ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.36.2022.1
KSPH 61 INS XY 74 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 36/2022-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce ČSOB Stavební spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 49 24 13 97, proti žalované J. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem, se sídlem v Praze, Radlická 1031/42, PSČ 150 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované P. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Mezibranská 1579/4 PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 74 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalované, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 61 INS XY, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2021, č. j. 74 ICm XY, 105 VSPH XY (KSPH 61 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 5. března 2020 se žalobce (ČSOB Stavební spořitelna, a. s.) domáhal určení, že má za žalovanou (dlužnicí J. Z.) nevykonatelnou pohledávku, zajištěnou majetkem žalované, ve výši 2.886.296,22 Kč z titulu smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 0914336301 dne 14. května 2014.
Podáním datovaným 12. srpna 2021 (č. l. 78) žalobce „omezil“ žalobu o částku 180.000,- Kč, a to s odůvodněním, že „na úhradu přihlášené pohledávky zaplatila třetí osoba dalších 9 splátek po 20.000,- Kč“.
Insolvenční soud ‒ cituje ustanovení §41 odst. 2 a §96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ‒ usnesením ze dne 16. srpna 2021, č. j. 74 ICm XY, řízení v rozsahu částky 180.000,- Kč zastavil.
Vrchní soud v Praze k (blanketnímu) odvolání žalované usnesením ze dne 25. října 2021, č. j. 74 ICm XY, 105 VSPH XY (KSPH 61 INS XY), potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 16. srpna 2021.
Odvolací soud ‒ vycházeje dále z ustanovení §7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ‒ poté, kdy z obsahu spisu ověřil, že žalobce vskutku „omezil“ žalobu v rozsahu výše uvedené částky, dospěl k závěru, podle něhož za situace, kdy ve věci dosud nebylo jednáno, žalobci nic nebránilo v tom, aby vzal žalobu zčásti zpět bez souhlasu žalované.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení (dosud podle jejího názoru Nejvyšším soudem nezodpovězené) právní otázky „aplikovatelnosti“ ustanovení §184 a §186 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením §96 o. s. ř. v případech, kdy „je zpětvzetí v incidenčním sporu učiněno v důsledku úhrady části pohledávky třetí osobou mimo insolvenční řízení“.
Podle dovolatelky měl insolvenční soud zkoumat „možnost vstupu třetí osoby, která provedla úhradu, a způsob dané úhrady, a nikoli mechanicky ukončovat účast ve smyslu o. s. ř., resp. zastavovat část incidenčního sporu do předmětné částky“. V takovém případě totiž může dojít „k nesouladu hlavního insolvenčního řízení, kde může být řešen vstup věřitele, a incidenčního sporu“; případný „nový věřitel v hlavním insolvenčním řízení může být procesně zbaven možnosti účasti v incidenčním sporu a zkrácen na svých právech“, v důsledku čehož je krácena na svých právech i dovolatelka.
Dále dovolatelka ‒ poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“) ‒ považuje usnesení odvolacího soudu za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka (posuzováno podle obsahu dovolání) nezpochybňuje právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a podle něhož byly splněny předpoklady pro zastavení řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby (§96 o. s. ř.).
Ostatně závěr, že žalobce vzal částečně žalobu zpět dříve, než začalo jednání, v důsledku čehož by ani případný nesouhlas žalované s částečným zpětvzetím žaloby neměl žádný význam, je v souladu s výslovným zněním ustanovení §96 odst. 3 a 4 o. s. ř. (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 4227/2014, a ze dne 29. srpna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4226/2017, včetně další judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zmíněné v jeho důvodech).
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou otevřená právní otázka (ne)přezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu, když v tomto směru napadené usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o blanketním odvolání žalované, plně odpovídá závěrům obsaženým v R 100/2013.
Výhrada dovolatelky ohledně „možného vstupu“ třetí osoby (vedlejšího účastníka) do řízení (ve smyslu absence takového výroku) je z hlediska přípustnosti dovolání právně nevýznamná již proto, že neexistující výrok nelze dovoláním napadnout (viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2003, sp. zn. 29 Odo 333/2001, uveřejněného pod číslem 7/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že má z hlediska přípustnosti dovolání za neopodstatněnou i argumentaci žalované týkající se „zkrácení práv“ třetí osoby (vedlejšího účastníka), která poskytla žalobci částečné plnění, když této osobě nic nebránilo v tom, aby chránila svá (případná) práva (vzniklá v důsledku takového plnění) v insolvenčním řízení sama v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva). Jinak řečeno, této osobě nic nebránilo v tom, aby plnila na dluh žalované až poté, kdy by se stala osobou, která by odpovídala za uspokojení pohledávky žalobce společně a nerozdílně s žalovanou (§183 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením §184 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona), nebo aby postupovala způsobem předvídaným ustanovením §1936 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (tj. požadovala po žalobci, aby jí před splněním nebo při něm postoupil svoji pohledávku, a následně podal návrh podle ustanovení §18 odst. 1 insolvenčního zákona).
K tomu, že ve smyslu ustanovení §183 odst. 3 insolvenčního zákona (v návaznosti na ustanovení §184 insolvenčního zákona) vedlejší účastník není (v době částečných úhrad přihlášené pohledávky nebyl) osobou, která svým majetkem zajišťuje věřitelovu pohledávku za dlužnicí, nebo osobou, která věřiteli odpovídá za splnění dluhu společně a nerozdílně s dlužnicí, anebo osobou, která ručí za plnění dluhu dlužnicí, srov. též (v insolvenční věci dlužnice vydané) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2021, č. j. KSPH 61 INS XY, 1 VSPH XY, a (ke způsobu uplatnění posledně označených ustanovení) např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2018, sen. zn. 29 NSČR 103/2018 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2022, sen. zn. 29 ICdo 7/2020.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu