ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.126.2021.1
KSPA 60 INS XY
60 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 126/2021-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Insolvency Project v. o. s. , se sídlem v Hradci Králové, Bieblova 1110/1b, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28860993, jako insolvenčního správce dlužnice M. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti žalované M. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Konečným, advokátem, se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2583/15, PSČ 158 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 60 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice M. K. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 60 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2021, č. j. 60 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPA 60 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 23. června 2020, č. j. 60 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že darovací smlouva ze dne 7. září 2016, kterou dlužnice (M. K.) darovala žalované (M. K.) stavební parcelu č. XY, jejíž součástí je stavba č. p. XY, bydlení, XY, a parcelu č. XY, vše zapsáno v katastrálním území XY, v obci XY (dále jen „darovací smlouva“), je (vůči věřitelům dlužnice) neúčinným „právním úkonem“ (bod I. výroku).
[2] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 21.465,40 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalované zaplatit státu na soudním poplatku do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 2.000 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §3, §235, §240 a §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že darovací smlouva je neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění podle §240 odst. 2 insolvenčního zákona a současně jde o úmyslně zkracující právní úkon podle §242 odst. 1 insolvenčního zákona.
3. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2021, č. j. 60 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPA 60 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 9.439 Kč (druhý výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje především z ustanovení §240 a §242 insolvenčního zákona a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu k výkladu neúčinnosti právního jednání v poměrech insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[1] K neúčinnosti podle §240 insolvenčního zákona.
5. Insolvenční soud správně vyhodnotil, že dlužnice darovala nemovitosti žalované bezúplatně a vzhledem k tomu, že obdarovanou byla dcera dlužnice, tedy osoba dlužnici blízká [§22 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)], posuzoval neúčinnost správně podle §240 insolvenčního zákona.
6. Insolvenční soud rovněž správně uzavřel, že žalovaná nevyvrátila právní domněnku, že „právní úkon“ byl učiněn v době, kdy byla dlužnice v úpadku, ač k tomu (aby domněnku vyvrátila) byla vyzvána při jednání, jež se konalo dne 21. listopadu 2019, postupem podle §118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
[2] K neúčinnosti podle §242 insolvenčního zákona.
7. Insolvenční soud správně dovodil, že při uzavření darovací smlouvy si dlužnice musela být vědoma toho, že tím může zkrátit uspokojení svých věřitelů, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím musela být minimálně srozuměna.
8. Insolvenční soud rovněž správně uzavřel, že žalovaná nevyvrátila právní domněnku, že jí úmysl dlužnice zkrátit darovací smlouvou své věřitele byl znám (§242 odst. 2 insolvenčního zákona), ač (i) k tomu (aby domněnku vyvrátila) byla vyzvána při jednání, jež se konalo dne 21. listopadu 2019, postupem podle §118a odst. 1 o. s. ř.
9. Jinými slovy, žalovaná jako osoba dlužnici blízká (ani) netvrdila, ač o tom byla poučena i při jednání konaném před odvolacím soudem, že o úmyslu dlužnice zkrátit odporovanou darovací smlouvou své věřitele v době uzavření této smlouvy nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „náležitou pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužnice; potud (ani) neuvedla, jaké aktivní kroky učinila k tomu, aby se přesvědčila o případných závazcích své matky (dlužnice).
10. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Odvolací soud podle dovolatelky dostatečně nevyřešil následující otázky:
[1] Měla a mohla mít dovolatelka povědomí o tom, že skutečně vznikl dluh Sdružení advokátů XY(dále jen „Sdružení“) z titulu bezdůvodného obohacení?
[2] Byla věřitelka dlužnice H. H. (dále jen „H. H.“) skutečně znevýhodněna podpisem darovací smlouvy, když dluh (vůči ní) byl splácen a dlužnice má vůči H. H. pohledávku?
[3] Poškodila dovolatelka a dlužnice věřitele (Sdružení) úmyslně?
[4] Odpovídala dlužnice za výběr peněz od M. P. (dále jen „M. P.“)?
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nechtěl zohlednit další skutečnosti a navrhované důkazy a k označeným otázkám argumentuje následovně:
13. Soud řešil případ neobjektivně a vycházel pouze z „rozhodnutí“ Obvodního soudu pro Prahu 6 „č. j.“ 13 C 274/2014 (správně jde o rozsudek ze dne 3. července 2017, č. j. 13 C 274/2014-212, jímž obvodní soud ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018, č. j. 55 Co 153/2018-275, zavázal dlužnici k úhradě pohledávky M. P.), který je (jak dovolatelka rozebírá) nesprávný.
14. Dovolatelka nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud věc posoudil co do pohledávky H. H. a z jakých skutkových okolností při tom vycházel.
15. Dlužnice v době uzavření darovací smlouvy nebyla v úpadku (jelikož nadále vykonávala advokátní praxi, nebyla vedena v registru dlužníků a řízení vedené před obvodním soudem nebylo ukončeno) a z ničeho nevyplývalo, že jí hrozí úpadek.
16. Dovolatelka nemohla mít povědomí o dluzích, které vznikly, respektive měly vzniknout, již neexistující „neprávnické“ osobě (rozuměj Sdružení) proto, že peníze vybrala třetí osoba. Soud neprovedl navržené důkazy (k úmyslu dlužnice poškodit věřitele v době uzavření darovací smlouvy a k vědomosti dovolatelky o dluzích dlužnice), takže dovolatelka navrhuje, aby tak učinil Nejvyšší soud.
17. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout nebo zamítnout jako nedůvodné. Přitom především namítá, že dovolatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Míní rovněž, že oba soudy se přesvědčivě vypořádaly s argumenty dovolatelky.
18. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
19. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že postrádá zdůvodnění (opodstatnění) toho, proč u právního jednání dlužnice uskutečněného v době od 1. ledna 2014 oba soudy nadále používají pojem „právní úkon“ dle §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. §545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v §240 a §242 insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení §3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč. [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Při absenci argumentace pro jiný závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014.
20. Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
21. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
22. V poměrech dané věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že darovací smlouva je neúčinným právním jednáním jak ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona (jež se týká právních jednání dlužníka bez přiměřeného protiplnění, tedy jednání, jež zkracují věřitele dlužníka), tak ve smyslu ustanovení §242 insolvenčního zákona (jež se týká právních jednání, jimiž dlužník své věřitele zkracuje úmyslně).
23. Závěr, že zkoumání předpokladů obsažených v ustanovení §242 insolvenčního zákona, není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v ustanovení §240 insolvenčního zákona (a naopak), přitom Nejvyšší soud přijal např. již v rozsudku ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněném pod číslem 117/2017 Sb. rozh. obč.
24. K naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního jednání podle ustanovení §240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního jednání v úpadku (nebo že toto právní jednání vedlo k dlužníkovu úpadku). Jde-li o právní jednání činěné ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že právní jednání bylo učiněno v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá. V takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník nebyl v úpadku [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2016“)]. Tam, kde odporovatelné právní jednání dlužníka v podobě smlouvy vyvolá právní následky později, než v době uzavření smlouvy (u smluv o převodu nemovitostí typicky až k okamžiku, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitosti podle smlouvy do katastru nemovitostí), je onen pozdější okamžik rovněž rozhodný pro vyvracení domněnky dlužníkova úpadku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 99/2017).
29. Důkazní návrhy, o jejichž provedení žádá dovolatelka Nejvyšší soud (jenž ale není skutkovou instancí), přitom opět směřují (srov. odstavec 16. shora) k prokazování skutečností týkajících se neúčinnosti podle §242 insolvenčního zákona (nikoli neúčinnosti podle §240 insolvenčního zákona).
30. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že důvod připustit dovolání k prověření závěru, že darovací smlouva byla neúčinným právním jednáním podle §240 insolvenčního zákona, nemá. Tento závěr pak bez dalšího vylučuje možnost zkoumat přípustnost dovolání (a jeho věcnou opodstatněnost) pro účely prověření neúčinnosti dle §242 insolvenčního zákona, jelikož jakýkoli závěr na dané téma není způsobilý ovlivnit úsudek, že byl důvod vyhovět odpůrčí žalobě již ve vazbě na ustanovení §240 insolvenčního zákona.
31. Nejvyšší soud proto dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
32. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 10. září 2021) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 7. prosince 2021. Advokátu žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o odpůrčí žalobě je ve smyslu §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobci k tíži žalované.
33. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. října 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu