ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.820.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 820/2021-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce K. F. , narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému F. O. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Látem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02, o zaplacení částky 212 669 Kč, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 72/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ˗ pobočky v Pardubicích ze dne 10. března 2020, č. j. 23 Co 90/2017-317, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 470,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 4 C 72/2013-189, Okresní soud ve Svitavách:
[1] Zamítl žalobu, jíž se žalobce [původně Ing. Karel Kuna (dále jen „K. K.“), jako insolvenční správce dlužníka K. F. (dále jen „K. F.“)] domáhal po žalovaném (F. O.) zaplacení částky 212 669 Kč, představující škodu způsobenou porušením povinnosti žalovaného jako jediného člena statutárního orgánu podat včas insolvenční návrh na majetek společnosti V. T. (dále jen „společnost V“) [bod I. výroku].
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 94 785 Kč (bod II. výroku).
2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když první rozhodnutí - rozsudek ze dne 19. června 2014, č. j. 4 C 72/2013-98, kterým byla žaloba zamítnuta, zrušil k odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové ˗ pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 13. ledna 2015, č. j. 23 Co 486/2014-128, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové ˗ pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. března 2020, č. j. 23 Co 90/2017-317:
[1] Změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 212 669 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (první výrok).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 97 218,30 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (druhý výrok).
[3] Uložil žalovanému zaplatit České republice na nákladech řízení částku 22 289 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (třetí výrok).
[4] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 35 499,20 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (čtvrtý výrok).
[5] Uložil žalovanému zaplatit České republice soudní poplatky ve výši 10 360 Kč, 10 633,50 Kč a 14 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (pátý výrok).
4. Šlo v pořadí (též) o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když první rozhodnutí ˗ rozsudek ze dne 2. května 2017, č. j. 23 Co 90/2017-227, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, zrušil k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2019, č. j. 29 Cdo 4961/2017-245, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ze zjištění učiněných na základě doplněného dokazování (přihláškou pohledávky K. F., včetně připojených faktur) a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
6. Společnost V byla nejpozději k 31. prosinci 2008 v úpadku (ve formě platební neschopnosti i předlužení), o němž se žalovaný jako jediný člen statutárního orgánu mohl a měl dozvědět nejpozději dne 25. ledna 2009, kdy společnost V musela mít sestavenou předběžnou závěrku pro účely přiznání daně z přidané hodnoty. Žalovaný měl podat insolvenční návrh podle §98 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dne 26. ledna 2009; od 27. ledna 2009 byl tedy v prodlení se splněním této povinnosti.
7. Pohledávky z titulu neuhrazené ceny provedených prací v celkové výši 212 669 Kč, které K. F. přihlásil do insolvenčního řízení na majetek společnosti V, vznikly v období od 2. února 2009 do 4. května 2009, tedy v době prodlení žalovaného se splněním povinnosti podat insolvenční návrh. Tyto pohledávky byly v insolvenčním řízení zjištěny a nebyly v žádném rozsahu uspokojeny. Škodu proto představuje „celá nesplněná pohledávka, tj. částka 212 669 Kč“.
8. Mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem škody je příčinná souvislost. Kdyby totiž žalovaný splnil povinnost podat insolvenční návrh, škoda by K. F. nevznikla, neboť by neobchodoval se společností V (v úpadku). „První liberační“ důvod uvedený v §99 odst. 3 insolvenčního zákona se (proto) v dané věci neuplatní.
9. Prokázán nebyl ani „druhý liberační“ důvod ke zproštění odpovědnosti žalovaného dle §99 odst. 3 insolvenčního zákona. Tvrzení žalovaného, že činil kroky a doporučení ve vztahu k jedinému akcionáři BUSTREX s. r. o. „v likvidaci“ (dále jen „společnost B“), dojednával dodávku zboží a řešil financování výroby u banky, směřují spíše ke zpochybnění závěru o úpadku společnosti V k 31. prosinci 2008. Smlouva o dodávkách zboží pro Ikea Supply AG (dále jen „společnost I“) ze dne 26. září 2008 nezakládala nárok na odběr výrobků, když obchod měl probíhat až na základě jednotlivých objednávek. Podle žalovaného byl předpokladem pro zahájení výroby pro společnost I úvěr, jehož poskytnutí banka podmiňovala kapitalizací pohledávek spřízněných společností. Společnost B se však rozhodla výrobu nefinancovat. Z tvrzení žalovaného tedy nevyplývá, že by insolvenční návrh nemohl podat pro skutečnosti, které nastaly nezávisle na jeho vůli.
10. Námitka žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobce není důvodná, když žalobce postoupení pohledávky zpochybnil a ze „záznamu na čl. 93“ nelze učinit konkrétní zjištění.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Přípustnost dovolání vymezuje dovolatel ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání blíže nespecifikované), jakož i otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně jde o otázku, zda rozhodnutí hlavního akcionáře společnosti nepokračovat v započatém ekonomickém ozdravném procesu společnosti, aniž by na toto rozhodnutí měl jakýkoliv vliv statutární orgán, lze kvalifikovat jako „naplnění liberačního důvodu“ uvedeného v §99 odst. 3 insolvenčního zákona.
13. Dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu, že z jeho tvrzení nelze dovodit, že insolvenční návrh nemohl podat pro skutečnosti, které nastaly nezávisle na jeho vůli. V rámci své argumentace rekapituluje jednotlivé kroky, které činil v zájmu zachování další existence společnosti V. Zdůrazňuje, že realizovanými ekonomickými opatřeními dosáhla společnost V kladného jmění a dalším krokem měla být její reorganizace, jejíž návrh společnost B odsouhlasila. Podotýká, že narovnání ekonomické situace společnosti V nebylo dokončeno, neboť společnost B se k překvapení dovolatele rozhodla nepokračovat v jejím „ekonomickém ozdravném procesu“. Toto rozhodnutí dovolatel nemohl ovlivnit, nikdo je s ním nekonzultoval, a důvody změny stanoviska jediného akcionáře nezná.
14. Žalobce K. K. ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s judikaturou a navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné.
15. V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové ˗ pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 17. prosince 2020, č. j. KSPA 59 INS XY, zrušil konkurs na majetek dlužníka K. F. proto, že jeho majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující a usnesením ze dne 1. března 2021, č. j. KSPA 59 INS XY, zprostil K. K. funkce insolvenčního správce dlužníka. Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka K. F. tak skončilo a žalobcem se stal místo insolvenčního správce dlužník K. F., což se promítlo též v označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí.
16. Nejvyšší soud dále nepřehlédl, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení bylo dne 29. března 2022 zahájeno insolvenční řízení vedené na majetek dlužníků K. F. a jeho manželky; usnesením ze dne 8. dubna 2022, č. j. KSPA 56 INS XY, jež nabylo právní moci 14. dubna 2022, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek K. F. a jeho manželky a povolil jim oddlužení.
17. Nejvyšší soud dovolání (které podle svého obsahu směřuje proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé), jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
18. Dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož nejsou dány důvody pro zproštění odpovědnosti žalovaného za škodu dle §99 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť (již) na základě samotných jeho tvrzení nelze dovodit, že insolvenční návrh nemohl podat pro skutečnosti, které nastaly nezávisle na jeho vůli a které nemohl odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §99 insolvenčního zákona. Srov. v této souvislosti zejména závěry, jež Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017, včetně v něm citovaných rozhodnutí.
19. V označeném rozsudku Nejvyšší soud shrnul čtyři předpoklady pro vznik odpovědnosti statutárního orgánu dlužníka (příp. členů statutárního orgánu dlužníka) věřitelům za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh (porušení povinnosti podat včas insolvenční návrh, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh a vzniklou škodou a zavinění).
20. K poslednímu předpokladu pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh lze dodat, že zavinění se presumuje a škůdce tak musí prokázat, že vynaložil veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat k odvrácení skutečnosti nastalé nezávisle na jeho vůli a bránící mu ve splnění povinnosti podat insolvenční návrh. Potud dovolatel tvrdí, že nemohl nijak ovlivnit nečekané rozhodnutí jediného akcionáře (společnosti B) nepokračovat v započaté ekonomické stabilizaci dlužníka.
21. Dovolatel zjevně pomíjí, že ustanovení §99 odst. 3 insolvenčního zákona vymezuje druhý důvod pro zproštění odpovědnosti za škodu tak, že povinná osoba prokáže, že nesplnila povinnost podat insolvenční návrh vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a (současně) které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat. Z logiky věci tak nemůže k naplnění důvodu pro zproštění odpovědnosti postačovat (pouhé) rozhodnutí jediného akcionáře nepokračovat v sanaci provozu společnosti V. Ostatně, nelze si ani dost dobře představit, jak by mohlo toto rozhodnutí bránit dovolateli v podání insolvenčního návrhu. Pouze na okraj lze doplnit, že tvrzením o vynaložení veškerého úsilí, které lze po povinné osobě spravedlivě požadovat k odvrácení skutečnosti, není tvrzení, že jediný akcionář se rozhodl nepokračovat v ekonomické stabilizaci společnosti „k velkému překvapení žalovaného“, že rozhodnutím byl žalovaný velmi dotčen, neboť „jeho práce přišla vniveč“, že „důvody nebyly žalovanému vysvětleny“ nebo že negativní důsledky změny rozhodnutí „v podobě odpovědnosti k náhradě škody nenese jediný akcionář“.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
23. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2022
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu