ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.116.2020.3
KSCB 44 INS 3847/2017
43 ICm 4979/2017
sp. zn. 29 ICdo 116/2020-149
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, zastoupeného Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze, Malostranské náměstí 5/28, PSČ 118 00, proti žalovanému JUDr. Davidu Termerovi , se sídlem v Praze 1, Opatovická 24/156, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka SOME Jindřichův Hradec s. r. o., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 4979/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SOME Jindřichův Hradec s. r. o. , se sídlem v Jindřichově Hradci, Jarošovská 1267, PSČ 377 01, identifikační číslo osoby 62508831, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 44 INS 3847/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2020, č. j. 43 ICm 4979/2017, 101 VSPH 223/2020-118 (KSCB 44 INS 3847/2017), takto:
I. Dovolání proti části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 43 ICm 4979/2017-87, v bodu VII. výroku, jakož i proti druhému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2020, č. j. 43 ICm 4979/2017, 101 VSPH 223/2020-118 (KSCB 44 INS 3847/2017), se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2020, č. j. 43 ICm 4979/2017, 101 VSPH 223/2020-118 (KSCB 44 INS 3847/2017), a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 43 ICm 4979/2017-87, v bodech IV. až VII. výroku, se zrušují a věc se vrací ve zrušeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 43 ICm 4979/2017-87, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zastavil řízení o určení, že pohledávky žalobce (UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s.) č. 1 v celkové výši 64 628 029,16 Kč, č. 2 v celkové výši 13 323 591,15 Kč a č. 3 v celkové výši 17 190 890,08 Kč jsou zajištěné (ve výroku blíže specifikovanými) zásobami zboží (body I. až III. výroku).
[2] Určil, že pohledávky žalobce č. 1 až 3 jsou zajištěné obchodním závodem dlužníka (SOME Jindřichův Hradec s. r. o.) s pořadím zajištění k 15. září 2016 (body IV. až VI. výroku).
[3] Uložil žalovanému (JUDr. Davidu Termerovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka) zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 342 Kč (bod VII. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB 44 INS 3847/2017 celkem pět dílčích pohledávek. Pohledávku č. 1 žalobce přihlásil z titulu krátkodobého úvěru poskytnutého společnosti SOME Technika a. s. (správně SOME TECHNIKA s. r. o., dále jen „společnost S“) na základě smlouvy o úvěru a dalších bankovních službách poskytovaných formou víceúčelové úvěrové linky ze dne 6. září 2012 (dále jen „smlouva o úvěru“) a pohledávku č. 2 z titulu kontokorentního úvěru čerpaného společností S na základě smlouvy o úvěru, přičemž dlužník se podle smlouvy o úvěru zavázal hradit dluh společně a nerozdílně se společností S. Pohledávku č. 3 žalobce přihlásil z titulu bankovní záruky vystavené na základě smlouvy o úvěru dne 24. října 2012 ve prospěch beneficienta SAME DEUTZ-FAHR Italia s. p.
[2] Pohledávky č. 1 až 3 žalobce přihlásil jako zajištěné (mimo jiné) obchodním závodem dlužníka na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené s dlužníkem dne 15. září 2016 formou notářského zápisu vyhotoveného notářem Mgr. Robertem Procházkou, sp. zn. N 277/2016, NZ 277/2016 (dále jen „smlouva o zřízení zástavního práva“); zástavní právo bylo zapsáno do rejstříku zástav.
[3] Žalovaný popřel na přezkumném jednání konaném dne 1. listopadu 2017 (B-21) pohledávky žalobce č. 1 až 3 co do pořadí z důvodu „neúčinnosti vzniku tohoto zajištění a neexistence obchodního závodu“.
[4] U insolvenčního soudu je veden pod sp. zn. 42 ICm 4552/2017 incidenční spor o odpůrčí žalobě, kterou se žalovaný (v odkazovaném řízení v procesním postavení žalobce) domáhá určení neúčinnosti smlouvy o zřízení zástavního práva (dále též jen „řízení o odpůrčí žalobě“).
3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §195 a §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §502 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl k závěru, že v řízení byla prokázána „existence zástavní smlouvy k obchodnímu závodu dlužníka ve prospěch žalobce“, a tudíž jsou pohledávky žalobce č. 1 až 3 zajištěné tímto závodem.
4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2020, č. j. 43 ICm 4979/2017, 101 VSPH 223/2020-118 (KSCB 44 INS 3847/2017):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech IV. až VII. výroku (první výrok).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §7, §161 odst. 1, §235 a §298 insolvenčního zákona, z ustanovení §502 a §1312 a násl. o. z., z ustanovení §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům:
6. Insolvenční soud správně shledal, že „žalobce řádně doložil existenci platné smlouvy o zřízení zástavního práva“.
7. Námitka, že insolvenční soud nevzal v úvahu, že v řízení o odpůrčí žalobě již bylo pravomocně rozhodnuto o neúčinnosti smlouvy o zřízení zástavního práva, není opodstatněná. V projednávané věci o určení pořadí pohledávek žalobce č. 1 až 3 se soud zabývá výhradně „samotnou existencí zajištění“; pravomocné zjištění pořadí pohledávek „přitom nemění nic na tom, že v případě úspěchu odpůrčí žaloby nebude k jejich zajištění přihlíženo“.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které směřuje výslovně proti všem výrokům a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla „v určitých aspektech“ vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 113/2014 (dále jen „R 113/2014“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012. Z těchto rozhodnutí dovozuje, že je povinností insolvenčního správce popřít pořadí pohledávky i v případě, že důvodem popření je tvrzená neúčinnost právního jednání, kterým bylo zajištění pohledávky zřízeno; otázka neúčinnosti takového právního jednání se přitom řeší v řízení o odpůrčí žalobě.
10. Podle dovolatele by obě řízení (o určení pořadí pohledávky a o odpůrčí žalobě) měla probíhat současně, respektive by měla být spojena ke společnému řízení, neboť posouzení důvodnosti žaloby o určení pořadí je „imanentně spjaté“ s rozhodnutím o odpůrčí žalobě. Právní posouzení věci odvolacím soudem je podle dovolatele nelogické a zakládá právní nejistotu pro další průběh insolvenčního řízení. Na posuzovanou věc přitom nelze aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sen. zn. 29 ICdo 33/2015, uveřejněného pod číslem 138/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 138/2018“), neboť v tam posuzované věci insolvenční správce „opomněl“ popřít pořadí přihlášené pohledávky, a přesto později podal „příslušnou odpůrčí žalobu“.
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, tedy i v prvním výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil bod VII. výroku rozsudku insolvenčního soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před insolvenčním soudem, a ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto výrokům však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
13. Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., neboť v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§195 (insolvenčního zákona)
Popření pořadí pohledávky
O popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena.
§198 (insolvenčního zákona)
Popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle §410 odst. 3 písm. a); tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle §197 odst. 2 nebo §410 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.
(…)
§235 (insolvenčního zákona)
(1) Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.
§236 (insolvenčního zákona)
(1) Neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.
(…)
§239 (insolvenčního zákona)
(1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.
(…)
17. V citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení insolvenčního zákona s výjimkou ustanovení §198 odst. 1 insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení (23. února 2017). Ustanovení §198 odst. 1 doznalo změny s účinností od 1. července 2017 [po novele provedené zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], kdy za slovo „jednání“ byla vložena slova „nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle §410 odst. 3 písm. a/“ a na konci první věty doplněna slova „nebo §410 odst. 2“. Uvedená změna však nemá žádný vliv na právní závěry dále formulované.
18. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že 1. ledna 2014 se stal účinným zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jenž pojem „právní úkon“ dle §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, nahradil pojmem „právní jednání“ (srov. §545 a násl. o. z.). S přihlédnutím k ustanovení §3028 odst. 1 o. z. je nutno hovořit o smlouvě o zřízení zástavního práva uzavřené dne 15. září 2016 terminologicky jako o „právním jednání“. Ve stejném duchu je třeba pro rozhodné období interpretovat i slovní spojení „právní úkon“ v ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona (srov. i §3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč.). Nejvyšší soud tak bude při svých úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014.
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně vztahu sporu o určení pořadí pohledávky (práva na uspokojení pohledávky ze zajištění) a sporu na základě odpůrčí žaloby (o neúčinnost smlouvy o zřízení zástavního práva) ustálena v závěrech, podle nichž:
20. Jak spor o určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění (spor o pořadí pohledávky), tak i spor o neúčinnost smlouvy o zřízení zástavního práva (spor vedený na základě odpůrčí žaloby) jsou ve smyslu ustanovení §159 odst. 1 písm. a/ a d/ insolvenčního zákona incidenčními spory, které insolvenční soud projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení.
21. Přitom je zjevné, že přihlásí-li věřitel v insolvenčním řízení včas pohledávku, včetně práva na uspokojení ze zajištění, je povinností insolvenčního správce, který s uplatněním práva na uspokojení ze zajištění nesouhlasí, aby popřel pořadí takto přihlášené pohledávky; to platí i tehdy, popírá-li insolvenční správce pořadí pohledávky proto, že podle jeho názoru věřitel získal právo na uspokojení pohledávky ze zajištění na základě neúčinného právního jednání (§235 odst. 1 insolvenčního zákona).
22. Na popření pořadí pohledávky insolvenčním správcem pak musí (chce-li se vskutku v insolvenčním řízení domoci uspokojení pohledávky ze zajištění) reagovat přihlášený věřitel, a to žalobou na určení pořadí pohledávky (práva na uspokojení pohledávky ze zajištění); nepodá-li (včas) takovou žalobu, nevznikne mu ani právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena jako pohledávka zajištěná (§298 insolvenčního zákona). Podá-li věřitel včas žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, tíží jej v incidenčním sporu o takové žalobě povinnost tvrzení a povinnost důkazní o tom, že pohledávka je vskutku zajištěná.
23. Na podání výše uvedené žaloby musí (chce-li zabránit uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění) reagovat insolvenční správce podáním odpůrčí žaloby (§235 odst. 2 insolvenčního zákona), kterou bude odporovat právnímu jednání, jímž dlužník poskytl svůj majetek k zajištění. Nepodal-li by totiž (včas) takovou žalobu, nebylo by možno uvažovat ani o neúčinnosti právního jednání dlužníka, jelikož tato se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. V takovém řízení přitom tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního jednání dlužníka insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí žalobu podat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 3/2013).
24. V případě, že přihlášený věřitel podá žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění a insolvenční správce podá v rámci téhož řízení (§97 odst. 1 o. s. ř.) odpůrčí žalobu, insolvenční soud zásadně obě žaloby v tomto řízení projedná a rozhodne o nich; o tom, že by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (§97 odst. 2 o. s. ř.), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti. Naopak, kdyby oba incidenční spory v rámci insolvenčního řízení byly zahájeny „samostatně“, byly by dány předpoklady pro jejich spojení (§112 odst. 1 o. s. ř.).
25. K tomu srov. R 113/2014, rozsudek sen. zn. 29 ICdo 13/2012, jakož i důvody R 138/2018.
26. V návaznosti na výše uvedené judikaturní závěry jsou pro poměry posuzované věci dále rozhodné následující skutečnosti (jež se jako obsah insolvenčního spisu promítají i v insolvenčním rejstříku):
[1] Řízení o odpůrčí žalobě bylo zahájeno podáním žaloby žalovaným (C2-1) dne 20. října 2017.
[2] Insolvenční soud rozsudkem ze dne 10. května 2018, č. j. 42 ICm 4552/2017-85 (C2-20), určil, že smlouva o zřízení zástavního práva je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB 44 INS 3847/2017 neúčinná.
[3] Rozsudek insolvenčního soudu ze dne 10. května 2018 potvrdil k odvolání žalobce (v odkazovaném řízení v procesním postavení žalovaného) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 42 ICm 4552/2017, 101 VSPH 646/2018-109 (KSCB 44 INS 3847/2017) [C2-27], který nabyl právní moci dne 17. prosince 2018.
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu sen. zn. 101 VSPH 646/2018 podal žalobce (v odkazovaném řízení v procesním postavení žalovaného) dovolání (C2-30), o němž nebylo rozhodnuto v době vydání rozsudku insolvenčního soudu (27. listopadu 2019), ani odvolacího soudu (4. června 2020) v dané věci.
27. Promítnuto do poměrů posuzované věci tak oba soudy rozhodovaly o žalobě na určení pořadí pohledávek žalobce č. 1 až 3 v době, kdy byla pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě založena (ve smyslu §235 odst. 2 insolvenčního zákona) neúčinnost smlouvy o zřízení zástavního práva; uvedené značí, že (ačkoliv je smlouva o zřízení zástavního práva nadále platná) se v poměrech insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nepřihlíží (v době rozhodování insolvenčního soudu a odvolacího soudu nepřihlíželo) k zajištění přihlášených pohledávek žalobce č. 1 až 3 zástavním právem k obchodnímu závodu dlužníka zřízeným na základě této smlouvy. Opačný závěr odvolacího soudu, který měl pohledávky žalobce č. 1 až 3 za zajištěné, je tak zjevně nesprávný.
28. Jinými slovy, přijetí názoru odvolacího soudu ve svém důsledku vede k situaci, kdy v témže insolvenčním řízení proti sobě současně stojí věcně rozporné pravomocné rozhodnutí vydané v incidenčním sporu o neúčinnost smlouvy o zřízení zástavního práva na jedné straně a v incidenčním sporu o určení, zda pohledávky žalobce č. 1 až 3 jsou zajištěné zástavním právem (zřízeným takovou neúčinnou smlouvou) na straně druhé.
29. Představa, že obě řízení jsou na sobě nezávislá do té míry, že se insolvenční soud v řízení o určení pořadí přihlášených pohledávek zabývá pouze „samotnou existencí zajištění“ (myšleno patrně platností smlouvy o zřízení zástavního práva), ignoruje závěry R 113/2014, podle nichž jsou dány předpoklady pro spojení obou incidenčních sporů ke společnému řízení (§112 odst. 1 o. s. ř.).
30. Na doposud řečeném nic nemění ani závěry R 138/2018, k nimž se odvolací soud přihlašuje. Dovolatel správně vystihl, že uvedené rozhodnutí řeší procesně odlišnou situaci, kdy insolvenční správce nepopřel u přezkumného jednání pořadí přihlášené pohledávky; z odstavce 37. odůvodnění tohoto rozhodnutí se naopak výslovně podává, že závěry R 113/2014 je nutné interpretovat jako návod na řešení stavu, kdy insolvenční správce vskutku popře věřitelem přihlášenou pohledávku co do práva na uspokojení ze zajištění (neboť považuje za neúčinné právní jednání, v důsledku něhož vzniklo právo věřitele na lepší pořadí uspokojení pohledávky) a „zajištěný“ věřitel podá žalobu na určení práva na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění. Přitom právě o takový procesně žádoucí „stav“, kdy je třeba důsledně postupovat v intencích R 113/2014 (srov. odstavec 38. odůvodnění R 138/2018) jde i v projednávané věci, respektive v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.
31. Nejvyšší soud nepřehlédl, že po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodl v dovolacím řízení o odpůrčí žalobě rozsudkem ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 50/2019, uveřejněným pod číslem 9/2022 Sb. rozh. obč., tak, že zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze sen. zn. 101 VSPH 646/2018; odvolací soud následně zrušil usnesením ze dne 1. července 2021, č. j. 42 ICm 4552/2017, 101 VSPH 646/2018-173 (KSCB 44 INS 3847/2017) [C2-43], rozsudek insolvenčního soudu ze dne 10. května 2018 (C2-20). Insolvenční soud poté o odpůrčí žalobě žalovaného znovu rozhodl rozsudkem ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 42 ICm 4552/2017-209 (C2-53), tak, že opětovně určil, že smlouva o zřízení zástavního práva je neúčinná; k odvolání žalobce (v odkazovaném řízení v procesním postavení žalovaného) odvolací soud rozsudkem ze dne 24. března 2022, č. j. 42 ICm 4552/2017, 101 VSPH 101/2022-234 (KSCB 44 INS 3847/2017) [C2-60], potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 23. listopadu 2021. Proti posledně označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 7. července 2022 dovolání (C2-62).
32. Na rozhodnutí o dovolání v této věci shora uvedená rekapitulace dalšího průběhu řízení o odpůrčí žalobě nemá vliv, a to již kvůli tomu, že i v současné době je (na základě výsledku pravomocně skončeného řízení o odpůrčí žalobě) založena ve smyslu §235 odst. 2 insolvenčního zákona neúčinnost smlouvy o zřízení zástavního práva.
33. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení; jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek insolvenčního soudu v bodech IV. až VI. výroku, zrušil Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. v tomto rozsahu i rozsudek insolvenčního soudu včetně závislého bodu VII. výroku o nákladech řízení a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
34. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2022
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu