odkázal též na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 17. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013.
7. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného ve výroku označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že usnesení o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku ze dne 22. ledna 2019 se nevydává (první výrok) a žalovanému se promíjí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku ze dne 22. ledna 2019 (druhý výrok).
8. Odvolací soud především uzavřel, že byl-li rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. ledna 2019 doručen žalovanému řádně (což i podle přesvědčení odvolacího soudu vskutku byl), může se otázkou jeho doručení zabývat již jen odvolací soud v řízení o podaném odvolání. Naopak soudu prvního stupně (poté, co řízení u něj bylo skončeno) již nepřísluší řešit otázku, zda rozsudek byl doručen řádně a účinně.
9. Důvod, pro který žalovaný zmeškal lhůtu k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nicméně odvolací soud posoudil jako omluvitelný. Advokát M. L. byl povinen žalovanému neprodleně sdělit, že mu byl (v době po odvolání plné moci žalovaným) doručen rozsudek vydaný soudem prvního stupně a tuto soudní písemnost mu též co nejdříve „postoupit“. Jestliže tak neučinil, vyloučil žalovaného z možnosti podat řádné a včasné odvolání, přičemž tato skutečnost nastala na straně žalovaného „zcela mimo jeho jakékoliv jednání, ba i mimo jeho vědomí“. Podmínky pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání podle ustanovení §58 o. s. ř. tak podle odvolacího soudu byly v projednávané věci splněny.
10. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání (a to výslovně proti oběma jeho výrokům), jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.
11. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že důvod, pro který žalovaný zmeškal lhůtu k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, je omluvitelný. Podle výkladu podávaného soudní praxí [v této souvislosti dovolatel odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 63/2016“)] může být důvodem prominutí zmeškání lhůty skutečnost, která nezávisle na vůli účastníka nebo jeho zástupce zabránila včas učinit příslušný úkon, nebo musí jít o okolnost účastníkem nebo jeho zástupcem případně i zaviněnou, jestliže ji lze považovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a poměrům účastníka nebo jeho zástupce za omluvitelnou. Vzhledem k tomu, že v poměrech nyní projednávané věci nešlo o skutečnost nezávislou na vůli účastníka řízení nebo jeho zástupce, nýbrž o zaviněné porušení povinnosti zástupce, měl se odvolací soud podrobněji zabývat samotnou omluvitelností tohoto porušení, a nespokojit se jen se závěrem, že porušení povinnosti nastalo u zástupce, nikoli též u samotného žalovaného. Dovolatel má za to, že žádný omluvitelný důvod ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř. nebyl v řízení tvrzen ani prokázán. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného je advokátem poskytujícím právní služby soustavně a za úplatu, nelze pochybení, kterého se jako profesionál dopustil, hodnotit jako omluvitelné, ale jako zvlášť hrubé a závažné.
12. Podle dovolatele byl navíc v poměrech dané věci návrh na prominutí zmeškání lhůty podán opožděně, když patnáctidenní lhůta k podání návrhu podle §58 o. s. ř. by se měla počítat nikoli od okamžiku, kdy se žalovaný o doručení rozsudku soudu prvního stupně dozvěděl, ale již od okamžiku, kdy se žalovaný při náležité pečlivosti mohl a měl o této skutečnosti dozvědět.
13. Žalovaný ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako vadné, neboť žalobce nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, případně aby dovolání zamítl, maje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně i procesně správné.
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
15. Nejvyšší soud se zabýval nejprve přípustností podaného dovolání.
16. Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu výslovně i v jeho prvním výroku, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení jeho rozsudku ze dne 22. ledna 2019 tak, že takové rozhodnutí se nevydává. V tomto rozsahu však dovolání není subjektivně přípustné, když dovolateli napadenou částí rozhodnutí odvolacího soudu nebyla způsobena žádná újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, příp. změní (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu bez dalšího odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
18. V rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu (o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), je dovolání žalobce přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovoláním otevřené, týkají se výkladu ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. Potud je právní posouzení věci odvolacím soudem rozporné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
19. Nejvyšší soud předesílá, že nesdílí výhradu žalovaného, podle níž dovolatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti a dovolání by proto mělo být jako vadné odmítnuto. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu, obsahuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., a to včetně vymezení předpokladů jeho přípustnosti (viz §237 o. s. ř.). K vymezení přípustnosti dovolání srov. v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Podle ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.
V soudní praxi není pochyb o tom, že účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu (on nebo jeho zástupce) „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu (jeho zástupci) zabránila provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost – má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty – musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (jeho zástupcem) způsobené či jinak zaviněné, jestliže je lze za dané situace považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující zmeškání lhůty). Za omluvitelný důvod, pro který účastník řízení zmeškal lhůtu, je tedy třeba ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení (jeho zástupcem) případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka řízení (jeho zástupce) – za omluvitelnou. Podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty imanentně předpokládá, že účastník ví o tom, že lhůtu (on nebo jeho zástupce) zmeškal a že je proto z procesního úkonu, který mu (jinak) přísluší, vyloučen; nelze totiž úspěšně dovozovat, že by účastníku mohla uplynout patnáctidenní lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty uvedená v ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř. ještě dříve, než se o zmeškání lhůty vůbec dozvěděl.
K tomu srov. např. dovolatelem odkazované R 63/2016, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 3686/2018.
22. V projednávané věci žalovaný tvrdil, že lhůtu k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. ledna 2019 zmeškal proto, že advokát M. L., který žalovaného v řízení dříve zastupoval a jemuž po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně odvolal plnou moc, jej neinformoval o tom, že rozsudek soudu prvního stupně mu byl dne 25. února 2019 doručen do datové schránky (k doručení rozhodnutí zástupci s procesní plnou mocí, jež byla odvolána nebo vypovězena před doručením soudního rozhodnutí, avšak oznámení o tom došlo soudu až po doručení rozhodnutí takovému zástupci, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 303/2001).
23. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovanému nebo jeho zástupci nebránila v podání odvolání žádná překážka (událost) objektivně nezávislá na jejich vůli, nýbrž že ke zmeškání odvolací lhůty došlo (mělo dojít) v důsledku okolnosti účastníkem řízení (respektive jeho zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné. Jakkoli i taková okolnost může – obecně vzato – být důvodem k prominutí zmeškání lhůty, může se tak stát (jak se podává z výše předestřených judikatorních závěrů) jen tehdy, jestliže ji lze považovat za omluvitelnou, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, jakož i k poměrům účastníka řízení (jeho zástupce).
24. Odvolací soud se uvedenými kritérii při posuzování, zda v projednávané věci byly splněny předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, důsledně neřídil. Pro vyhovění návrhu žalovaného totiž považoval za postačující, že advokát M. L. svým opomenutím vyloučil žalovaného z možnosti podat řádné a včasné odvolání a že tato skutečnost nastala na straně žalovaného „zcela mimo jeho jakékoliv jednání, ba i mimo jeho vědomí“. Za omluvitelný důvod, pro který žalovaný zmeškal lhůtu k podání odvolání, však nelze ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat uvedené pochybení jen proto, že k němu došlo bez přispění žalovaného. Taková skutečnost není pro posouzení věci určující (jestliže zastoupený účastník zmeškání lhůty nezpůsobil ani jinak nezavinil, nemůže již z povahy věci mít pro takové zmeškání omluvitelný důvod). Žádné jiné okolnosti, jež by činily pochybení zástupce žalovaného v poměrech dané věci ospravedlnitelným, pak odvolací soud nehodnotil.
25. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem již z výše uvedeného důvodů nemůže obstát, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí v napadené části zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Zabývat se další dovolací argumentací pokládal Nejvyšší soud v dané situaci za zbytečné (vypořádat se s touto argumentací bude v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu