ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.149.2020.3
MSPH 79 INS XY
179 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 149/2020-789
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce a/ Credit Suisse AG , se sídlem v Curychu, Paradeplatz 8, PLZ 8001, Švýcarská konfederace, reg. č. CHE-106.831.974, zastoupeného Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ KOPPA, v. o. s. , se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 25428578, jako oddělenému insolvenčnímu správci dlužníka R. K. H., a 2/ R. K. H. , se sídlem XY identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, a žalobce b/ LEBLONE LITIGATION GROUP LIMITED , se sídlem v Faneromenis, 145 PATSIAS COURT, Floor 1, Flat 102, 6031 Larnaca, Kyperská republika, reg. č. HE 333241, proti žalobci a/ coby žalovanému, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 179 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS XY, o dovolání žalobce a/ proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2020, č. j. 179 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 79 INS XY), takto:
I. Dovolání žalobce a/ Credit Suisse AG proti druhému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2020, č. j. 179 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 79 INS XY), kterou odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi žalobcem a/ Credit Suisse AG a žalovaným 2/ R. K. H., se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. července 2020, č. j. 179 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 79 INS XY) se ve třetím, čtvrtém a pátém výroku zrušuje a věc se ve zrušeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 3. října 2014 se žalobce Credit Suisse AG (dále jen „žalobce C. S.“) domáhal vůči žalovaným 1/ Ing. Lee Loudovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka R. K. H. a 2/ dlužníku určení, že jeho pohledávka za dlužníkem ve výši 280 967 663,37 Kč je po právu. Řízení bylo u insolvenčního soudu vedeno pod sp. zn. 179 ICm XY.
2. Insolvenční správce dlužníka, dlužník a věřitel č. 9 C&E.A EUROPEAN CONSULTING LIMITED (dále jen „C. L.“) popřeli pohledávku věřitele č. 6 (žalobce C. S.) co do pravosti nejprve z důvodu zániku pohledávky plněním ručitelů, následně popěrný úkon doplnili tak, že Rámcovou smlouvu o úvěru dlužník řádně nepodepsal a že skutečným právním důvodem pohledávky byl jiný právní úkon.
3. Popření pohledávky věřitele č. 6 věřitelem C. L. se ve smyslu §200 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), považuje za žalobu, jež byla u insolvenčního soudu vedena pod sp. zn. 179 ICm XY.
4. Usnesením ze dne 11. června 2015, č. j. MSPH 79 INS XY, insolvenční soud ustanovil společnost KOPPA, v. o. s. (dále jen „veřejná obchodní společnost“), odděleným insolvenčním správcem dlužníka pro veškeré úkony související s nezajištěnou, nevykonatelnou a popřenou pohledávkou č. P6 věřitele č. 6.
5. Usnesením ze dne 2. prosince 2015, č. j. 179 ICm XY, 179 ICm XY, insolvenční soud spojil řízení o žalobě žalobce C. S. vedené pod sp. zn. 179 ICm XY s řízením o žalobě žalobce C. L. vedeným pod sp. zn. 179 ICm XY, s tím, že nadále bude věc vedena pod sp. zn. 179 ICm XY.
6. První rozhodnutí insolvenčního soudu ̶ rozsudek ze dne 2. února 2018, č. j. 179 ICm XY, jímž insolvenční soud zamítl žalobu o určení, že žalobce C. S. má za dlužníkem pohledávku ve výši 280 967 663,37 Kč uplatněnou přihláškou č. P6 z důvodu Rámcové smlouvy o úvěru uzavřené 21. března 2007 (dále též jen „úvěrová smlouva“), určil, že nevykonatelná pohledávka žalobce C. S. ve výši 280 967 663,37 Kč z důvodu téže smlouvy není po právu a rozhodl o nákladech řízení, k odvolání žalobce C. S. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. září 2018, č. j. 179 ICm XY, 101 VSPH XY ( MSPH 79 INS XY) , zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 1. listopadu 2019, č. j. 179 ICm XY, insolvenční soud:
[1] Zamítl žalobu na určení, že žalobce C. S. má za dlužníkem pohledávku ve výši 280 967 663,37 Kč uplatněnou přihláškou č. P6 z titulu úvěrové smlouvy (bod I. výroku).
[2] Určil, že nevykonatelná pohledávka žalobce C. S. ve výši 280 967 663,37 Kč přihlášená přihláškou č. P6 z titulu úvěrové smlouvy není po právu (bod II. výroku).
[3] Uložil C. S. zaplatit veřejné obchodní společnosti na náhradě nákladů řízení částku 6 210 Kč (bod III. výroku).
[4] Uložil C. S. zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení částku 57 596 Kč (bod IV. výroku).
[5] Uložil C. S. zaplatit žalobci C. L. na náhradě nákladů řízení částku 62 596 Kč (bod V. výroku).
8. K odvolání žalobce C. S. Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem :
[1] Zrušil rozsudek insolvenčního soudu ve vztahu mezi žalobcem C. S. a žalovaným dlužníkem a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok).
[2] Uložil žalobci C. S. zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 76 290,50 Kč (druhý výrok).
[3] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v části bodu I. výroku, v níž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobcem C. S. a žalovanou veřejnou obchodní společností, a dále v bodech II., III. a V. výroku (třetí výrok).
[4] Určil, že ve vztahu mezi žalobcem C. S. a žalovanou veřejnou obchodní společností nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
[5] Uložil žalobci C. S. zaplatit C. L. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč (pátý výrok).
9. První výrok odůvodnil odvolací soud [odkazuje na ustanovení §222a odst. 1 z ákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)] tím, že v průběhu odvolacího řízení vzal žalobce C. S. žalobu vůči dlužníku zpět. S ohledem na nesouhlas dlužníka se zpětvzetím žaloby odvolací soud vysvětlil, že za vážný důvod pro pokračování v řízení nepovažoval tvrzení dlužníka, podle kterých je postup žalobce C. S. zneužitím procesního práva.
10. Ve vztahu k dalším výrokům o věci samé odvolací soud – cituje ustanovení §174 odst. 2 a §198 odst. 1, 2 insolvenčního zákona a odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům.
11. Žalobce C. S. v přihlášce pohledávky č. P6 vymezil jako právní důvod vzniku pohledávky úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi ním a dlužníkem dne 21. března 2007. V rubrice Další okolnosti pak doplnil (mimo jiné), že na základě úvěrové smlouvy poskytl dlužníku úvěr ve formě fixní částky do maximální výše 300 000 000 Kč s tím, že k 31. prosinci 2008 došlo k „načerpání“ úvěru dlužníkem v této maximální výši a úvěr byl naposledy prodloužen dne 12. května 2014.
12. Úvěrová smlouva byla uzavírána „formou žádosti o rámcový úvěrový limit dlužníka ze dne 8. března 2007 a její akceptací žalobcem C. S. potvrzením o rámcovém úvěrovém limitu ze dne 21. března 2007“. Ve shodě s insolvenčním soudem odvolací soud posoudil úvěrovou smlouvu jako nicotný právní úkon, respektive právní úkon, který dlužníka nezavazuje, neboť Žádost o rámcový úvěrový limit dlužníka ze dne 8. března 2007 nepodepsal za dlužníka předseda představenstva a jeden člen představenstva, jak se dle společenské smlouvy a zápisu v obchodním rejstříku „mělo stát“.
13. Insolvenční soud nepochybil, jestliže statusovou otázku (jednání za společnost) posuzoval výhradně podle norem českého práva. Konkrétně je nutno vycházet z ustanovení §3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a z ustanovení §191 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák“). Námitka žalobce C. S., že insolvenční soud měl aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Nařízení Řím I“), není důvodná, když „použitelnost“ tohoto nařízení „přicházela v úvahu“ až od 17. prosince 2009 a předmětná smlouva byla uzavřena (již) dne 21. března 2007.
14. Pro závěr o oprávnění osob jednat za dlužníka nemá význam existence Podpisového vzoru společnosti ze dne 12. října 2005 (ten pouze osvědčuje pravost podpisů osob v něm uvedených – J. B. a P. Ž. a to, že uvedené osoby byly oprávněny jednat v té době za dlužníka navenek), ani usnesení představenstva dlužníka ze dne 3. ledna 2007 (které bylo přijato „v kontextu“ s Rámcovou smlouvou o lombardním úvěru ze dne 8. března 2007, nikoli s Žádostí o rámcový úvěrový limit ze dne 8. března 2007).
15. Odvolací soud nesdílí názor žalobce C. S., že úvěrová smlouva má povahu rámcové smlouvy, která nezaložila žádný vztah, a že pro vznik pohledávek bylo třeba uzavřít realizační smlouvy. Oznámení o čerpání fixních záloh, která žalobce C. S. připojil k přihlášce pohledávky s tvrzením, že dlužník řádně nehradil sjednané úroky a která neuvedl jako právní důvod vzniku pohledávky, představovala pouze vyčíslení konkrétního úroku, jak správně dovodil insolvenční soud.
16. Jestliže úvěrovou smlouvu za dlužníka řádně nepodepsal předseda představenstva a jeden člen představenstva, pak nebylo třeba se zabývat tím, zda její obsah je v souladu s právními normami švýcarského práva, jehož režimu měla být smlouva podřízena.
17. K námitce žalobce C. S. o pohledávce z titulu případného bezdůvodného obohacení odvolací soud uvedl, že skutečný důvod vzniku sporné pohledávky žalobce C. S. představuje Rámcová smlouva o lombardním úvěru ze dne 8. března 2007, která nemá povahu rámcové smlouvy. Na tomto nemůže změnit ničeho ani korespondence mezi žalobcem C. S. a dlužníkem vedená od ledna 2014. Významné není ani to, že dlužník po určitou dobu hradil na podkladě Oznámení o čerpání fixních záloh vyčíslené úroky, když pouhá úhrada úroků ze smlouvy, jež nevznikla, nemůže odstranit vadu smlouvy.
18. Výslovně proti druhému až pátému výroku rozsudku odvolacího soudu podal C. S. dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu, a aby potud zrušil i rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
19. Přípustnost dovolání vymezuje dovolatel argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, jakož i právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. Jako dosud neřešenou předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu otázku, jakým právem se řídí existence a platnost smlouvy, ve které si strany zvolily právo Švýcarské konfederace, uzavřené mezi společností se sídlem v České republice a bankou se sídlem ve Švýcarské konfederaci.
21. Dovolatel namítá, že oba soudy pominuly mezinárodní rozměr případu a ignorovaly kolizní normy mezinárodního práva soukromého. Podotýká, že opakovaně zdůrazňoval, že strany si zvolily švýcarské právo nejen v úvěrové smlouvě, ale také v Podpisovém vzoru ze dne 12. října 2005 a v dalších dokumentech. Následně obsáhle argumentuje ve prospěch názoru, že existenci, platnost a obsah úvěrové smlouvy je třeba vykládat podle švýcarského práva. Potud namítá, že otázka existence a platnosti úvěrové smlouvy není statusovou otázku. Odvolací soud pochybil, jestliže odmítl aplikaci Nařízení Řím I a nezabýval se již obsahem Římské úmluvy [jde o Úmluvu o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, vyhlášenou pod č. 64/2006 Sb.m.s. (dále jen „Římská úmluva“)].
22. Dále dovolatel tvrdí, že oba soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (v dovolání označenou) dospěly k závěru, že úvěrová smlouva a Rámcová smlouva o lombardním úvěru nemají charakter rámcových smluv, přestože byly jako rámcové označeny ve svém názvu a předpokládají uzavírání konkrétních (realizačních) úvěrových smluv. Realizační úvěrové smlouvy byly obsaženy v Oznámeních o fixní záloze včetně posledního Oznámení ze dne 7. dubna 2014, které bylo přiloženo k přihlášce jako příloha č. 10 a na které přihláška odkazovala.
23. Podle dovolatele soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 21/2016), jestliže při hodnocení důvodnosti pohledávky nevzaly v potaz skutečnosti uvedené v přílohách přihlášky jako součást skutkových tvrzení. Zejména jde o realizační smlouvu ze dne 7. dubna 2014 uvedenou v Oznámení o fixní záloze ze dne 7. dubna 2014. Tato smlouva je důvodem dovolatelovy pohledávky, když obsahuje všechny podstatné náležitosti úvěrové smlouvy dle švýcarského práva (na rozdíl od obou rámcových smluv).
24. Konečně dovolatel oběma soudům vytýká, že v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu po něm požadovaly, aby v přihlášce právně hodnotil platnost úvěrové smlouvy, nikoliv uvedl rozhodující skutkové okolnosti. Potud uvádí, že jeho skutkovým tvrzením je, že dne 21. března 2007 byla uzavřena úvěrová smlouva a že na jejím základě (nikoliv přímo touto smlouvou) žalobce C. S. poskytl dlužníku úvěr 300 000 000 Kč. Dovolatel v této části textu neuvedl, kdy úvěr poskytl, ale podstatné náležitosti smlouvy o úvěru byly patrné z Oznámení o fixní záloze ze dne 7. dubna 2014. Dále dovolatel poukazuje na údaje, které uvedl v části přihlášky „Další okolnosti“ a shrnuje, že Oznámení o fixní záloze ze dne 7. dubna 2014 je důvodem jeho přihlášené pohledávky.
25. Dovolání následně dovolatel doplnil podáním ze dne 11. října 2021. I když tak učinil po uplynutí dovolací lhůty, v tomto doplnění uvedená polemika a argumentace vychází (posuzováno podle obsahu) z textu původního dovolání. K doplnění dovolání dovolatel připojil odborné stanovisko zpracované A. B. dne 6. října 2021 k posouzení mezí a účinků osobního statutu a závazkového statutu.
26. Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Poukazuje zejména na skutečnost, že v důsledku volby práva ve smlouvě se konstituovaly dva statuty – obligační (smluvní) a osobní (společenstevní). U každého statutu se určuje aplikované právo zvlášť. Osobní statut se řídí kolizní normou legis fori, kterou je zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Na způsob jednání dlužníka se aplikovalo ustanovení §191 odst. 1 obch. zák. Ohledně povahy úvěrové smlouvy a Rámcové smlouvy o lombardním úvěru se dlužník ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. K otázce aplikovatelného práva dlužník doplnil své vyjádření podáním ze dne 10. února 2022.
27. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usneseními ze dne 26. srpna 2022, č. j. MSPH 79 INS XY, č. j. MSPH 79 INS XY, č. j. MSPH 79 INS XY, č. j. MSPH 79 INS XY, připustil, aby do insolvenčního řízení vstoupil na místo věřitele C. L. věřitel LEBLONE LITIGATION GROUP LIMITED, a to v rozsahu pohledávek přihlášených přihláškami P1, P2, P5 a P9 v celkové výši 301 267 739 Kč. Ve smyslu §19 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona vstoupil nabyvatel pohledávek rovněž na místo původního věřitele (C. L.) do tohoto incidenčního sporu; Nejvyšší soud k této skutečnosti přihlédl při označení účastníků řízení v záhlaví tohoto rozhodnutí.
28. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
29. Dovolatel výslovně směřuje dovolání proti druhému až pátému výroku rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů odmítl jako objektivně nepřípustné (§243c odst. 1 a §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
30. V rozsahu, v němž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (v části třetího výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod I. výroku ve vztahu mezi žalobcem C. S. a žalovanou veřejnou obchodní společností, a dále bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu), Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a právní posouzení věci odvolacím soudem je zčásti v rozporu s níže označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
31. Nejvyšší soud se především – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
32. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
33. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
34. V daných skutkových poměrech činí Nejvyšší soud k dovoláním položeným otázkám následující závěry:
K právnímu důvodu pohledávky.
35. Podle §174 insolvenčního zákona se přihlášky pohledávek a jejich přílohy podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci (odstavec 1). Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (odstavec 2).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo v dané věci vydáno 3. června 2014, je pro další úvahy Nejvyššího soudu nadále rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Ustanovení §174 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona přitom v citované podobě platí již od doby, kdy žalobce přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (4. srpna 2014).
36. Důvodem vzniku popřené pohledávky (§174 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněného pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 NSČR 118/2019, uveřejněného pod číslem 10/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
37. Odvolací soud uzavřel, že žalobce C. S. přihlásil spornou pohledávku jako pohledávku z úvěrové smlouvy, která byla „zcela dostatečně identifikovaným právním důvodem vzniku jím uplatněné pohledávky, a nebylo zde vůbec na místě se z tohoto hlediska zabývat jednotlivými Oznámeními o čerpání fixních záloh, která navíc žalobce jako právní důvod vzniku pohledávky ani neuvedl.“
38. V posuzované věci žalobce C. S. v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení jako důvod vzniku pohledávky uvedl: „Pohledávka vznikla poskytnutím částky 300 000 000 Kč věřitelem dlužníku na základě rámcové smlouvy o úvěru č. 0853-797545-2, uzavřené mezi věřitelem a dlužníkem dne 21. března 2007 (Příloha č. 1). Dle článku 12 Rámcové smlouvy o úvěru a článku 15 všeobecných obchodních podmínek věřitele (Příloha č. 2) se vztah mezi věřitelem a dlužníkem řídí právem Švýcarské konfederace.“ V rubrice Další okolnosti žalobce C. S. (mimo jiné) uvedl: „K 31. prosinci 2008 došlo k načerpání úvěru dlužníkem v maximální výši 300 000 000 Kč (Příloha č. 3 – Výpis investic k 31. prosinci 2008), naposledy pak byl úvěr prodloužen dne 12. května 2014 (Příloha č. 4 – Výpis z účtu ze dne 18. června 2014).“
39. Dovolateli je třeba dát za pravdu v tom, že v přihlášce pohledávky odkázal na jednotlivá Oznámení o čerpání fixních záloh, která k přihlášce též připojil a dále v tom, že netvrdil, že úvěr poskytl dlužníku přímo úvěrovou smlouvou (v přihlášce výslovně uvedl, že úvěr byl v plné výši načerpán až dne 31. prosince 2008). Tato tvrzení dokládal Výpisem investic k 31. prosinci 2008, z něhož bylo zřejmé, že v té době měl tři úvěrové pohledávky ve výši jistiny 253 000 000 Kč, 24 000 000 Kč a 23 000 000 Kč. V této souvislosti Nejvyšší soud nesdílí názor odvolacího soudu, že na Oznámení o čerpání fixních záloh žalobce C. S. odkázal (pouze) v kontextu s tvrzením, že dlužník neplatil úrok připisovaný na vrub jeho účtu jako kontokorent.
40. Jestliže se důvodem vzniku popřené pohledávky rozumí skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci pohledávky, a skutková tvrzení o vzniku přihlašované pohledávky mohou mít (zprostředkovaně) původ i v listině, na kterou věřitel odkáže v přihlášce, pak lze dovolateli přisvědčit, že oba soudy s jeho skutkovými tvrzeními naložily tak, jako kdyby byl povinen v přihlášce uvést (správné) právní hodnocení nároku; potud se odchýlily od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu označené v odstavci 36 shora.
41. Uvedl-li dovolatel v přihlášce pohledávky, že pohledávka vznikla poskytnutím částky 300 000 000 Kč na základě úvěrové smlouvy, neznamená to, že nemůže jít o úvěrovou pohledávku z realizační smlouvy obsažené v Oznámení o čerpání fixní zálohy. Jak shora uvedeno, Oznámení o čerpání fixních záloh dovolatel připojil k přihlášce. Ostatně, tvrzení, že úvěrová smlouva byla rámcovou smlouvou a Oznámení o čerpání fixní zálohy ze dne 7. dubna 2014 bylo realizační smlouvu, dovolatel uplatnil již u přípravného jednání konaného u insolvenčního soudu dne 11. března 2016. Bez významu není ani skutečnost, že z obsahu spisu neplyne, že dovolatel měl za dlužníkem jinou pohledávku zaměnitelnou s pohledávkou uvedenou v přihlášce.
42. Přestože odvolací soud dovodil, že s ohledem na jeho další závěry (podle nichž úvěrová smlouva dlužníka nezavazovala) není třeba zabývat se otázkou, zda obsah smlouvy je v souladu s právními normami švýcarského práva, vyhodnotil tuto smlouvu jako smlouvu nikoli rámcovou. Při posouzení otázky, zda smlouva splňuje náležitosti smlouvy rámcové nebo realizační, se však nelze obejít bez znalosti obsahu zvoleného švýcarského práva.
43. Neposuzoval-li odvolací soud úvěrovou smlouvu ve vzájemném vztahu s Oznámeními o čerpání fixních záloh, pak je jeho závěr, že skutečným důvodem pohledávky žalobce C. S. je jiná smlouva (Rámcová smlouva o lombardním úvěru ze dne 8. března 2007), přinejmenším předčasný.
K rozhodnému právu.
44. V dané věci jde o tzv. věc s cizím prvkem. Pro odpověď na otázku, jakým právem se řídí existence a platnost úvěrové smlouvy, je podstatné, že smluvní strany se dohodly, že veškeré právní poměry mezi nimi se řídí právním řádem Švýcarské konfederace (viz článek 12 Žádosti o rámcový úvěrový limit ze dne 8. března 2007, článek 15 Všeobecných podmínek), že žalobce C. S. je bankou se sídlem ve Švýcarské konfederaci, a že dlužník je právnickou osobou se sídlem v České republice.
45. Soudy obou stupňů neponechaly (oproti mínění dovolatele) stranou svých úvah skutečnost, že žalobce C. S. se s dlužníkem dohodl na rozhodném švýcarském právu. Odvolací soud k tomu poznamenal, že otázkou, zda je obsah úvěrové smlouvy v souladu s právními normami švýcarského práva, nebylo třeba se zabývat, jelikož smlouva je nicotným právním úkonem, respektive právním úkonem, který dlužníka nezavazuje. K tomuto závěru dospěl odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem na základě zjištění, že Žádost o rámcový úvěrový limit nepodepsal za dlužníka předseda představenstva a jeden člen představenstva.
46. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, podle něhož je otázka jednání za dlužníka statusovou otázkou, kterou je nutno posuzovat podle českého práva. Osobní statut společnosti určuje právní řád, jímž se řídí vznik, existence, zánik a úkony spojené s činností společnosti a bývá zpravidla obsažen v kolizních normách jednotlivých právních řádů.
47. Osobní statut rozlišuje dvě teorie, a to inkorporační teorii a teorii sídla. Podle inkorporačního principu je osobním statutem společnosti a rozhodným právem právní řád, podle kterého byla daná společnost zřízena. V odborné literatuře se uvádí, že inkorporační princip se z Anglie rozšířil do dalších států, zejména do USA a řady států Střední a Jižní Ameriky. V současné době se uplatňuje mimo jiné i v českém právním řádu a na Slovensku, v Evropě pak kromě Británie a Irska např. v Dánsku, Itálii, Nizozemí, Švýcarsku, dále zejména v Bulharsku, Maďarsku, Rusku a v zásadě i ve Slovinsku a dalších nástupnických státech bývalé Jugoslávie. Prakticky ve všech uváděných případech je ovšem určitým způsobem korigován či modifikován. Inkorporační princip jako výchozí zásada je zakotven také v řadě mezinárodněprávních instrumentů, zejména v Haagské úmluvě o uznávání zahraničních společností z roku 1956, Štrasburské úmluvě o usazování společností z roku 1966 a v Úmluvě EHS o vzájemném uznávání společností a právnických osob z roku 1968 (PAUKNEROVÁ, Monika. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 219 s. ISBN 8071845981).
48. Jestliže soudy obou stupňů dospěly k závěru, že otázku jednání za dlužníka je třeba posuzovat podle českého práva, je tento závěr souladný s judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021, sp. zn. 23 Cdo 342/2020.
49. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud při aplikaci právní úpravy mezinárodního práva soukromého ve znění právních předpisů účinných do 31. prosince 2013 (zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním a obchodního zákoníku) vysvětlil, že právním řádem, podle něhož má být způsobilost posouzena, je právo státu, jehož je osoba příslušníkem. Pro fyzické osoby to znamenalo užití hraničního určovatele státní příslušnosti, pro právnické osoby se příslušností chápal vztah ke státu, jehož právo bylo rozhodné pro společnost, a tím byl dle §22 obch. zák. právní řád založení - tzv. princip inkorporace. Jakkoli ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. užívá termínu „cizinec“, je třeba tuto subsidiární kolizní normu vztáhnout i na právnické osoby.
50. Námitky dovolatele, že soudy obou stupňů ignorovaly kolizní normy mezinárodního práva soukromého, Nejvyšší soud nepovažuje za důvodné. Odvolací soud správně dovodil, že z Nařízení Řím I nelze v dané věci vycházet, když toto nařízení bylo použitelné (s výjimkou článku 26) až od 17. prosince 2009.
51. Ve vztahu k dovolatelem odkazované Římské úmluvě je zásadní, že Švýcarská konfederace není stranou této úmluvy. Úmluva byla otevřena k podpisu 19. června 1980 v Římě pro tehdejších devět zemí Evropského hospodářského společenství (EHS) a v platnost vstoupila 1. dubna 1991. Úmluva byla v zemích Evropské unie s výjimkou Dánska nahrazena Nařízením Řím I. K řečenému lze doplnit, že i když Římská úmluva není otevřena k přistoupení státům mimo Evropskou unii, některé státy se jejími ustanoveními inspirovaly (např. Švýcarská konfederace v zákoně o mezinárodním právu soukromém).
K jednání jménem dlužníka.
52. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro posouzení jednání jménem dlužníka rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a obchodní zákoník [srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích)].
53. Podle §13 obch. zák., je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce (odstavec 1). Ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele (odstavec 2). Vedoucí organizační složky podniku (§7 odst. 1 a 2), který je zapsán do obchodního rejstříku, je zmocněn za podnikatele činit veškeré právní úkony týkající se této složky (odstavec 3). Je-li podnikatelem právnická osoba, je vázána vůči třetím osobám jednáním uskutečněným jejím statutárním orgánem nebo likvidátorem, i když překročil rozsah jejího předmětu podnikání, ledaže jde o jednání, které překračuje působnost, kterou tomuto orgánu svěřuje nebo dovoluje svěřit zákon (odstavec 4). Omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby vyplývající ze stanov, společenské smlouvy či jiného obdobného dokumentu nebo z rozhodnutí orgánů právnické osoby není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když byla zveřejněna (odstavec 5).
Z ustanovení §191 obch. zák. plyne, že představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku (odstavec 1). Stanovy, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo představenstva jednat jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči třetím osobám (odstavec 2).
Ustanovení §33 obč. zák. určuje, že překročil-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán, jen pokud toto překročení schválil. Neoznámí-li však zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení schválil (odstavec 1). Překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním (odstavec 2). Ustanovení odstavce 2 neplatí, jestliže osoba, se kterou bylo jednáno, o nedostatku plné moci věděla (odstavec 3).
54. V intencích závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že je-li způsob jednání jménem akciové společnosti členy jejího představenstva určený stanovami zapsán v obchodním rejstříku, mohou členové představenstva jménem obchodní společnosti jednat zásadně pouze v souladu s tímto způsobem; k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněného pod číslem 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2003, sp. zn. 29 Odo 216/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013. Nedodržení způsobu jednání podle §13 a §191 obch. zák. pak vede k tomu, že takto učiněný právní úkon není právním úkonem akciové společnosti (nelze jej akciové společnosti přičítat) a nezavazuje ji. Důsledkem nedodržení zapsaného způsobu jednání akciové společnosti tedy není ani absolutní, ani relativní neplatnost; k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2636/2009, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněném pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku ze dne 30. listopadu 2020, sp. zn. 23 Cdo 920/2019.
55. Ve světle závěrů formulovaných v předchozím odstavci je správný úsudek odvolacího soudu, že Žádost o rámcový úvěrový limit ze dne 8. března 2007 měli v souladu se způsobem jednání akciové společnosti podepsat za dlužníka předseda představenstva a jeden člen představenstva (srov. způsob jednání jménem dlužníka zapsaný v obchodním rejstříku, vedeném Městským soudem v Praze oddíl B, vložka 9850), což se nestalo (Žádost opatřil podpisem jen člen představenstva P. Ž.).
56. V době po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se judikatura Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §13 odst. 1 a §191 obch. zák. a §33 obč. zák. ustálila v závěru, podle něhož jednal-li člen statutárního orgánu za obchodní společnost sám, ačkoli dle způsobu jednání obchodní společnosti zapsaného v obchodním rejstříku tak měli činit dva či více jeho členů, je z tohoto právního úkonu zavázán jednající člen statutárního orgánu, ledaže obchodní společnost právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019, jehož závěry lze dále shrnout takto: 1/ Dodatečné schválení (ratihabice) je projevem vůle zastoupeného být vázán jednáním učiněným neoprávněným zástupcem (osobou, jež jednala bez zástupčího oprávnění, popřípadě jež své zástupčí oprávnění překročila); jako takové je právním úkonem zastoupeného.
2/ Právní úprava účinná do 31. prosince 2013 otázku dodatečného schválení právního úkonu učiněného členem statutárního orgánu obchodní společnosti „jejím jménem“ v rozporu se způsobem jednání zapsaným v obchodním rejstříku, nezodpovídá. Jde tak o tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru v zákoně, kterou je třeba per analogiam vyplnit právní normou, která je svým smyslem a účelem co nejblíže úpravě, jež se na právní vztah přímo vztahuje.
3/ Neoprávněné jednání člena statutárního orgánu obchodní společnosti má shodné znaky s překročením oprávnění zmocněnce vyplývajícího z plné moci (či jiného zástupčího oprávnění) v tom smyslu, že člen statutárního orgánu rovněž překračuje své oprávnění jednat jménem (jiné) osoby od něj odlišné.
4/ Výše popsanou mezeru v zákoně je na místě vyplnit analogickou aplikací pravidla obsaženého v §33 odst. 2 obč. zák., které nejlépe odpovídá výše uvedenému smyslu a účelu právní úpravy, tedy dovodit, že jednal-li člen statutárního orgánu za obchodní společnost sám, ačkoli dle způsobu jednání obchodní společnosti zapsaného v obchodním rejstříku tak měli činit dva či více jeho členů, je z tohoto právního úkonu zavázán jednající člen statutárního orgánu, ledaže obchodní společnost právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Aplikací uvedeného pravidla je chráněna řádně projevená vůle obchodní společnosti, a zároveň je chráněna i dobrá víra třetí osoby, které byl právní úkon adresován. Opačný závěr by v rozporu s principem právní jistoty znamenal narušení principu pacta sunt servanda jak ve vztahu k obchodní společnosti, která projevila svou vůli být stranou určitého závazkového vztahu, tak ve vztahu k osobě, které byl tento právní úkon adresován.
5/ Schválí-li obchodní společnost dodatečně právní úkon, který za ni učinil neoprávněný „zástupce“ (člen statutárního orgánu v rozporu s pravidlem „čtyř očí“), je tímto právním úkonem vázána od počátku (ex tunc).
6/ Dobrá víra třetí osoby v zástupčí oprávnění jednajícího není podmínkou ratihabice podle §33 odst. 2 obč. zák. Pravidlo upravené v §33 odst. 3 obč. zák. „pouze“ znamená, že dodatečně neschválený právní úkon neoprávněného „zástupce“ (člena statutárního orgánu) učiněný vůči třetí osobě, která o nedostatku zmocnění věděla, neváže ani zastoupeného (obchodní společnost), ani neoprávněného „zástupce“ (jednajícího člena statutárního orgánu).
57. K závěrům rozsudku sp. zn. 27 Cdo 760/2019 se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 920/2019, v rozsudku ze dne 30. listopadu 2020, sp. zn. 23 Cdo 4725/2018, nebo v rozsudku ze dne 30. listopadu 2021, sp. zn. 23 Cdo 852/2021.
58. Dospěl-li tedy odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) k závěru, že úvěrová smlouva je nicotným právním úkonem, který dlužníka nezavazuje, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
59. K otázce dodatečného schválení právního úkonu lze odkázat i na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 2494/2016, uveřejněného pod číslem 148/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu – v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 – srov. obdobně též závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněného pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z nich především plyne, že dodatečné schválení právního úkonu ve smyslu §33 odst. 2 obč. zák. je možné učinit jak výslovně (písemně nebo ústně), tak i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit; uvedené platí i tehdy, vyžaduje-li právní předpis pro dodatečné schvalovaný právní úkon písemnou formu. Vždy však musí být zjevné, že k tomu oprávněná osoba projevuje vůli jako zástupce právnické osoby dodatečně schválit určité právní jednání, učiněné za právnickou osobu neoprávněným zástupcem. Za splnění této podmínky může mít dodatečné schválení i „podobu“ plnění závazků převzatých za právnickou osobu neoprávněným zástupcem. V tomto ohledu se jeví významnou námitka dovolatele, že poskytování úvěru ve prospěch dlužníkova účtu byl opakovaný proces spočívající v nahrazování úvěrových pohledávek novými úvěrovými pohledávkami s parametry uvedenými v Oznámeních o čerpání fixní zálohy, který byl zopakován celkem 28krát, přičemž dlužník 25krát zaplatil úroky vyúčtované v těchto oznámeních.
60. Ve shodě s dovolatelem Nejvyšší soud též uzavírá, že v situaci, kdy soudy nezjišťovaly obsah švýcarského práva (neuvedly podstatné náležitosti úvěrové smlouvy podle tohoto práva, neodkázaly na příslušná ustanovení švýcarského práva a ani nevyužily odborná stanoviska poskytnutá účastníky), neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že sporná pohledávka není pohledávkou z titulu bezdůvodného obohacení dlužníka, když skutečným právním důvodem pohledávky je Rámcová smlouva o lombardním úvěru ze dne 8. března 2007.
61. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je z výše uvedených důvodů neúplné, a proto nesprávné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (v části třetího výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod I. výroku ve vztahu mezi žalobcem C. S. a žalovanou veřejnou obchodní společností, a dále bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu), a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a ve zrušeném rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Zrušující výrok se týkal i závislých výroků o nákladech řízení (§242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); proto Nejvyšší soud nepokládal za nutné samostatným výrokem odmítnout dovolání jako objektivně nepřípustné (vzhledem k §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) v rozsahu, v němž směřovalo proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích o nákladech řízení a proti čtvrtému a pátému výroku o nákladech odvolacího řízení.
62. Dospěje-li soud v dalším řízení k závěru, že smlouva, kterou žalobce C. S. vymezil jako důvod vzniku pohledávky, dlužníka zavazuje (tedy je jí vázán od počátku), neopomene se (s ohledem na volbu práva) zabývat obsahem švýcarského práva. Ke způsobu zjišťování obsahu cizozemských předpisů lze odkázat zejména na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. Pl. ÚS 2/11, a dále na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018, sp. zn. 33 Cdo 1383/2017, včetně v něm zmíněných dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu.
63. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2022
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu