ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.1.2022.1
KSBR 40 INS XY
70 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 1/2022-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Davida Jánošíka , se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105/36, PSČ 500 02, jako insolvenčního správce dlužníka P., zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, proti žalovanému F. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Markem Bilejem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, PSČ 140 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 70 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS XY, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. srpna 2021, č. j. 70 ICm XY, 11 VSOL XY (KSBR 40 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 27. května 2021, č. j. 70 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) odmítl odpůrčí žalobu podanou žalobcem Ing. Davidem Jánošíkem, jako insolvenčním správcem dlužníka P., proti žalovanému F. V. v části, kterou se žalobce domáhal určení, že jsou neúčinné „právní úkony“ směřující k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. dubna 2018 (dále jen „postupní smlouva“) a vedoucí k započtení pohledávek ve výši 3.018.196,72 Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne 15. února 2018 (dále jen „úvěrová smlouva“) a ve výši 3.194.468,58 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 17. srpna 2016 oproti úplatě za postoupení pohledávek z postupní smlouvy, kterými jsou:
[1] rozhodnutí, jímž vedení dlužníka udělilo souhlas s uzavřením postupní smlouvy,
[2] akceptace jednostranného započtení pohledávek žalovaného za dlužníkem z titulu úvěrové smlouvy a smlouvy o zápůjčce oproti úplatě za postoupení pohledávek z postupní smlouvy.
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z ustanovení §7 a §160 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že žaloba (její petit) je ve shora popsaném rozsahu neurčitá, neboť právní úkon není potud dostatečně určitě vymezen datem, kdy byl učiněn, a údajem o tom, kým byl učiněn. Žalobce přes výzvu uskutečněnou usnesením insolvenčního soudu ze dne 3. března 2021, č. j. 70 ICm XY (obsahující i poučení o následcích nečinnosti), nezjednal nápravu (neurčitost žaloby neodstranil ani podáním z 19. března 2021).
3. „Nad rámec uvedeného“ insolvenční soud poznamenal, že akceptace jednostranného započtení není právním úkonem.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. srpna 2021, č. j. 70 ICm XY, 11 VSOL XY (KSBR 40 INS XY), potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §43 a §79 odst. 1 o. s. ř. a z ustanovení §7 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
6. Předmětná část žaloby je vskutku neurčitá, neboť žalobce nespecifikoval konkrétní právní jednání, jejichž neúčinnost má soud vyslovit, a tato vada žaloby brání pokračování v řízení.
7. U požadavku na vyslovení neúčinnosti rozhodnutí, jímž vedení dlužníka udělilo souhlas s uzavřením postupní smlouvy, žalobce nekonkretizoval, který orgán dlužníka rozhodoval a kdy a v jaké formě bylo rozhodnutí přijato. U požadavku na vyslovení neúčinnosti akceptace jednostranného zápočtu žalovaného žalobce nekonkretizoval kdo, kdy a v jaké formě měl akceptaci učinit. Bez uvedení těchto skutečností nejsou napadená právní jednání dlužníka individualizována tak, aby nebyla zaměnitelná s jinými právními jednáními dlužníka, a aby bylo možné případně v budoucnu posoudit překážku věci zahájené či věci rozhodnuté při posuzování nové žaloby. O takto neurčitém žalobním žádání nelze rozhodnout.
8. Žalobce v odvolání sám připouští, že předmětnou částí petitu žaloby blíže nespecifikoval jednotlivá právní jednání směřující k uzavření postupní smlouvy a k započtení pohledávek, neboť nemá k dispozici potřebné údaje a podklady, s tím, že pouze předpokládá, že uzavření postupní smlouvy a následnému zápočtu žalovaného předcházela další právní jednání, jež mu nejsou známa.
9. Jelikož žalobce přes výzvu insolvenčního soudu vady žaloby v dotčené části neodstranil, insolvenční soud postupoval správně, jestliže ji potud odmítl.
10. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o následující otázky:
[1] Lze odpůrčí žalobou odporovat právním úkonům dlužníka spočívajícím v rozhodnutí, jímž vedení dlužníka udělilo souhlas s uzavřením smlouvy, jejíž neúčinnost má být též vyslovena na základě odpůrčí žaloby?
[2] Lze odpůrčí žalobou odporovat právním úkonům dlužníka spočívajícím v akceptaci jednostranného započtení pohledávek žalovaného za dlužníkem v úpadku?
[3] Je insolvenční správce povinen odporovat právním úkonům dlužníka směřujícím k uzavření smlouvy, jejíž neúčinnost má být též vyslovena na základě odpůrčí žaloby?
[4] Je insolvenční správce povinen odporovat právním úkonům insolvenčního dlužníka směřujícím k akceptaci jednostranného započtení pohledávek žalovaného za dlužníkem v úpadku?
11. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že žaloba není v dotčené části neurčitá, poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 30 Cdo 1239/2007 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2020, pod číslem 29).
13. Dovolatel míní, že pro úspěch odpůrčí žaloby ve vztahu k postupní smlouvě a k dalším „právním úkonům“ označeným v žalobě je nezbytné odporovat i všem „právním úkonům“, z nichž vzešla pohledávka dlužníka za žalovaným, odkazuje potud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2020, sen. zn. 29 ICdo 3/2019.
14. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje za to, že první dvě dovoláním předestřené otázky neodpovídají skutkovému a právnímu stavu, z nějž vyšly oba soudy, a zbývající otázky nemají k věci žádný vztah. Dovolatelem označené rozsudky jen potvrzují správnost napadeného rozhodnutí.
15. Dovolatel v replice k vyjádření žalovaného míní, že jeho dovolání je projednatelné (co do vymezení přípustnosti) a důvodné.
16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
17. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
18. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč. Řečené platí tím více, jestliže dovoláním nebylo zpochybněno řešení žádné z otázek, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu.
19. Závěry formulované v předchozím odstavci plně dopadají na otázky, pro jejichž zodpovězení se dovolatel výslovně domáhá připuštění dovolání. Všechny čtyři otázky směřují k posouzení důvodnosti dovolání, konkrétně k tomu, zda lze odporovat právním jednáním [insolvenční soud i dovolatel užívají terminologicky nesprávné označení „právní úkony“ (srov. i ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč.)] spočívajícím v rozhodnutí, jímž vedení dlužníka udělilo souhlas s uzavřením smlouvy, jejíž neúčinnost má být též vyslovena na základě odpůrčí žaloby, a v akceptaci jednostranného započtení pohledávek žalovaného za dlužníkem v úpadku (otázky č. 1 a 2) a zda je povinen takovým právním jednáním odporovat, odporuje-li i smlouvě, k jejímuž uzavření ona právní jednání směřovala (otázky č. 3 a 4). Na řešení těchto otázek, však napadené rozhodnutí nespočívá a spočívat nemá, když se vyjadřuje k náležitostem žaloby (k její projednatelnosti) a nikoli k tomu, zda požadavek v žalobě obsažený je (případně) opodstatněný.
20. Zbývá dodat, že další obsah dovolání sice (již správně) cílí ke zpochybnění správnosti závěru napadeného rozhodnutí o náležitostech (odpůrčí) žaloby, nicméně potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ta je dlouhodobě ustálena v závěru, že v tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok, či jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Rozhodujícími skutečnostmi se přitom (ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.) rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Jinak řečeno, skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci žalobou uplatněného nároku, musí být v žalobě vylíčeny tak, aby v žalobě popsaný skutek (skutkový děj), umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci žalobcova nároku, to jest nemožnost jeho záměny s jiným skutkem. Srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2002, pod číslem 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněné pod číslem 1/2004 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sb. rozh. obč.
21. Ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové, a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročníku 2002, pod číslem 210, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2020“).
22. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní návrh (petit) není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce sledoval zahájením řízení. Požadavek, aby z žaloby bylo patrno, čeho se navrhovatel domáhá, však nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozhodnutí soudu, ale jen to, aby z žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být dalšímu účastníku řízení uložena rozhodnutím soudu (…), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (…) [R 31/2020].
23. Žalobní petit je nesprávný, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné. Žalobní petit musí vycházet z vylíčených rozhodných skutečností; v případě, že nevychází z těchto skutečností, ale z jiných v žalobě neuvedených okolností, a kdy proto nelze dovodit, na základě čeho má soud o žalobním petitu rozhodnout, je žalobní petit rovněž nesprávný, i když je sám o sobě přesný, určitý a srozumitelný [R 31/2020].
24. Napadené rozhodnutí není v dotčeném ohledu v žádném rozporu ani s dovolatelem označenými rozsudky Nejvyššího soudu.
25. Přitom (opět v souladu s ustálenou judikaturou) nešlo ani o situaci, kdy by povinností tvrzení [ohledně toho, u jakého konkrétního právního jednání dlužníka se žalobce (coby osoba s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužníka) domáhá vyslovení neúčinnosti] měl být zatížen žalovaný (srov. judikaturu shrnutou k vysvětlovací povinnosti účastníka řízení v odstavcích 75. až 77. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu